32 C 53/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 50 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se pro částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 171,85 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalobkyně dne 20. 8. 2024 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 12 pravidelných splátkách po 7 500 Kč splatných měsíčně. Žalovaný ale úvěr nesplácel, proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 30. 1. 2025. Jistina měla být doplacena jednorázově po skončení splátkového období. Žalobkyně zohlednila nutnou tvorbu úspor, aby měl žalovaný dostatek finančních prostředků na úhradu jistiny. Žalobkyně si před poskytnutím úvěru vyžádala dva doklady totožnosti a výpis z účtu za poslední tři měsíce. Využila služeb společnosti , právnická osoba, Žalobkyně dále pro posouzení úvěruschopnosti vyšla z výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z databáze odcizených dokladů, výpisu z centrální evidence exekucí a výpisu z registru SOLUS. Žalobkyně vyšla z příjmu deklarovaného spotřebitelem ve výši 44 000 Kč, kdy tento ověřila oproti bankovnímu účtu, dle kterého činí příjem 66 239 Kč. Dále vyšla z toho, že žalovaný prohlásil náklady 8 000 Kč, tyto náklady žalobkyně ověřila oproti bankovnímu účtu, kde nalezla náklady ve výši 0 Kč, proto vyšla z nákladů ve výši 8 000 Kč.

2. Žalovaný ve věci uvedl, že uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, který měl být splácen ve splátkách po 7 500 Kč a na závěr měla být splacena jistina 50 000 Kč. Žalobkyně nezkoumala dostatečně úvěruschopnost, zjištěné údaje z účtu se nezakládají na pravdě, nezkoumala rovněž jeho rodinné zázemí. Výše úroku je rozporná s dobrými mravy. 6alovaný tedy namítá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Uvedl, že již zaplatil 15 000 Kč, navrhl, aby mu bylo uloženo zaplatit částku 35 000 Kč a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

3. O povinnosti žalovaného zaplatit 35 000 Kč již bylo rozhodnuto částečným rozsudkem o uznání ze dne 3. 6. 2025 č- j- 32 C 53/2025-80, zbývá tedy rozhodnout o částce 16 000 Kč s úrokem z prodlení.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 20. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 7 500 Kč v 12 splátkách splatných měsíčně s tím, že splátkami má být hrazen pouze úrok ve výši 15 % měsíčně, tedy přibližně 0,5 denně. Jistina 50 000 Kč měla být uhrazena po skončení splátkového období. Žalovaný se dále zavázal uhradit žalobkyni 500 Kč za každou zaslanou upomínku. Ze smlouvy soud dále zjistil, že žalobkyně si od žalovaného vyžádala výpis z bankovního účtu. O uzavření smlouvy nebylo mezi účastníky sporu.

5. Mezi účastníky nebylo sporu ani o tom, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 50 000 Kč, ostatně žalovaný uznal část nároku ve výši 35 000 Kč, tj. částku 50 000 Kč poníženou o jím tvrzené úhrady 15 000 Kč, o této částce již bylo rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání.

6. Ze dvou upomínek ze dne 20. 11. 2024 a dvou upomínek ze dne 5. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

7. Výzvou ze dne 30. 1. 2025 žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 30. 1. 2025, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

8. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, za období od 1. 5. 2024 – 31. 7. 2025, které měla žalobkyně k dispozici, soud zjistil, že v měsíci květnu účet žalovaného vykazoval rozdíl počátečního a konečného zůstatku částku +2 000 Kč, v měsíci červnu -6 000 Kč a v měsíci červenec +8 000 Kč. Současně soud z výpisu z účtu soud zjistil, že z účtu chodily na účet č. , č. účtu, částky 10 000 Kč, 1 500 Kč, 500 Kč, 350 Kč, 400 Kč, 2 000 Kč, 300 Kč, v měsíci červnu částky 10 000 Kč, 2 000 Kč, 500 Kč, v měsíci červenci částky 10 000 Kč, 3 000 Kč, 500 Kč, dále na účet č. , č. účtu, v měsíci květnu 3 000 Kč, 250 Kč, 3 800 Kč, 400 Kč, 5 300 Kč, v měsíci červnu 5 300 Kč, 3 000 Kč, 3 800 Kč a v měsíci červenci 5 500 Kč a 2 000 Kč.

9. Z potvrzení o platbě ze dne 12. 9. 2024 a dne 14. 10. 2024 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 15 000 Kč (2x 7 500 Kč v uvedených dnech).

10. Z komunikace účastníků na č.l. 44-45 spisu soud zjistil, že žalovaný před podáním žaloby vznesl vůči žalobkyni námitku neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti a navrhl uzavření dohody o narovnání, kdy bude uhrazena zbylá jistina ve splátkách. Žalobkyně tento návrh neakceptovala.

