32 C 80/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 40 486,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 425 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 39 061,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 818,27 Kč od 1. 3. 2024 do 31. 10. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 9 739,04 Kč od 1. 3. 2024 do 31. 10. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 40 486,01 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a úrok 14,75 % ročně z částky 39 700,01 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 9. 12. 2022 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat i opakovaně. Žalovaný dluží 40 486,01 Kč s příslušenstvím.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný sám sdělil ve smlouvě údaje k posouzení své uvěruschopnosti a žalovaný současně souhlasil s tím, že může být prolustrován v systému SOLUS.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 9. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr do výše 40 000 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že bydlí v nájmu, je zaměstnán jako dělník, řemeslník či opravář s příjmem 29 000 Kč, celkové náklady domácnosti činí 8 000 Kč, finanční závazky 5 200 Kč.

5. Z přehledu k úvěru soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému celkem v období od 12. 12. 2022 do 30 11. 2023 částku 58 289 Kč (dle vysvětlivek uvedených v závěru soud do této částky zahrnul veškeré platby začínající zkratkou FIN, neboť dle vysvětlivek se jedná vždy o čerpání úvěru, výše čerpání byla vždy uvedena v položce popis, byť uvedená částka není výslovně uvedena v poli debet/kredit, když z vysvětlivek je zřejmé, že se skutečně jedná o jednotlivá čerpání úvěru). Soud současně zjistil, že ve stejném období žalovaný uhradil částku 56 864 Kč, když se jedná o součet všech položek uvedených v poli debet(-)/kredit(+) s kladným znaménkem, když kladné znaménko označuje kreditní položku, když soud považuje za okolnost všeobecně známou, že kreditními položkami v úvěrovém vztahu se rozumí splátky úvěru, mimořádné platby, vratky, připsání přeplatků apod.

6. Z výpisů z notářských zápisů soud zjisti, že žalobkyně a její právní předchůdkyně se dohodly mj. na postoupení žalobou uplatněné pohledávky.

7. Z výzvy ze dne 17. 1. 2024 a 2. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Z výzvy ze ne 21. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Výzva byla zaslána žalovanému dne 22. 10. 2024, jak soud zjistil z podacího archu.

9. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného jinak než z údajů sdělených žalovaným. V protokolu o prověření úvěruschopnosti je sice uvedeno, že bylo ověřeno, že žalovaný není v insolvenčním řízení a banka stanovila výše nákladů na částku 8 000 Kč za použití statistického modelu, kdy banka zjistila, že žalovaný měl splátky ve výši 5 200 Kč, nicméně tento důkaz soud nepovažuje za hodnověrný, a proto soud z něj neučinil žádné skutkové zjištění. Je tomu tak proto, že protokol byl vyhotovený žalobkyní, a to dne 12. 12. 2022, tedy nikoli osobou, která poskytovala úvěr, kterou byla , Anonymizováno, , právnická osoba, , navíc tři dny po uzavření úvěrové smlouvy. Uvedená listina tedy z logiky věci nikterak nemůže prokázat skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před poskytnutí úvěru úvěruschopnost žalovaného. Na skutečnosti uvedené v protokolu tak nelze nahlížet jinak než na pouhé tvrzení žalobkyně, které žalobkyně ale nikterak neprokazuje. Žalobkyně tedy pouze tvrdí, že aplikovala statistický model a že zkoumala splátkové zatížení žalovaného, tuto skutečnost ale nikterak neprokázala.

10. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

12. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný čerpal úvěr ve výši celkem 58 289 Kč a naopak zaplati žalobkyni částku 56 864 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovaným uvedených příjmů a výdajů, které nikterak neověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

18. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z výše jeho příjmů a výdajů, přičemž tato tvrzení nikterak neověřila. Žalobkyně sice tvrdila, že aplikovala statistický model, nicméně takovou skutečnost žalobkyně nikterak neprokázala. Ostatně žalobkyně ani nikterak netvrdila, jaká konkrétní data do statistického modelu zadala a jaké konkrétní údaje jí z aplikace statistického modelu vyšly, tedy netvrdila, jakých konkrétních příjmů a výdajů klienti ve věku žalovaného, s jejím vzděláním, zdrojem příjmů, rodinným stavem, počtem dětí, způsobem bydlení, dosahují, natož aby takové výsledky prokázala. Ověření příjmů a výdajů žalované využitím statistického modelu tak zůstalo v rovině tvrzení, přičemž žalobkyně uvedené nikterak neprokázala.

19. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

20. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli skutečnosti uvedené žalované ohledně příjmů či výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

22. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, přičemž se nezúčastnil žádného z nařízených jednání, soud proto žalovaného nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

23. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (58 289 Kč) a zaplacenými částkami (56 864 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.