32 C 34/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno , Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 15 121,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 997,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 124,55 Kč s úrokem v částce 2 059,19 Kč, s úrokem z prodlení v částce 71,50 Kč, s úrokem ve výši 39,9 % ročně z částky 14 777,75 Kč od 17. 7. 2025 do 15. 10. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 777,75 Kč od 17. 7. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 14 777,75 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 836,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 15. 7. 2024 uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 36 pravidelných splátkách po 807 Kč splatných měsíčně od spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale splatil pouze ve výši 1 002,80 Kč, zbylou část půjčky žalovaný nevrátil. Žalobkyně dále tvrdí, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s interními schvalovacími strategiemi banky odpovídajícími principům obezřetného úvěrování. Podle žalobkyně vycházela věřitelka z údajů poskytnutých žalovaným v rozsahu přiměřeném povaze, výši, délce a rizikovosti úvěru a tyto údaje dále aktivně ověřoval z interních a externích databází, zejména z úvěrových registrů, insolvenčního rejstříku a databáze neplatných dokladů. Schopnost žalovaného splácet půjčku byla dle žalobkyně posuzována rovněž pomocí automatizovaných modelů vycházejících z disponibilní částky, při jejímž stanovení byly zohledněny částky životního minima a normativních nákladů na bydlení v souladu s § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uzavírá, že na základě tohoto individuálního hodnocení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by poskytnutí půjčky bránila, a proto byla žádost žalovaného schválena.

2. Žalovaný se věci nevyjádřil.

3. Ze smlouvy ze dne 12. 7. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytovat služby přímého bankovnictví.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, a z akceptace soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet s úrokem 39,9 % ročně částkou 807 Kč v 36 splátkách splatných měsíčně.

5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o podstatných okolnostech úvěru.

6. Z výpisů půjčky soud zjistil, že žalovaný obdržel částku ve výši 15 000 Kč dne 15. 7. 2024, přičemž provedl splátky ve výši 0,56 Kč, 2 Kč, 219,69 Kč, 195,31 Kč, 86 Kč, 499 Kč a 0,24 Kč, celkem tedy 1 002,80 Kč.

7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyhotoveného původním věřitelem dne 15. 7. 2024 soud zjistil, že žalovaný požádal o spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč se splatností 36 měsíců a že věřitel v rámci schvalovacího procesu vycházel z údajů žalovaným deklarovaných v žádosti o úvěr. Pro posouzení úvěruschopnosti věřitel využil interní a externí datové zdroje, zejména lustrace v bankovních a nebankovních úvěrových registrech, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných dokladů, přičemž v těchto registrech nebyly zjištěny negativní záznamy. Dále soud zjistil, že věřitel při hodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr použil automatizovaný schvalovací model, který pracoval s deklarovaným příjmem žalovaného ve výši 25 000 Kč a s modelově stanovenými výdaji zahrnujícími životní minimum, normativní náklady na bydlení a další odhadované výdajové položky. Na základě tohoto vyhodnocení dospěl věřitel k závěru, že žalovanému po odečtení výdajů zůstává dostatečná disponibilní částka pro splácení úvěru, a úvěr byl následně schválen.

8. Z přehledu ke smlouvě začínající „A1 identifikace žádosti“ soud učinil skutkové zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně sumarizovala údaje zjištěné o žalovaném, soud neučinil žádné skutkové zjištění stran toho, jak k vyplněným údajům žalobkyně přišla a zda případně uvedené údaje jakkoli ověřovala. Obdobné skutkové zjištění soud učinil z listiny nazvané údaje klienta – fyzická osoba.

9. Z mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u Raiffeisenbank a.s. soud zjistil, že dne 15. 7. 2024 došlo na tento účet k připsání částky 15 000 Kč představující jednorázové čerpání předmětného spotřebitelského úvěru. Z výpisu dále plyne, že v období před čerpáním úvěru nejsou na účtu zachyceny žádné pravidelné ani jednorázové příjmy, z nichž by bylo možné dovodit existenci stabilního příjmu žalovaného. Po připsání úvěrových prostředků došlo v krátkém časovém období k jejich rychlému čerpání, zejména prostřednictvím převodů na jiné účty a třetím osobám, jakož i četnými drobnými platebními transakcemi. Z výpisu je dále patrné, že již v srpnu 2024 byly na účtu evidovány položky označené jako splátky úvěru po splatnosti, poplatky po splatnosti a úroky z prodlení, přičemž účet se opakovaně dostával do záporného disponibilního zůstatku.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 12. 2023, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a společnost , Anonymizováno, se dohodly na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. , hodnota, za žalovaným, úplata byla uhrazena, jak soud zjistil z potvrzení právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. 8. 2025. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován přípisem ze dne 20. 8. 2025, jak soud zjistil z příslušného přípisu, jehož odeslání má soud za prokázané z přehledu podacích čísel ze dne 27. 8. 2025.

11. Žalovaný byl přípisem ze dne 12. 9. 2025 informován o postoupení pohledávky ze společnosti , Anonymizováno, na žalobkyni, odeslání má soud za prokázané ze seznamu oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15.9.202512. Výzvou ze dne 16. 12. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a současně poskytnutý úvěr zesplatnila, jak soud zjistil z příslušné výzvy, jejíž odeslání má soud za prokázané z přehledu podacích čísel ze dne 5. 9. 2025.

