7 C 17/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Petrem Volfem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ´ Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 10. 2025 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve sjednané lhůtě, která uplynula dne 9. 11. 2025, avšak svůj závazek řádně a včas nesplnil, a ocitl se tak v prodlení. Žalobkyně proto po žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, dále kapitalizovaného úroku (odpovídajícího poplatku za sjednání úvěru) ve výši 5 500,42 Kč, úroku z dlužné jistiny ve výši 36 % ročně od 30. 10. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení od 10. 11. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 5 500 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobce přezkoumal úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný na dlužnou částku nic neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobkyně neuznává, resp. jej uznává pouze zčásti a z jiného právního titulu. Nezpochybňuje, že dne 30. 10. 2025 uzavřel se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 25 000 Kč, namítá však, že tato smlouva je absolutně neplatná. Důvod neplatnosti spatřuje v tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nezjišťovala jeho příjmy a výdaje ani celkovou zadluženost, ačkoliv by z těchto údajů musela zjistit, že žalovaný není schopen úvěr splácet. V důsledku toho má žalovaný za to, že smlouva je neplatná, a žalobkyni tak náleží pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté jistiny. Žalovaný uvedl, že na poskytnutý úvěr dosud ničeho neuhradil, a navrhl, aby mu v případě uložení povinnosti k plnění bylo umožněno splácet dlužnou částku v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč. Současně navrhl, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Žalobkyně k tomu uvedla, že námitky žalovaného nepovažuje za důvodné. Potvrdila, že mezi účastníky byla dne 30. 10. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, přičemž žalovaný s jejím obsahem výslovně souhlasil a uzavření stvrdil elektronickým podpisem prostřednictvím SMS kódu, který má dle příslušných právních předpisů účinky rovnocenné vlastnoručnímu podpisu. Žalobkyně zdůraznila, že smluvní podmínky byly jasné, srozumitelné a transparentní a žalovaný měl možnost se s nimi před uzavřením smlouvy seznámit. Námitku neplatnosti smlouvy považuje za účelovou a v rozporu se zásadou poctivosti. Dále uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného nejen na základě jím poskytnutých údajů, ale i s ohledem na jeho předchozí platební historii, když žalovaný v minulosti řádně splnil několik obdobných závazků vůči žalobkyni. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky prostřednictvím upomínek a následně byla věc bezúspěšně řešena prostřednictvím inkasní agentury. Přestože připouští možnost řešení věci splátkami ve výši 1 000 Kč měsíčně, trvá na tom, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

4. Soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, ze dne 30. 10. 2025 bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal takto získané peněžní prostředky vrátit s úrokem ve výši 246,58 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve 2 750,21 Kč, a to jednorázově do 9. 11. 2025. V případě, že by úvěrovaná částka s úrokem nebyla uhrazena do stanovené doby splatnosti bylo sjednáno, že výše poplatku za sjednání úvěru činí 5 500,42 Kč. Celá úvěrovaná částka měla být vyplacena na účet č. , č. účtu, . Součástí smlouvy je i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

6. Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla zaslána dne 30. 10. 2025 částka 25 000 Kč, kdy ve zprávě pro příjemce je „, Anonymizováno, pujcka ze dne 2025-10-30“. Potvrzení je vydáno společností , právnická osoba, . dne 28. 1. 2026. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 10. 3. 2026 vyplývá, že majitelem účtu byl žalovaný a že v uvedený den byla na tento účet skutečně připsána částka 25 000 Kč.

7. Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že žalovaný na dlužnou částku ničeho neuhradil.

8. Z výzev k úhradě dlužné částky ze dne 14. 11. 2025, 19. 11. 2025, 29. 11. 2025 a 9. 12. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky.

9. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru soud zjistil, že v žádosti o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, žalovaný uvedl, že je zaměstnancem, přičemž své příjmy neuvedl, do výdajů uvedl částku 7 500 Kč. Z listiny označené jako „Aktuální informace o klientovi k půjčce č. , hodnota, “ soud zjistil, že se jednalo o pátou půjčku v pořadí pro žalovaného, když žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 36 000 Kč a výdaje 4 000 Kč (z toho náklady na bydlení činí 2 800 Kč a ostatní výdaje 1 200 Kč). Z listiny označené jako „úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, “ soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z příjmů žalovaného ve výši 38 332 Kč (dle této listiny se jedná o příjmy ověřené) a z výdajů v částce 4 000 Kč.

