32 C 51/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 11 279,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 719 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro zákonný úrok z prodlení z částky 9 719 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, pro kapitalizovaný úrok ve výši 1 354,20 Kč, pro úrok ve výši 9,9 % ročně z částky 9 719 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, pro náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 699 Kč a pro smluvní pokutu ve výši 1 560,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 560,02 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 511,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 14. 12. 2022 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 9 719 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných splátkách po 922 Kč splatných měsíčně Od 17. 1. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná ale úvěr splatila pouze ve výši 0 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátil, proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 31. 5. 2023.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a to tak, že žalovanou lustroval v interních a externích databázích a v registru SOLUS. Dále vyšla z údajů ze smlouvy, kde žalovaná uvedla, že pobírá mzdu 31 000 Kč, celkové příjmy domácnosti činí 56 000 Kč a měsíční výdaje činí 15 900 Kč. Žalovaná rovněž neměla záznam v insolvenčním rejstříku. Právní předchůdkyně žalobkyně vyžadovala i další dokumentaci, která nebyla dohledána.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Z rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se se žalovanou dohodla na poskytování bankovních služeb. Ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 9 719 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 922 Kč v splátkách splatných měsíčně. Žalovaná ve smlouvě uvedla čistý měsíční příjem 31 000 Kč, celkový příjem domácnosti 56 000 Kč a výdaje domácnosti 15 900 Kč.

5. Z výpisu úvěru soud zjistil, že žalovaná dne 15. 12. 2022 čerpala úvěr ve výši 9 719 Kč, přičemž žalovaná žádnou ze splátek neuhradila.

6. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná byla informována o parametrech smlouvy, nicméně ve formuláři není ničeho uvedeno stran majetkové situace žalované.

7. Z odstoupení od úvěrové smlouvy soud zjistil, že pro neplacení ujednaných splátek právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy č. 1, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky ze shora uvedené úvěrové smlouvy.

9. Výzvou ze dne 23. 6. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, jakož i výzvou ze dne 28. 7. 2023. Výzva ze dne 23. 6. 2023 byla žalované zaslána dne 27. 6. 2023, jak soud zjistil z podacího archu.

10. Výzvou ze dne 5. 10. 2023 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 9. 10. 2023, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

11. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost z interních či externích registrů, či že by údaje o příjmech a výdajích žalovaná jakkoli ověřovala. Žalobkyně k důkazu zkoumání úvěruschopnosti navrhla, po předchozím poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř, smlouvu o úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě jsou sice uvedeny příjmy a výdaje žalované, nicméně ze smlouvy nikterak nevyplývá, že by tyto byly právní předchůdkyní před poskytnutím úvěru jakkoli ověřovány. V uvedeném formuláři pak o majetkové situaci žalované není uvedeno ničeho. Ujednání o tom, že banka může nahlížet do úvěrových registrů, na které žalobkyně odkazovala, nicméně nijak neprokazuje, že tak právní předchůdkyně žalobkyně skutečně učinila. Zopakovat poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. při jednání nebylo možné, když se žalobkyně nařízeného jednání nezúčastnila.

12. Zbylé listinné důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

13. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

14. Právní předchůdkyně Žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 9 719 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 922 Kč měsíčně v splátkách od 17. 1. 2023, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši a nevrátila ničeho. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z údajů o příjmech a výdajích, které získala od žalované, aniž by tyto jakkoli ověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalované k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalované vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná zbytek dluhu neuhradila.

15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

16. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

19. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

20. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z výše příjmů a výdajů sdělené žalovanou bez toho, aniž by je blíže ověřila, přičemž nenahlédla ani do úvěrových registrů, resp. uvedené nebylo v řízení prokázáno.

21. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

22. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli skutečnosti uvedené žalované ohledně příjmů či výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.

24. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, přičemž se nezúčastnila žádného z nařízených jednání, soud proto žalované nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně její majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

25. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit poskytnutou peněžní částku 9 719 Kč, který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 511,65 Kč, přičemž tato částka představuje 22,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,36 % a úspěchu žalované v rozsahu 38,64 %, příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 279,02 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.