32 C 152/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 Anonymizováno žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 11 808,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 536 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 272,90 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 061,08 Kč, s úrokem v částce 620,78 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 239,89 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,18 % ročně z částky 6 239,89 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 15. 3. 2022 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. , tel. číslo, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 52 pravidelných splátkách po 264 Kč splatných týdně do spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná ale úvěr splatila pouze ve výši 1 464 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátila.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalované před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalované zaznamenaných v úvěrové kartě.

3. Žalovaná ve věci nevyjádřila.

4. Ze smlouvy č. , tel. číslo, ze dne 15. 3. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 264 Kč v 52 splátkách splatných týdně.

5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 7 000 Kč dne 15. 3. 2022, přičemž na poskytnutý úvěr uhradila celkem 1 464 Kč.

6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , tel. číslo, soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení. Je svobodná, má 2 vyživované osoby a její čistý měsíční příjem činí 17 845 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 15 000 Kč. Výdaje žalované činí 3 000 Kč měsíčně. Žalovanou sdělené údaje nikterak právní předchůdkyně žalobkyně neověřila, když pole „čistý příjem žadatele ověřen dokumenty“ nebylo vyplněno, resp. nebyla zaškrtnuta žádná kolonka.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. , tel. číslo, za žalovanou. Oznámení bylo žalované zasláno dne 27. 10. 2023, jak soud zjistil z podacího lístku.

8. Výzvou ze dne 28. 3. 2024 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 2. 4. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

9. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

10. Na základě provedeného dokazování n dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 264 Kč týdně v 52 splátkách do, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši a vrátila pouze částku ve výši 1 464 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení, je svobodná, má 2 vyživované osoby a její čistý měsíční příjem činí 17 845 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 15 000 Kč, výdaje činí 3 000 Kč měsíčně. Žalovanou sdělené údaje nikterak právní předchůdkyně žalobkyně neověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalované k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalované vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná uhradila pouze 1 464 Kč, zbytek dluhu neuhradila.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z. proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovanou sdělených údajů, které nikterak neověřila.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované nikterak neověřila, když neověřila výši jejích příjmů, rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo s žalovanou ve společné domácnosti žije a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně také naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné měsíční výdaje 3 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, zvláště, když má dvě vyživované osoby a bydlí v nájmu. Těžko uvěřit, že žalované v této situaci postačí k úhradě všech životních nákladů včetně plateb nájemného a za služby, když soud považuje za všeobecně známou skutečnost, že výše nájemného a záloh na služby se běžně pohybují nad částkou 3 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, uzavírá soud, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku 7 000 Kč vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.

21. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, přičemž se nezúčastnila žádného z nařízených jednání, soud proto žalované nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně její majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (7 000 Kč) a zaplacenými částkami (1 464 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.