26 C 96/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného Anonymizováno o zaplacení částky 43 524 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 26 244 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 17 280 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladu řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 29. 4. 2024, ve znění jejího doplnění doručeného soudu dne 28. 1. 2025, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 43 524 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 21. 2. 2022 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v hotovosti v celkem , hodnota, týdenních splátkách po 628 Kč, a to včetně poplatku ve výši 18 930 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na 21. 8. 2023. Úrok byl sjednán v sazbě 24,36 % ročně. Žalovaný však své smluvní povinnosti řádně a včas neplnil a doposud na úhradu tohoto dluhu zaplatil (v součtu) částku 3 756 Kč. Pohledávku z této smlouvy nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Žalobkyně na žalovaném požadovala uhradit jistinu v částce 27 298,81 Kč a sjednané poplatky ve výši 16 225,19 Kč, dále kapitalizovaný úrok ve výši 683,47 Kč (v sazbě 24,36 % ročně) z částky 27 298,81 Kč od 22. 8. 2023 (marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 27. 9. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 4 936,16 Kč kapitalizovaný od 23. 3. 2022 (marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky) do 27. 9. 2023 z částky 27 298,81 Kč (v sazbě 11,75 % ročně) a úrok (v sazbě 24,36 % ročně) z částky 27 298,81 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 11,75 % ročně) z částky 27 298,81 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně žalobu doplnila tvrzení ohledně procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s tím, že před uzavřením předmětné smlouvy zjistila od žalovaného údaje v rozsahu odpovídajícím obsahu zákaznické karty ze dne 21. 2. 2022.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 31. 3. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti při jednání omluvila a současně souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud ve věci jednal v nepřítomnosti účastníků.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti: Z výpisu z obchodního rejstříku soud jednak ověřil právní osobnost žalobkyně, jednak zjistil, že je oprávněna k podnikání mj. v oblasti poskytování anebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 2. 2022 vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které jí měl žalovaný – spolu s doplňkovým pojištěním ve výši 2 340 Kč a poplatkem ve výši 16 590 Kč (z toho úrok 11 070 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, doplňková služba komfortního poskytnutí a splácení 4 020 Kč) – splatit celkem 78 týdenními splátkami ve výši 628 Kč, s tím, že poslední splátka bude činit 574 Kč. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s žalovaným jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný nevystupoval ani jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru společnosti , Anonymizováno, , z nichž plyne další obsah předmětného právního vztahu. V listině označené „tabulka umoření“ ze dne 2. 10. 2023 je uvedeno, že dne 21. 2. 2022 byla sjednána smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaný téhož dne čerpal úvěr ve výši 30 000 Kč, a že ve dnech 22. 2. 2022, 7. 3. 2022 a 15. 3. 2022 bylo na tento úvěr uhrazeno (v součtu) 3 756 Kč. Z listiny označené jako „zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy sdělil společnosti , Anonymizováno, , že je svobodný, dosáhl základního vzdělání, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní automobil, úvěr zamýšlí využít na vybavení domácnosti a je zaměstnán na plný úvazek jako dělník u zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , IČO, , sídlem , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 43 042 Kč. Dále sdělil, že nemá závazky u jiné společnosti z titulu spotřebitelského úvěru a jeho celkové měsíční výdaje činí 3 000 Kč. V zákaznické kartě není uvedeno, jakými dokumenty byl čistý příjem žalovaného ověřen. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a její přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, žalovanému oznámila postoupení pohledávky žalobkyni; z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 je zřejmé, že tohoto dne odeslala žalobkyně žalovanému doporučenou poštovní zásilku. Dopisem ze dne 28. 3. 2024 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 54 154,57 Kč, a to ve lhůtě do 12. 4. 2024, a upozornila jej, že v opačném případě přistoupí k jeho soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

5. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 21. 2. 2022 uzavřeli společnost , Anonymizováno, a žalovaný písemnou smlouvu, kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky vrátit ve formě 78 týdenních splátek s dohodnutým úrokem (včetně úhrady za poplatek). Žalovaný však vrátil v součtu jen částku 3 756 Kč. Před uzavřením smlouvy společnost , Anonymizováno, – v rámci posuzování, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a zcela splatit) – od žalovaného zjistila některé dílčí informace o jeho poměrech a potřebné údaje ani dostatečně neověřila. V září 2023 postoupila společnost , Anonymizováno, předmětnou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno.

6. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 21. 2. 2022, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní však nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci žalobkyně uvedla, že společnost , Anonymizováno, neměla důvod nevěřit informacím, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě; ostatně žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých, neúplných či hrubě zkreslených údajů mohl dopustit , podezřelý výraz, , Anonymizováno, úvěrového podvodu. Společnost , Anonymizováno, od žalovaného, jež v žádosti o úvěr operoval s čistým příjmem ve výši 43 042 Kč, nevyžádala žádné potvrzení o jeho příjem (např. výplatní pásky), v zákaznické kartě je toliko uvedeno, že žalovaný předložil pracovní smlouvu (její kopii žalobkyně k dispozici nemá). Společnost , Anonymizováno, nezjišťovala ani pravidelné životní výdaje žalovaného, a to v prvé řadě výdaje na bydlení (včetně dodávky energií a souvisejících služeb), které bývají relativně vysoké, tím spíše jde-li se o bydlení v nájmu. Tyto odčerpají významnou část pravidelného příjmu člověka (obzvláště tehdy, je-li výše jeho příjmu v pásmu podprůměru). Žalovaným uvedené (obecně odhadnuté) měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč jsou v tomto směru údajem nepostačujícím a nevěrohodným (již s ohledem na jeho sdělení o nájemním bydlení). Dospělý výdělečně činný člověk má zpravidla měsíční výdaje podstatně vyšší, a již jen výdaje na bydlení tuto částku obvykle výrazně převyšují. Pokud by žalovaný vskutku dosahoval pravidelného měsíčního příjmu přes 43 042 Kč, a oproti tomu měl výdaje jen 3 000 Kč (když současně uvedl, že nemá ani kreditní karty ani jiné úvěry), bylo by se namístě pozastavit nad tím, proč u společnosti , Anonymizováno, žádal úvěr ve výši 30 000 Kč na vybavení domácnosti, a to úvěr – jde-li RPSN – nevýhodný v porovnání s většinou bankovních úvěrů, na než by žalovaný za takových (jím deklarovaných) okolností nepochybně dosáhl.

18. Společnost , Anonymizováno, tedy náležitě nezjistila, resp. neověřila jak příjmy žalovaného, tak jeho pravidelné měsíční výdaje.

19. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

20. Proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je tak povinen činit z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda tato podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v , adresa, , přijatými v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. , spisová značka, , tj. že postačí, že předmětné listiny (ověřující sdělení údaje) měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem.

21. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr. Případná trestněprávní odpovědnost žalovaného za uvedení nekorektních údajů je z hlediska naplnění hmotněprávních podmínek platnosti spotřebitelského úvěru bez relevantního významu.

22. Žalovaný se společnosti , Anonymizováno, zavázal v průběhu přibližně 15 měsíců zaplatit 48 930 Kč, avšak uhradil jí postupně jen 3 756 Kč, což dokresluje, že nepříliš důsledný proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedal správnou odpověď na otázku, zda je žalovaný schopen úvěr splácet (a nakonec i celý splatit).

23. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

24. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

26. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

27. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

28. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

29. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ). Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou částku (30 000 Kč) a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, následně (jednotlivými splátkami) vrátil celkem 3 756 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 26 244 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

30. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě do 12. 4. 2024, kterou mu určila žalobkyně dopisem z 28. 3. 2024, dopis byl odeslán žalovanému na adresu jeho bydliště téhož dne a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen dne 2. 4. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (28. 3. a 24. 3. 2024 byl víkend).

31. Žalovaný byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné. Soud tedy ve své podstatě mohl vycházet toliko z ujištění, které – jakkoliv zřejmě nebylo zcela pravdivé – žalovaný dal žalobkyni, že je s to úvěrovou jistinu spolu s poplatkem zaplatit žalobkyni nejpozději do 21. 8. 2023. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

32. Shora uvedené závěry dle přesvědčení soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

33. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 26 244 Kč ani zčásti neuhradil v uvedené lhůtě (do 12. 4. 2024), počínaje následujícím dnem, tj. 13. 4. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

34. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 244 Kč a úrok z prodlení (v sazbě 14,75 % ročně) za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 17 280 Kč, úroku a úroku z prodlení z této částky převyšující přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

35. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu ale podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

36. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.