10. Z komplexního výpisu z bankovních a nebankovních registrů ve vztahu k žalovanému ze dne 10. 12. 2025 soud zjistil, že žalovaný měl evidováno celkem , hodnota, úvěrových kontraktů, přičemž nesplacená částka po splatnosti činila 20 651 Kč. Ze struktury jednotlivých kontraktů dále vyplynulo, že žalovaný měl již před uzavřením posuzované smlouvy dne 30. 10. 2025 sjednánu celou řadu úvěrů, a to zejména: dlouhodobý bankovní úvěr u , právnická osoba, ., uzavřený dne 6. 2. 2025 ve výši 800 000 Kč, s měsíční splátkou cca 9 248 Kč, dále kontokorentní úvěr u téže banky ze dne 12. 2. 2025, kontokorentní úvěr u , právnická osoba, . ze dne 2. 9. 2025, jakož i revolvingový či obdobný úvěrový rámec u společnosti , Anonymizováno, ze dne 28. 10. 2025. Kromě toho žalovaný v říjnu 2025, tedy bezprostředně před uzavřením posuzované smlouvy, sjednal více krátkodobých úvěrových produktů, a to u společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . ze dne 28. 10. 2025 a 29. 10. 2025 a další úvěrový produkt u společnosti , Anonymizováno, ze dne 29. 10. 2025, všechny v řádu desítek tisíc korun. Současně bylo zjištěno, že u některých těchto závazků evidovaných již krátce po jejich sjednání došlo k prodlení se splácením.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

12. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal takto získané peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 246,58 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 2 750,21 Kč, a to jednorázově do 9. 11. 2025. Pro případ, že by úvěrovaná částka nebyla řádně a včas uhrazena, bylo sjednáno navýšení poplatku za sjednání úvěru na částku 5 500,42 Kč. Žalovanému byla dne 30. 10. 2025 na jeho bankovní účet č. , č. účtu, skutečně převedena částka 25 000 Kč. Žalovaný neuhradil na poskytnutý úvěr ničeho, ačkoliv byl k úhradě opakovaně vyzýván.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splatit. Poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat (ačkoliv v projednávané věci toto žalovaný učinil). Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. , spisová značka, , č.j. , incidenční spisová značka, , rozsudek Krajského soudu v , adresa, č.j. , incidenční spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. , spisová značka, , v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně a dostatečně. Ačkoliv tvrdila, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a z jeho předchozí úvěrové historie, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by před uzavřením smlouvy disponovala dostatečnými, spolehlivými a ověřenými podklady o jeho příjmech a výdajích v rozsahu umožňujícím reálné posouzení jeho schopnosti splácet nový úvěr. Údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly navíc v jednotlivých listinách rozporné a nebylo doloženo, jakým způsobem byly ověřeny. Pokud jde o výdaje žalovaného, tak ty navíc byly uvedeny ve zcela nerealistické výši a zjevně tak nezohledňovaly skutečné zatížení žalovaného plynoucí z jeho existujících závazků. Z provedených důkazů přitom vyplynulo, že žalovaný měl již v době uzavření smlouvy sjednáno větší množství úvěrů s pravidelnými měsíčními splátkami a dalšími finančními závazky, které musely významně zatěžovat jeho rozpočet, avšak tyto skutečnosti nebyly při posouzení jeho úvěruschopnosti zohledněny. Za dané situace měla žalobkyně při zachování odborné péče tyto závazky zohlednit a provést reálné vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, což se však nestalo. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí.

20. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit.

21. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú., a to zejména s přihlédnutím k celkovým majetkovým a sociálním poměrům žalovaného, jak vyplynuly z provedeného dokazování, včetně jeho značného zadlužení a existence vícečetných úvěrových závazků. Rovněž soud reflektoval skutečnost, že žalobkyně k možnosti úhrady dlužné částky prostřednictvím splátek zaujala kladné stanovisko. Režim splátek zároveň lépe odpovídá situaci žalovaného a umožňuje postupné umořování dluhu, aniž by bylo nutno bezprostředně přistupovat k nucenému výkonu rozhodnutí. Z uvedených důvodů soud stanovil, že žalovaný je povinen uhradit částku 25 000 Kč (tj. nezaplacenou jistinu) ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, přičemž pro ochranu práv žalobkyně současně stanovil ztrátu výhody splátek pro případ prodlení žalovaného s úhradou, byť jediné splátky.

24. Ve zbytku pak soud žalobu, jako nedůvodnou zamítnul, a to výrokem II.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl za to, že žádný z účastníků neměl ve věci plný úspěch. Žalobkyni byla sice přiznána jistina ve výši 25 000 Kč, avšak její žaloba byla ve zbytku, tedy co do příslušenství zamítnuta, přičemž právě tato část představovala významnou složku žalobního nároku (ke dni vyhlášení rozsudku tato částka činila 9 766,17 Kč na žalovaném smluvním úroku, 1 276,02 Kč na úroku z prodlení a v částce 5 500 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky). Soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.