7 C 157/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Petrem Volfem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 81 262 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 42 662 Kč, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení v částce 2 868,73 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 3 478,36 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 631,24 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 42 631,24 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím, uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalovaný úvěr čerpal, avšak sjednané splátky řádně a včas nehradil. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 21. 10. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v 21 měsíčních splátkách ve výši 4 353 Kč. Současně se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 46 409 Kč, představující kapitalizované úroky a další sjednané položky, splatné do 21. 7. 2024. Žalovaný uhradil na úvěr celkem 6 400 Kč, přičemž k datu vyčíslení činila dlužná jistina 42 631,24 Kč a dlužný poplatek 38 630,76 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že od něj zjistila a vyhodnotila informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, přičemž tyto údaje porovnala s doklady předloženými žalovaným a zaznamenala je do zákaznické karty. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako svářeč u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jeho měsíční čistý příjem činí 48 959 Kč, bydlí v nájemním bytě, nemá vyživovací povinnosti ani jiné závazky.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ve věci byl v průběhu celého soudního řízení nečinný.

4. Soud ve věci nařídil jednání na den 26. 1. 2026, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, a ke kterému se právní zástupce žalobkyně řádně dostavil s návrhem na vyhovění žaloby.

5. Soud ve věci provedl důkazy listinami předloženými žalobkyní:

6. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 21. 10. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, žalovaný se zavázal je splácet částkou 4 353 Kč ve 21měsíčních splátkách. Zároveň se zavázal uhradit žalobkyni poplatek ve výši 46 409 Kč a další příslušenství.

7. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal částku ve výši 45 000 Kč dne 21. 10. 2022. Dále je z této patrné, že žalovaný uhradil celkem na úvěr č. , hodnota, částku 6 400 Kč.

8. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, je svobodný, má úplné učňovské vzdělání a je zaměstnán na hlavní pracovní poměr, přičemž jako zdroj příjmů je uveden plný pracovní úvazek. Jeho čistý měsíční příjem byl v kartě zaznamenán ve výši 38 959 Kč, což bylo ověřeno z výplatních pásek za 8/2022 a 9/2022, pracovní smlouvou a výpisy z bankovního účtu, přičemž další čisté příjmy domácnosti měly činit 10 000 Kč (celkem tedy 48 959 Kč). Žalovaný nemá žádné vyživovací povinnosti, nemá žádné externí ani interní splátky, a jeho měsíční výdaje byly stanoveny pouze jako odhadované ve výši 3 000 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky ze shora specifikované smlouvy za žalovaným, přičemž tato skutečnost byla oznámena žalovanému oznámením ze dne 27. 1. 2025.

10. Výzvou ze dne 16. 4. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy a podacího lístku , právnická osoba, ., z téhož dne.

11. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu ke smlouvě č. , hodnota, soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění s ohledem na níže uvedené právní posouzení.

12. Na základě provedeného dokazování, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

13. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, žalovaný se zavázal je splácet částkou 4 353 Kč ve 21měsíčních splátkách. Zároveň se zavázal uhradit žalobkyni poplatek ve výši 46 409 Kč a další příslušenství. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě; z té vyplývalo, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, je svobodný, má úplné učňovské vzdělání, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr, a jeho měsíční čistý příjem činí 38 959 Kč, přičemž další čisté příjmy domácnosti měly činit 10 000 Kč (celkem tedy 48 959 Kč). Žalovaný nemá žádné vyživovací povinnosti, nemá jiné externí ani interní splátky a jeho měsíční výdaje byly stanoveny pouze jako odhadované ve výši 3 000 Kč. Z předložených listin se podává, že příjem žalovaného byl ověřen výplatními páskami za 8/2022 a 9/2022, pracovní smlouvou a výpisy z bankovního účtu (tyto listiny však nebyly soudu předloženy), jeho výdaje právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřovala. Žalovaný čerpal částku 45 000 Kč dne 21. 10. 2022, přičemž na úvěr č. , hodnota, uhradil celkem 6 400 Kč; nad tento rámec neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení a její přílohy, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně dále žalovaného výzvou ze dne 16. 4. 2025 vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby.

14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu, posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy, povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužních bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.

17. S ohledem na tuto judikaturu, je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou, nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022, je soud povinen neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

18. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného převážně na základě údajů, které jí žalovaný sdělil, když příjem žalovaného ve výši 38 959 Kč sice byl podle zákaznické karty doložen výplatními páskami za 8/2022 a 9/2022, pracovní smlouvou a výpisy z bankovního účtu, tyto listiny však soudu nebyly doloženy a údaje o výdajích žalovaného nebyly právní předchůdkyní žalobkyně nijak ověřovány a byly stanoveny pouze jako odhadované ve výši 3 000 Kč. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, nemá žádné externí ani interní splátky a že další čisté příjmy domácnosti měly činit 10 000 Kč, aniž by tyto byly jakýmkoli způsobem prokazatelně ověřeny. Výdaje žalovaného zůstaly neověřené, přičemž částku 3 000 Kč měsíčních nákladů považuje soud v kontextu skutečnosti, že žalovaný bydlel v nájmu, za nereálně nízkou. Soud proto uzavírá, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, úvěruschopnost žalovaného neposoudila řádně a úplně, jak vyžaduje zákon.

19. Soudní praxe ustálená v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří (srov. např. rozsudek NS, sp. zn. , spisová značka, ). V podrobnostech zejména s ohledem na formulaci požadavků ověření skutečností uvedených spotřebitelem pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

20. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neověřila dostatečným a prokazatelným způsobem, zejména pokud jde o jeho výdajovou stránku, když převzala žalovaným uvedené údaje o měsíčních výdajích jako pouhý odhad a nijak je neprověřovala. Stejně tak listiny, kterými byl údajně ověřen příjem žalovaného, nebyly soudu vůbec předloženy, a jejich existence ani vypovídací hodnota tak nebyly v řízení prokázány. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž nečerpala z žádných databází či jiných externích zdrojů umožňujících reálné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečně, čímž porušila § 86 zákona o spotřebitelském úvěru; proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy soud uzavírá, že částku 45 000 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila, poskytla bez právního důvodu; žalovaný tak přijal plnění bezdůvodně a je povinen vrátit žalobkyni rozdíl mezi vyplacenou jistinou a uhrazenou částkou, tedy 38 600 Kč, podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Pohledávka byla následně podle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky.

21. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

23. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, proto stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovaného uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

24. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit rozdíl mezi poskytnutou peněžní částkou (45 000 Kč) a zaplacenou částkou (6 400 Kč), tj. částku 38 600 Kč, která představuje nezaplacenou jistinu. O tomto soud rozhodl výrokem I.

25. Ve zbytku pak soud žalobu, jako nedůvodnou zamítnul, a to výrokem II.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků je v dané věci prakticky shodný. Za této situace soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.