11. Ostatní listinné důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

12. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

13. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout a následně poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 7 500 Kč v 12 splátkách splatných měsíčně s tím, že splátkami má být hrazen pouze úrok ve výši 15 % měsíčně, tedy přibližně 0,5 denně. Jistina 50 000 Kč měla být uhrazena po skončení splátkového období. Žalovaný se dále zavázal uhradit žalobkyni 500 Kč za každou zaslanou upomínku. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 15 000 Kč. Žalobkyně upomínala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalobkyně si před uzavřením smlouvy od žalovaného vyžádala výpis z bankovního účtu. Z tohoto výpisu z účtu je seznatelné, že účet žalovaného vykazoval rozdíl počátečního a konečného zůstatku částku +2 000 Kč, v měsíci červnu -6 000 Kč a v měsíci červenec +8 000 Kč. Současně soud z výpisu z účtu soud zjistil, že z účtu chodily na účet č. , č. účtu, částky 10 000 Kč, 1 500 Kč, 500 Kč, 350 Kč, 400 Kč, 2 000 Kč, 300 Kč, v měsíci červnu částky 10 000 Kč, 2 000 Kč, 500 Kč, v měsíci červenci částky 10 000 Kč, 3 000 Kč, 500 Kč, dále na účet č. , č. účtu, v měsíci květnu 3 000 Kč, 250 Kč, 3 800 Kč, 400 Kč, 5 300 Kč, v měsíci červnu 5 300 Kč, 3 000 Kč, 3 800 Kč a v měsíci červenci 5 500 Kč a 2 000 Kč. Žalovaný před podáním žaloby vznesl vůči žalobkyni námitku neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti a navrhl uzavření dohody o narovnání, kdy bude uhrazena zbylá jistina ve splátkách. Žalobkyně tento návrh neakceptovala.

14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

15. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Předně soud poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019, ve kterém Ústavní soud dovodil, že výše úroku ujednaná v sazbě 0,5 % denně je v rozporu s Ústavním pořádkem. V souladu s tímto nálezem považuje tedy soud ujednání o úroku ve výši 7 500 Kč měsíčně, odpovídající přibližně sazbě 0,5% denně (smlouva obsahovala ujednání o úrokové sazbě 15 % měsíčně) za neplatné pro rozpor s ústavním pořádkem, v podrobnostech osud odkazuje na odůvodnění zmíněného nálezu.

17. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

19. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

20. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalobkyně vyšla ze žalovaným tvrzených výdajů a příjmů a tyto ověřila oproti výpisu z bankovního účtu. Výdaje žalobkyně ale dle zjištění soudu žalobkyně ověřila pouze formálně, resp. vůbec, kdy dle jejího tvrzení nalezla na bankovním výpisu z účtu výdaje ve výši 0 Kč. Takové posouzení je ale dle názoru soudu nedostatečné, když z výpisu z účtu jednoznačně vyplývá, že žalovaný zasílal pravidelné platby na dva bankovní účty. Je tedy zřejmé, že žalovaný nemohl mít měsíční výdaje ve výši 0 Kč, jak tvrdí žalobkyně.

21. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

22. Žalobkyně dále tvrdila, že zkoumala tvorbu úspor, aby měl žalovaný na zaplacení jistiny po skončení splátkového období. Takového poznatku, že toho bude žalovaný schopen, na základě předloženého výpisu z účtu nemohla žalobkyně dospět. Jak shora uvedeno, rozdíl počátečních a konečných zůstatků v jednotlivých měsících činil +2 000 Kč, -6 000 Kč a +8 000 Kč, celkem za čtvrtletí tedy žalovaný dosáhl úspor ve výši 4 000 Kč. Vztažmo ke kalendářnímu roku, činily by jeho úspory částku 12 000 Kč. Žalobkyně se tak zjevně spoléhala na to, že žalovaný dosáhne po dobu splácení vyšších úspor, aniž by žalobkyně tvrdila a prokázala, na základě čeho takovou úvahu učinila.

23. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně zkoumala výdaje žalovaného nedostatečně, proto se soud již dále nezabýval tím, jak případně ověřila žalobkyně platební morálku žalovaného v různých registrech a soud tedy uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

25. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni částku 50 000 Kč bez jakéhokoli příslušenství. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaný uhradil částku 15 000 Kč a pro částku 35 000 Kč již bylo o žalobě rozhodnuto předchozím částečným rozsudkem pro uznání, nezbylo soudu než žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítnout.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu podle zásady úspěchu ve věci.

27. Soud zohlednil, že ve věci byl vydán částečný rozsudek pro uznání. V řízení do vydání částečného rozsudku je nutno zohlednit, že byla převážně úspěšná žalobkyně, za tuto číst řízení jí proto náleží náklady ve výši 2 771,85 Kč, přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35 %, příslušenství kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 040 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy, sepsání žaloby) a z částky 3 100 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (vyjádření k odporu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 950 Kč ve výši 1 249,50 Kč.

28. V řízení po vydání částečného rozsudku byl pak zcela úspěšný žalovaný, proto mu za tuto část řízení náleží náhrada nákladů řízení, kterému tak náleží náhrada nákladů řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů (sepsání vyjádření, účast na jednání) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

29. Jelikož žalobkyni náleží náhrada ve výši 2 771,50 Kč a žalovanému náhrada 600 Kč, uložil soud žalovanému nahradit náklady ve výši 2 171,50 Kč. Soud neshledal důvody k aplikaci § 150 o.s.ř. Žalovaný se sice pokoušel o dohodu se žalobkyní o úhradě jistiny, které mu nakonec byla soudem k úhradě uložena, nicméně soud je toho názoru, že žalovaný mohl dluh, pakliže jej uznával, žalobkyni uhradit, případně mohl sám podat žalobu na určení splatnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru. Pakliže tak neučinil, přidržel se soud při rozhodování o nákladech zásady úspěchu ve věci, kdy zohlednil částečný úspěch obou účastníků řízení.