32 C 17/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 20 416,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 567 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 849,87 Kč s úrokem v částce 1 876,47 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 18 021,87 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 815,78 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 416,87 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 292,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že dne 26. 6. 2023 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 33 215 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 18 648 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil, proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 20. 5. 2024.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to zkoumáním kreditního skóre žalovaného, neboli credit scoringu, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků. Pro předcházení předlužení klienta žalobkyně zajišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), čímž je zjišťována i schopnost hradit nezbytné životní výdaje. Vyvstanou-li pochybnosti o pravosti tvrzení klienta, přistoupá žalobkyně k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu. Dále žalobkyně využívá úvěrové registry SOLUS a NRKI. Žalobkyně prověřila žalovaného lustrací v SULUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaný je schopen hradit sjednané splátky. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že použití statistického modelu je spolehlivějším než posouzení na základě vyžádaných dokladů, a to s ohledem na jejich možné padělání či zastarávání, kdy skutečnost, že žalovaný dosahuje nějakého příjmu v současnosti neznamená, že bude dosahovat stejného příjmu i v budoucnu, přičemž takovou informaci poskytne pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné právě i statistická data, jakož i empirickou zkušenost věřitele. Výpočet kreditního skóre žalované je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, dle kterého lze predikovat schopnost splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně tedy nepochybila, když tvrzení žalovaného považovala za dostatečná při absenci důvodné pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalovaného, když posouzení nebylo posouzeno jen na tvrzení žalovaného.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 26. 6. 2023 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 26 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet splátkami ve výši 4 % z dlužné částky, minimálně 400 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že jeho měsíční příjem činí 32 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 35 000 Kč. Výdaje na bydlení činí 5 000 Kč, splátky ostatních úvěrů činí 7 000 Kč.

5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 33 215 Kč a žalovaný zaplatil částku 1 879 Kč.

6. Z předložené úvěrové zprávy, o které žalobkyně tvrdí, že se jedná o výpis z Nebankovního registru klientských informací, soud neučinil žádná skutková zjištěná stran zkoumání úvěruschopnosti, neboť z listiny jednak nevyplývá, která osoba a kdy tuto listinu vyhotovila, soud tedy nemá postaveno najisto, že se jedná skutečně o potvrzení uvedeného registru, když z uvedené listiny ničeho takového nevyplývá, a dále z listiny není zřejmé datum jejího vyhotovení, nelze tedy z ničeho dovodit, zda na základě uvedené listiny žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

7. Z listiny nadepsané jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ soud rovněž neučinil žádné skutkové zjištění. V uvedené listině pouze žalobkyně tvrdí, jak obecně přistupuje k posuzování úvěruschopnosti, a to prostřednictvím tzv. statistického modelu. Z listiny nelze nikterak dovodit, že žalobkyně statistický model v rámci posuzování úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru skutečně aplikovala, ani to, jak konkrétně statistický model vypadá, jaká vstupní data byla do modelu zadána a jaká data statistický model obsahuje, jak je žalobkyně získala apod. v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zjišťovala kreditní skóre ani že pro tento účel žalobkyně využila statistický model. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakkoli ověřila žalovaným uvedené příjmy a výdaje žalovaného. Soud žalobkyni ještě před konáním prvního jednání ve věci písemně poučil dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnění tvrzení o tom, jak konkrétně byla zjišťována úvěruschopnost žalovaného a nutnosti označení důkazů k prokázání doplněných tvrzení, poučení soud nemohl zopakovat při jednání, neboť ani jednoho jednání se žalobkyně nezúčastnila, čímž se připravila o možnost být takto poučena.

8. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru vyšla z toho, že žalovaný má příjem 32 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 35 000 Kč a výdaje činí 15 000 Kč. Žalobkyně dále v registru uvádí, že jaké registry prolustrovala.

9. Přípisem ze dne 20. 5. 2024 žalobkyně úvěr zesplatnila, přípis žalovanému odeslala dne 21. 5. 2024. Žalobkyně vyzvala výzvou ze dne 6. 6. 2024 k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou žaloby, výzva byla odeslána dne 7. 6. 2024.

10. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 33 215 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 4 % z dlužné částky, min. 400 Kč, měsíčně přičemž žalovaný čerpal úvěr v uvedené výši a vrátil pouze částku ve výši 18 648 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovaným uvedených příjmů a výdajů, které nikterak neověřila. Na základě tohoto výpočtu byl žalovanému úvěr schválen, a to navíc po předchozím nahlédnutí do externích registrů jako je SOLUS a NRKI. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že …si vyžádala od žalovaného ohledně jeho příjmů a příjmů jeho domácnosti a rovněž o jeho výdajích, přičemž tato tvrzení nikterak neověřila. Žalobkyně sice tvrdila, že zjišťovala kreditní skóre či credit scoring, kdy tímto procesem jsou přezkoumávány klientské informace, přičemž je využit statistický model, nicméně takovou skutečnost žalobkyně nikterak neprokázala. Ostatně žalobkyně ani nikterak netvrdila, jaká konkrétní data do statistického modelu zadala a jaké konkrétní údaje jí z aplikace statistického modelu vyšly, tedy netvrdila, jakých konkrétních příjmů a výdajů klienti ve věku žalovaného, s jejím vzděláním, zdrojem příjmů, rodinným stavem, počtem dětí, způsobem bydlení, dosahují, natož aby takové výsledky prokázala. Ověření příjmů a výdajů žalované využitím statistického modelu tak zůstalo v rovině tvrzení, přičemž žalobkyně uvedené nikterak neprokázala. Tím, že vstupní údaje ohledně příjmů a výdajů nikterak neověřila, nemohla při výpočtu dospět k relevantním výsledkům.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalobkyně jakkoli skutečnosti uvedené žalované ohledně příjmů či výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

21. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, přičemž se nezúčastnil žádného z nařízených jednání, soud proto žalovaného nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (33 215 Kč) a zaplacenými částkami (18 648 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 292,25 Kč, přičemž tato částka představuje 12,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,44 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,56 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 817 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 416,87 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.