26 C 96/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 59 999,64 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 52 300,61 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 18. 6. 2025 do zaplacení.

II. Co do částky 7 699,03 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 8 850 Kč.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 59 999,64 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7. 11. 2023 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru číslo , hodnota, , kterou se zavázala poskytnout mu peněžní prostředky až do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce 60 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit jí takto poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaného úroku a poplatků, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Během úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 130 348,61 Kč a žalobkyni doposud uhradil jen 78 048 Kč. Dne 13. 6. 2024 byla žalobkyni doručena výpověď žalovaného z předmětné smlouvy. Žalobkyně výpověď potvrdila a doručením výpovědi počala běžet měsíční výpovědní lhůta. Žalobkyně rovněž v důsledku výpovědi zablokovala žalovanému možnost dalšího čerpání z úvěru, deaktivovala mu všechny služby a vyzvala ho k úhradě doplatku. Žalovaný na tuto výzvu žalobkyně nereagoval a zůstal jí dlužen celkem částku 59 999,64 Kč, jež představuje neuhrazenou úvěrovou jistinu. Dále žalobkyně vůči žalovanému uplatila kapitalizovaný úrok ve výši 1 490,58 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení v (zákonné) výši 7 670,91 Kč za dobu od 14. 7. 2024 do 14. 7. 2025 a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 59 999,64 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného ověřila v rozsahu telefonního hovoru, lustrací žalovaného v dostupných registrech a výpisem z účtu žalovaného za období od 1. 10. 2023 do 31. 10. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 12. 1. 2026. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti: Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a dále zjistil, že do jejího předmětu podnikání náleží poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Z listiny označené „, Anonymizováno, účet – revolvingový úvěr č. , hodnota, “ plyne, že dne 7. 11. 2023 uzavřeli žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru s možností opakovaného čerpání, jíž žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 53 980 Kč a žalovaný se zavázal splácet žalobkyni vyčerpané peněžní prostředky (s úrokem v sazbě 26,28 % ročně a poplatky) v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky (nejméně však 400 Kč), splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. První čerpání z úvěrového rámce bylo sjednáno ve výši 53 980 Kč a bylo určeno na nákup zboží na splátky (mobilní telefon a další zboží). V textu smlouvy je u žalovaného uvedeno, že je svobodný, bezdětný, má středoškolské vzdělání (s maturitou), bydlí v podnájmu a jeho náklady spojené s bydlením činí 11 750 Kč měsíčně, od května 2023 je zaměstnán u , jméno FO, , IČ , IČO, , místem podnikání , adresa, , s měsíčním příjmem 23 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti činí 19 500 Kč měsíčně a ostatní měsíční výdaje žalovaného jsou dány ve výši 4 000 Kč, s tím, že nemá žádné další úvěry. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny úvěrové podmínky žalobkyně. Z úvěrových podmínek (mj.) vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že v případě výpovědi smlouvy žalovaným činí výpovědní doba jeden měsíc. V listině označené „ověření bonity MLS“ je uvedeno, že žalobkyně ke zjištění, zda jsou její klienti schopni poskytnutý úvěr splácet, využívá metodu MLS (maximální limit splátky), jež vychází z dostatečných údajů získaných od klienta a jejich porovnání se statistickými údaji. Z listiny označené „karta klienta“ zpracované žalobkyní vyplývá, že žalovaný v rámci sjednávání úvěru uvedl, že je svobodný a bezdětný, je zaměstnán, jeho příjem činí 23 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 19 500 Kč a měsíční výdaje jeho domácnosti činí 15 750 Kč. Z potvrzení dále vyplývá, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích dlužníků. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad k předmětné smlouvě vyplývá, že žalovaný postupně vyčerpal z úvěrového rámce celkem 130 348,61 Kč (nákupem zboží na splátky anebo převodem na účet), a dosud žalobkyni zaplatil v součtu 78 048 Kč. Z výpisu z účtu evidovaného na jméno žalovaného je patrno, že v říjnu 2023 činil počáteční zůstatek na tomto účtu 11 991,51 Kč a konečný zůstatek pak 207,80 Kč, přičemž celkové příjmy odpovídaly částce 37 523,27 Kč a výdaje 49 306,98 Kč (např. dne 13. 10. 2023 byla z tohoto účtu zaslána platba v částce 11 700 Kč s označením nájem, a na účet připsána platba ve výši 23 144 Kč z účtu , jméno FO, , dne 11. 10. 2023 byla ve prospěch účtu žalovaného vyplaceno 9 438 Kč Úřadem práce v , adresa, označených jako příspěvek na dítě, rodičovský příspěvek, a dne 1. 10. 2023 byla na účet vložena hotovost ve výši 4 000 Kč). Z audiozáznamu soud zjistil, že mezi pracovnicí žalobkyně a žalovaným proběhl před uzavřením smlouvy o úvěru telefonní hovor, z něhož vyplynulo, že žalovaný žádá úvěr na nákup zboží, konkrétně dvou mobilních telefonů značky iPhone, a žalovaný potvrdil, že nesplácí žádné jiné závazky, jeho náklady na bydlení činí 11 750 Kč měsíčně, ostatní jeho měsíční výdaje činí 4 000 až 5 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost a v měsíci říjnu byl na jeho účet zaslán rodičovský příspěvek, který ovšem náležel jeho přítelkyni, která nemá vlastní bankovní účet a dávka byla tudíž vyplacena na účet žalovaného. Z listiny označené jako „výpověď smlouvy o úvěru“ vyplynulo, že žalovaný vypověděl žalobkyni předmětnou smlouvu o úvěru s tím, že ke dni 17. 6. 2024 přislíbil úhradu veškerých svých dluhů ze smlouvy plynoucích. Dopis byl žalobkyni doručen 13. 6. 2024. Z listiny označené jako „žádost o výpověď úvěrové smlouvy“ vyplývá, že žalobkyně žalovaného informovala o přijetí výpovědi a o tom, že výpovědní doba uplyne dne 13. 7. 2024. Výše doplatku splatného 30. 6. 2024 činila dle této listiny 60 878,47 Kč. Z dopisu ze dne 10. 6. 2025 soud zjistil, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 68 448,53 Kč) ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání; zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě již přistoupí k zahájení soudního řízení. Tento dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 11. 6. 2025 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

5. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 7. 11. 2023 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému, (na dobu neurčitou) opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 53 980 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni splácet dohodnutým způsobem, včetně dohodnutých souvisejících plnění (úroku, poplatků). Žalovaný z úvěrového rámce postupně čerpal celkem 130 348,61 Kč a žalobkyni doposud uhradil 78 048 Kč. První čerpání (ve výši 53 980 Kč bylo určeno na nákup dvou mobilních telefonů iPhone). Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně náležitě nevyhodnotila, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a splatit).

6. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, který byl založen písemnou smlouvou ze dne 7. 11. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

13. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným např. Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

14. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit teleologickým výkladem příslušných ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

15. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že se žalobkyně ve své podstatě spokojila s tím, že jí žalovaný sdělil některé osobní údaje a údaje o svém příjmu a výdajích, a tyto údaje ověřovala toliko výpisem z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 10. 2023 do 31. 10. 2023, tj. pouze jednoho kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, v němž byla smlouvy uzavřena, resp. v němž byl úvěr poskytnut. To je samo o sobě nepříliš dostačující, a to zejména, má-li jít o ověření plateb (příjmů i výdajů), která mají opakující se charakter (např. příjem ze zaměstnání i výdaje na bydlení). Z daného výpisu z účtu navíc plynou okolnosti, které – obzvláště v kontextu s obsahem úvěrové smlouvy (účelového určení prvního čerpání úvěru) – jsou varující. Počáteční zůstatek účtu sice činil 11 991,51 Kč, avšak v říjnu účet vykazoval celkové příjmy 37 523,27 Kč, z nichž 4 000 Kč byl vklad hotovosti (nejasného původu) a 9 438 Kč byla částka, která – jak žalovaný uvedl při telefonickém hovoru s žalobkyní – náležela jeho přítelkyni (dávky sociální podpory spojené s jejím dítětem), a účet žalovaného byl jen platebním místem. Konečný zůstatek účtu žalovaného ke dni 31. 10. 2023 činil 207,80 Kč, resp. – po odečtení příjmu, který mu prokazatelně nenáležel – byl dán v záporné výši (–9 230,20 Kč, tj. 207,80 Kč – 9 438 Kč). Z toho je patrné, že výdaje žalovaného výrazně přesahovaly jeho příjmy, a žalobkyně měla přinejmenším žádat doplňující informace a vysvětlení (např. předložení výpisů z účtu za více měsíců). Obecně nepochybně lze – jak dovozuje žalobkyně – očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme nějaký závazek, je připraven své životní výdaje případně snížit, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze eliminovat (ani výrazně modifikovat) dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. na (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li tato povinnost porušena. Aby však tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje. A tento závěr lze učinit až v návaznosti na řádné prověření (tj. zjištění a přiměřené ověření) jeho výdajů. Z účtu žalovaného nelze vysledovat, za co byly některé platby realizovány (např. platba 10 900 Kč dne 2. 10. 2023 či 3 078,99 Kč dne 18. 10. 2023). Okolnosti provázející tuto věc navíc ani nenasvědčují tomu, že by žalovaný byl schopen (a ochoten) takto uvažovat, resp. že by uměl být řádným hospodářem, když – za neutěšené finanční situace v říjnu 2023, končící debetním výsledkem (s odečtením příjmu jeho přítelkyně) – pomocí úvěru od žalobkyně financoval dva mobilní telefony iPhone v celkové ceně 53 980 Kč, tzn. drahé aparáty, které zjevně nekorespondují jeho majetkové a výdělkové situaci (poměrům), a které mají plně funkční a výrazně levnější alternativy. V daných souvislostech nelze pominout ani ne zcela postačující ověření žalovaným sdělených údajů o jeho pravidelných výdajích. Z výpisu z účtu sice vyplynul výdaj na „nájem“ ve výši 11 700 Kč, avšak není zřejmé, zda tato částka kryje nejenom nájemné, ale i související výdaje (např. platby za vodu, teplo, plyn, elektřinu). A jde-li o zbylé výdaje, které žalovaný vymezil částkou 4 000 Kč, je evidentní, že tomuto údaji obsah pohybů na jeho účtu (jejich četnost, struktura a výše) v daném měsíci nekoresponduje, když celkové výdaje byly dány ve výši 49 306,98 Kč, resp. – po odečtení výdaje na bydlení – ve výši 37 606,98 Kč.

16. Je tedy zřejmé, že žalovaný, který sjednal a opakovaně čerpal úvěr od žalobkyně, s jeho pomocí jednak zakoupil (zbytné) luxusní zboží, jež vybočovalo z jeho životní úrovně a příjmových poměrů, a revolvingový úvěr dále využíval k uspokojování svých životních potřeb, aniž by byl schopen svůj závazek splnit (na čemž nic nemění to, že jej průběžně umořoval, aby úvěr posléze opět čerpal). Tato rizika byla patrná již z údajů, které žalovaný žalobkyni sdělil, resp. z jím předloženého výpisu z účtu, s přihlédnutím k obsahu úvěrové smlouvy (žalobkyně věděla, na co je první čerpání úvěru určeno).

17. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele (jako žadatele o úvěr). Oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel úplné a hodnověrné informace anebo neposkytne-li součinnost nutnou k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti o úvěr. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – jenž je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kupř. i kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi stran naplnění tohoto základního předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí potřebných informací spotřebitelem ani nelze zcela nahradit doplněním paušálních, statistických dat. Statistický model je vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

18. Žalobkyně se k jednání (byť omluvena) nedostavila, proto ji soud ani nemohl vyzvat k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

19. V případě neplatnosti dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

20. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména úvěrové smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru postupně vyčerpal celkem 130 348,61 Kč a zároveň i to, že jí následně zaplatil pouze 78 048 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 52 300,61 Kč (představující nesplacenou část úvěrové jistiny).

21. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 10. 6. 2025. Dopis byl žalovanému odeslán dne 11. 6. 2025 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 16. 6. 2025, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (14. 6. a 15. 6. 2025 byl víkend), přičemž sedmidenní lhůta k plnění (od odeslání výzvy) uplynula následujícího dne (17. 6. 2025).

22. Žalovaný byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele). Uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud rozhodoval v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

23. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 52 300,61 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 18. 6. 2025, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (§ 1958, § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni vedle jistiny zaplatit i úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

24. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 300,61 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě (12 % ročně) z této částky za dobu od 18. 6. 2025 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 7 699,03 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 87 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 13 % předmětu řízení (po zaokrouhlení), přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněné příslušenství (úrok, úrok z prodlení) vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má proti žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (74 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 11 959 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 2 400 Kč, odměny advokáta ve výši 7 000 Kč /za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 3 500 Kč za jeden úkon právní služby dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty 59 999,64 Kč/, paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 900 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby (2 x 450 Kč) a dále - jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 1 659 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 7 900Kč/. Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 8 850 Kč (tj. 74 % z částky 11 959 Kč, po zaokrouhlení).

26. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou, poskytovatelkou spotřebitelských úvěrů, a je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude při tom zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

27. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalovanému, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalovanému působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaný by tak ve své podstatě byl postižen za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužil. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli zvýšené náklady řízení.

28. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, která je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat (mj.) určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat včetně základního rozboru (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. Což výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužníku zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužník v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. A výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

29. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

30. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

31. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.