13. Výzvou ze dne 12. 9. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 15. 9. 2025, prokázané z přehledu podacích čísel ze dne 15. 9. 2025.

14. Přípisem ze dne 14. 7. 2025 právní předchůdkyně informovala žalovaného o změně čísla účtu ke splácení úvěru, jak soud zjistil z příslušného přípisu.

15. Sodu pro nadbytečnost neprovedl k důkazu ceník, všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky pro osobní úvěry, neboť tyto důkazy měly dokazovat další průběh smluvního vztahu, případně dokazuje existenci dalších smluvních ujednání, kdy tyto skutečnosti nejsou s ohledem na právní posouzení věci významné.

16. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

17. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byl uzavřen smluvní vztah, na jehož základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr (zápůjčka) ve výši 15 000 Kč se splatností 36 měsíců a sjednanými měsíčními splátkami. Před schválením spotřebitelského úvěru provedla právní předchůdkyně žalobkyně posouzení úvěruschopnosti žalovaného na základě jím deklarovaných údajů, které dále podrobila lustracím v interních a externích databázích, zejména v úvěrových registrech, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných dokladů. Současně byla schopnost žalovaného splácet úvěr vyhodnocena prostřednictvím automatizovaného schvalovacího modelu, který pracoval s deklarovaným příjmem žalovaného a s výdajovými položkami stanovenými převážně na základě modelových hodnot, zahrnujících zejména životní minimum, normativní náklady na bydlení a další odhadované výdaje. Na základě tohoto vyhodnocení byl úvěr schválen a dne 15. 7. 2024 žalovaným jednorázově čerpán. V období před poskytnutím úvěru nebyly u žalovaného zaznamenány příjmy svědčící o existenci stabilního zdroje příjmů a po poskytnutí úvěru došlo k rychlému čerpání poskytnutých prostředků. Žalovaný následně uhradil pouze část splátek v celkové výši 1 002,80 Kč, přičemž splátková povinnost nebyla plněna řádně a včas, což vedlo k evidenci splátek po splatnosti, poplatků po splatnosti a úroků z prodlení a k zesplatnění úvěru. Pohledávka ze smlouvy byla následně postoupena na jiné subjekty a žalovaný byl o těchto postoupeních informován, přičemž přes opakované výzvy dlužné částky neuhradil.

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

19. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), neboť smlouvou o zápůjčce zapůjčitel přenechává věci stejného druhu a vydlužitel se zavazuje zapůjčené věci stejného druhu vrátit, přičemž podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce není oproti smlouvě o úvěru sjednání úroku.

20. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

21. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

22. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

23. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že využila automatizovaný model, kdy vyšla ze sděleného příjmu a výdajů ve výši životního minima a normativních nákladů na bydlení. Samotné použití automatizovaného schvalovacího a skórovacího modelu nemůže bez dalšího obstát jako řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 z. s. ú. Ačkoliv obecně lze při posuzování úvěruschopnosti připustit využití automatizovaných výpočtů, jejich použití nezbavuje věřitele povinnosti individuálně a na základě reálně zjištěných údajů posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednaný úvěr. V projednávané věci žalobkyně opírá své tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti výlučně o interní model banky, který pracoval s tzv. „reálně dosažitelným příjmem“ stanoveným statistickým nástrojem, nikoliv se skutečně ověřeným příjmem žalovaného. Takový postup však představuje pouhý pravděpodobnostní odhad příjmové kapacity spotřebitele, nikoliv zjištění jeho skutečných ekonomických poměrů, a neodpovídá požadavku aktivního, obezřetného a individuálního posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak vycházení z normativních nákladů na bydlení a částek životního minima neprokazuje, že by věřitel zjistil reálné, individuální výdaje žalovaného, neboť tyto modelové hodnoty vyjadřují obecné statistické průměry a nemohou samy o sobě nahradit zjištění skutečných finančních závazků spotřebitele. Z předloženého protokolu dále neplyne, že by při vyhodnocení vstupních údajů došlo k ověření jejich reálnosti prostřednictvím konkrétních dokladů, ačkoliv samotná banka připouští existenci mechanismů pro vyžádání dodatečných podkladů při nejistotě dat.

24. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

25. Soud proto uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo provedeno v rozsahu a způsobem odpovídajícím požadavkům z. s. ú., neboť právní předchůdkyně žalobkyně při využití interního automatizovaného modelu vycházela převážně z žalovaným sdělené výše příjmu, aniž by si tento příjem ověřila konkrétními a objektivními podklady, a současně se spokojila s výdajovou stránkou stanovenou na základě statistických a normativních hodnot. Tím rezignovala na zjištění skutečných a individuálních příjmů a výdajů žalovaného, a posouzení jeho schopnosti úvěr splácet tak zůstalo pouze na úrovni abstraktního modelového hodnocení.

26. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

27. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

28. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, přičemž se nezúčastnil žádného z nařízených jednání, soud proto žalovaného nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

29. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (15 000 Kč) a zaplacenými částkami (1 002,80 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 836,80 Kč, přičemž tato částka představuje 32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34 %, příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 121,75 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.