32 C 143/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 18 709,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 709,72 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 840,83 Kč, s úrokem v částce 2 541,90 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 27,48 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 30. 10. 2021 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 52 pravidelných splátkách po 394 Kč splatných týdně do 29. 10. 2022 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale úvěr nevrátil.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v úvěrové kartě. V tomto konkrétním případě žalobkyně ověřila úvěruschopnost z výplatních pásek. Současně žalobkyně ověřila z insolvenčního rejstříku, zda není vedeno insolvenční řízení.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 30. 10. 2021 ve spojení s obchodními podmínkami soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 394 Kč v 52 splátkách splatných týdně.

5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč dne 30. 10. 2021, přičemž na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil.

6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v jiném bydlení (tedy nikoli v nemovitosti, které by byl vlastník či spoluvlastník, nájemce, ve které by žil s rodiči či jako spolubydlící, nikoli na ubytovně či v pečovatelském domě). Je svobodný, nemá vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 9 651 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Výdaje žalovaného činí 2 500 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce 8/21 a 9/21. Z obchodních podmínek pak soud ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti neučinil žádné skutkové zjištění7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. , hodnota, za žalovaným. Oznámení bylo žalovanému zasláno dne 27. 10. 2023, jak soud zjistil z podacího lístku, přičemž oznámení obsahovalo i výzvu k úhradě dlužné částky.

8. Výzvou ze dne 15. 2. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 16. 2. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

9. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

10. Na provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 394 Kč týdně v 52 splátkách do 29. 10. 2022, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši a ničeho nevrátil. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v jiném bydlení (tedy nikoli v nemovitosti, které by byl vlastník či spoluvlastník, nájemce, ve které by žil s rodiči či jako spolubydlící, nikoli na ubytovně či v pečovatelském domě). Je svobodný, nemá vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 9 651 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Výdaje žalovaného činí 2 500 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce 8/21 a 9/21. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v jiném bydlení (tedy nikoli v nemovitosti, které by byl vlastník či spoluvlastník, nájemce, ve které by žil s rodiči či jako spolubydlící, nikoli na ubytovně či v pečovatelském domě). Je svobodný, nemá vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 9 651 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Výdaje žalovaného činí 2 500 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za měsíce 8/21 a 9/2118. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Žalobkyně sice výplatními páskami ověřila, že žalovaný dosahuje jím uváděného příjmu, žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo s žalovaným ve společné domácnosti žije a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně také naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje 2 500 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti. Žalobkyně byla při jednání dle § 118a o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů, nicméně k výzvě soudu v zásadě zopakovala, že ověřila příjem z výplatních pásek, nikterak se nevyjádřila k okolnostem uváděného jiného bydlení a ke zkoumání výdajů žalovaného, jakož i k tomu, co dle jejího zjištění představují další příjmy domácnosti ve výši 40 000 Kč, zejm. kdo takových příjmů a jak dosahuje. Dále doplnila pouze tolik, že prolustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, když samostatnou lustraci v insolvenčním rejstříku bez současné lustrace v jiných registrech nelze považovat dle hodnocení soudu za dostatečnou, když jen proti minimu nesolventních dlužníků je vedeno insolvenční řízení, které je řízením návrhovým, kdy insolvenční návrh je v drtivé většině podáván dlužníky, což soud považuje za notorietu, uzavírá soud, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku 10 000 Kč vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

21. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, přičemž se nezúčastnil žádného z nařízených jednání, soud proto žalovaného nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (10 000 Kč) a zaplacenými částkami (0 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal účastníkům nárok na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku).