32 C 71/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , Anonymizováno Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 14 664 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 625 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 039 Kč s úrokem z prodlení v částce 92,19 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 664 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že dne 19. 3. 2024 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 24 pravidelných splátkách splatných měsíčně od spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná ale úvěr splatila pouze ve výši 3 375 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátil, proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 11. 10. 2024.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to zkoumáním kreditního skóre žalované, neboli credit scoringu, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků. Pro předcházení předlužení klienta žalobkyně zajišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), čímž je zjišťována i schopnost hradit nezbytné životní výdaje. Vyvstanou-li pochybnosti o pravosti tvrzení klienta, přistoupá žalobkyně k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu. Dále žalobkyně využívá úvěrové registry SOLUS a NRKI, dále CEE a ISIR. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že použití statistického modelu je spolehlivějším než posouzení na základě vyžádaných dokladů, a to s ohledem na jejich možné padělání či zastarávání, kdy skutečnost, že žalovaná dosahuje nějakého příjmu v současnosti neznamená, že bude dosahovat stejného příjmu i v budoucnu, přičemž takovou informaci poskytne pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné právě i statistická data, jakož i empirickou zkušenost věřitele. Výpočet kreditního skóre žalované je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, dle kterého lze predikovat schopnost splácet poskytnutý úvěr.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 19. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet v 24 splátkách splatných měsíčně. Úvěrová smlouva není podepsána vlastnoručním ani uznávaným elektronickým podpisem žalované. Na konci smlouvy je pouze strojově vysázeno jméno a příjmení žalované, je uvedena IP adresa zařízení a uvedeno, že smlouva byla podepsána kódem 673868, SMS zpráva byla odeslána dne 19. 3. 2024.

5. Z opisu výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované částku ve výši 10 000 Kč dne 19. 3. 2024, z opisu výpisu proplacení smlouvy soud dále zjistil, že účet, kam byly zaslány peněžní prostředky, patří žalované. Uvedené má soud za prokázané rovněž z výpisu čerpání, splátek a úhrad, ze kterého soud dále zjistil, že žalovaná uhradila na dluh celkem částku 3 375 Kč.

6. Výzvou ze dne 26. 8. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných splátek s upozorněním na zesplatnění úvěru, pokud nebude dlužná částka uhrazena do 30 dnů. Výzva byla zaslána žalované dne 27. 8. 2024, jak soud zjistil z podacího archu. Výzvou ze dne 11. 10. 2024 pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě zesplatněného úvěru.

7. Výzvou ze dne 8. 11. 2024 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 11. 11. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

8. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně v potvrzení ze dne 10. 12. 2024 tvrdí, že dne 19. 3. 2024 nahlédla do registrů ISIR. NRKI, SOLUS, CRIBIS, dále, že výše příjmů žalované je 27 000 Kč, zdroj příjmů je jiný, žalovaná nemá děti, příjem jiných členů domácnosti rovněž není a splátky jiným společnostem činí 1 000 Kč.

9. Soud neprovedl k důkazu žalobkyní další navržené důkazy pro jejich nadbytečnost. Zejména neprovedl k důkazu listinu nazvanou jako potvrzení úvěruschopnosti klienta, když v uvedené listině pouze žalobkyně uvádí, jak obecně přistupuje při ověřování bonity klienta. Soud tak uvedenou listinu nepovažuje za důkazní prostředek, ale za žalobní tvrzení.

10. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zjišťovala kreditní skóre ani že pro tento účel žalobkyně využila statistický model. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakkoli ověřila žalovanou uvedené příjmy a výdaje žalované. Žalobkyně nemohla být poučena dle § 118a odst. 3 k prokázání tvrzení uvedených v žalobě, když se nezúčastnila nařízeného jednání. V řízení byl sice vydán platební rozkaz, na základě jeho vydání mohla mít žalobkyně legitimní tvrzení, že unáší břemeno tvrzení, nemohla mít již ale legitimní očekávání, že unáší i břemeno důkazní, když platební rozkaz lze vydat je na základě tvrzení.

11. Žalobkyni se v řízení dále nepodařilo prokázat, že by mezi ní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, neboť na žalobkyní předložené smlouvě absentuje vlastnoruční podpis či uznávaný elektronický podpis žalované a žalobkyně neoznačila žádný důkaz, kterým by byl prokázán projev vůle žalované se žalobkyní tvrzenou smlouvu uzavřít. Žalobkyně dále neprokázala, že by žalované zaslala SMS kód a že by jej žalovaná přepsala na internetových stránkách žalobkyně či v mobilní aplikaci v úmyslu být vázána konkrétní smlouvou. Přepsání SMS kódu přitom dle názoru soudu nelze považovat ani za prostý elektronický podpis, neboť dle čl. 3 odst. 10 nařízení EU č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (tzv. eIDAS), se elektronickým podpisem rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání. Jednorázový přepsaný SMS kód pak dle názoru soudu tuto definici nenaplňuje. Navíc s ohledem na popis kontraktačního procesu, kdy žalobkyně popsala proces uzavření smlouvy tak, že žalovaná pouze vyplnila své údaje do formuláře na webových stránkách či v mobilní aplikaci, vylučuje, aby to byla přímo žalovaná, kdo na předloženou listinu zachycující obsah smlouvy vysázela jako prostý elektronický podpis své jméno a příjmení.

12. Neuplatní se tedy domněnka pravosti a správnosti podepsané listiny dle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“) a je tedy na žalobkyni, aby pravost a správnost této listiny prokázala, tedy aby dle znění smlouvy prokázala, že smlouva byla skutečně žalovaným odsouhlasena, tedy, že žalovanému zaslala SMS s kódem, který pak žalovaný zadal do elektronického systému s úmyslem být vázán konkrétní smlouvou s konkrétními smluvními ujednáními (nebyla by pak sice dodržena písemná forma listiny, nicméně smlouva by uzavřena byla). Žalobkyně však žádné důkazy v tomto směru neoznačila a skutečnost zaslání SMS kódu a jeho přepsání nikterak neprokázala. Žalobkyně dále neprokázala zaslání upomínek, když žalobkyně předložila sice znění pěti upomínek, ale nepředložila již žádný doklad o odeslání. Proto soud neprovedl ani k důkazu předložené upomínky, neboť sami o sobě by nebyly schopny prokázat tvrzení o jejich zaslání.

13. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

14. Žalobkyně zaslala žalované částku ve výši 10 000 Kč, ta uvedenou částku vrátila co do výše 3 375 Kč. Před poskytnutím uvedené částky žalobkyně neověřila příjmy ani výdaje žalované. Výzvou ze dne 26. 8. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných splátek s upozorněním na zesplatnění úvěru, pokud nebude dlužná částka uhrazena do 30 dnů. Výzva byla zaslána žalované dne 27. 8. 2024. Výzvou ze dne 11. 10. 2024 pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě zesplatněného úvěru. Výzvou ze dne 8. 11. 2024 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, přičemž výzva byla odeslána dne 11. 11. 2024.

15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“), jako bezdůvodné obohacení, když v řízení nebyl prokázán žádný právní důvod předání částky 10 000 Kč žalobkyní žalované. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když uvedenou částku vrátila jen částečně ve výši 3 375 Kč, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně.

16. I kdyby ale bylo prokázáno, že mezi účastníky byla skutečně uzavřena smlouva o úvěru, musela by být smlouva posouzena jako neplatná. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Předmětnou smlouvu by žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela by ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto by se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

19. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

20. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že si neznámo jak zjistila výši příjmů žalované, když zdroj této informace nebyl v řízení prokázán, přičemž tato tvrzení nikterak neověřila. Žalobkyně sice tvrdila, že zjišťovala kreditní skóre či credit scoring, kdy tímto procesem jsou přezkoumávány klientské informace, přičemž je využit statistický model, nicméně takovou skutečnost žalobkyně nikterak neprokázala. Ostatně žalobkyně ani nikterak netvrdila, jaká konkrétní data do statistického modelu zadala a jaké konkrétní údaje jí z aplikace statistického modelu vyšly, tedy netvrdila, jakých konkrétních příjmů a výdajů klienti ve věku žalované, s jejím vzděláním, zdrojem příjmů, rodinným stavem, počtem dětí, způsobem bydlení, dosahují, natož aby takové výsledky prokázala. Ověření příjmů a výdajů žalované využitím statistického modelu tak zůstalo v rovině tvrzení, přičemž žalobkyně uvedené nikterak neprokázala. I kdyby tedy žalobkyně zkoumala limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), tak tím, že vstupní údaje ohledně příjmů a výdajů nikterak neověřila, nemohla při výpočtu dospět k relevantním výsledkům.

21. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

22. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalobkyně jakkoli skutečnosti uvedené žalované ohledně příjmů či výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.

24. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, přičemž se nezúčastnila žádného z nařízených jednání, soud proto žalované nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně její majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

25. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (10 000 Kč) a zaplacenými částkami (3 375 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.