7 C 225/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Volfem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 10 689,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 381,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 381,26 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 308,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 286,37 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 7 989,36 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení přesahujícího úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. tohoto rozsudku se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 10 689,36 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, ., (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným dne 30. 9. 2009 uzavřela smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru k tomuto běžnému účtu. Na základě této smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu v částce 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Tuto povinnost však porušil, pročež právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému ke dni 7. 3. 2024 zrušila poskytování kontokorentního úvěru a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 23 877,51 Kč převedla na nově otevřený úvěrový účet. Následně žalovanému umožnila hradit tento dluh ve splátkách. Žalovaný však dluh řádně a včas nesplácel, pročež právní předchůdkyně žalobkyně svoji pohledávku za žalovaným dne 10. 2. 2025 zesplatnila v plném rozsahu a následně ji s účinností ke dni 21. 5. 2025 postoupila na žalobkyni. Na poskytnutý úvěr od převedení debetního zůstatku na otevřený úvěrový účet žalovaný uhradil celkem 18 496,25 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, přičemž vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, z úvěrových registrů a interní databáze, a dospěla k závěru, že je žalovaný ženatý, bydlí v nájmu, má vyživovací povinnost k dalším osobám, jeho čistý měsíční příjem činí 35 304 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti činí 42 000 Kč. Dále zjistila, že žalovaný měl před uzavřením předmětné smlouvy vůči právní předchůdkyni žalobkyně závazky s celkovou výší měsíčních splátek 8 864,20 Kč a vůči jiným úvěrovým společnostem závazky s celkovou výši měsíčních splátek 2 772 Kč. Výdaje žalovaného žalobkyně stanovila jako součet částky životního minima, normativních nákladů na bydlení a výše zjištěných měsíčních splátek úvěrů.

3. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.

4. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

5. Za účelem zjištění skutkového stavu věci soud v řízení provedl níže uvedené důkazy.

6. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 30. 9. 2009 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu, kterou se zavázala vést žalovanému běžný účet. Dále se zavázala poskytnout žalovanému k tomuto běžnému účtu kontokorentní úvěr s povolením debetního zůstatku až do výše povoleného limitu. Žalovaný se zavázal, že nepřekročí povolený limit.

7. Z dispozic ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 9. 6. 2023 soud zjistil, že výše povoleného limitu kontokorentního úvěru činila 20 000 Kč.

8. Z platební historie soud zjistil, že žalovaný na základě smlouvy o bankovních produktech a službách čerpal úvěr v celkové výši 23 877,51 Kč. Na úhradu tohoto dluhu poskytl celkem 18 496,25 Kč.

9. Z žádosti o povolení debetního zůstatku ze dne 6. 8. 2021 soud zjistil, že žalovaný před poskytnutím úvěru právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je ženatý, žije v nájemním bydlení a má vyživovací povinnost ke dvěma osobám. Dále uvedl, že je zaměstnaný u společnosti , právnická osoba, ., jeho čistý měsíční příjem činí 35 304 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti činí 42 000 Kč. Žalovaný v žádosti neuvedl výši svých výdajů.

10. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že splátkové zatížení žalovaného činilo před poskytnutím úvěru 11 636,20 Kč, z čehož 8 864,20 činily interní splátky u právní předchůdkyně žalobkyně a 2 772 Kč externí splátky u jiných úvěrových společností. Příjem žalovaného ve výši 35 304 Kč právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisů z účtu žalovaného. Výši výdajů žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně jako součet částky životního minima, částky normativních nákladů na bydlení a výše měsíčních splátek dosavadních úvěrů.

11. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za měsíce červen až srpen 2021 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného činil v těchto měsících 33 347,70 Kč až 38 127,40 Kč. Ohledně výdajů žalovaného soud zjistil, že žalovaný v tomto období platil nájemné ve výši 7 500 – 8 500 Kč měsíčně a zálohové platby za plyn a elektřinu v celkové výši přesahující částku 6 500 Kč měsíčně. Dále žalovaný platil výživné v celkové výši 4 852 Kč měsíčně.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025, ze seznamu postupovaných pohledávek a z potvrzení o úplatě soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným s účinností ke dni 21. 5. 2025 na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2025 a přiloženého podacího lístku soud zjistil, že tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně právní předchůdkyní žalobkyně.

13. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 8. 2025 a přiloženého podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby písemně upomínán k úhradě dlužné částky, přičemž mu byla poskytnuta lhůta k plnění do 9. 9. 2025.

14. Na základě provedeného dokazování, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala, že bude vést běžný účet žalovaného a k tomuto běžnému účtu mu poskytne kontokorentní úvěr s povoleným limitem debetního zůstatku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že nepřekročí povolený limit kontokorentního úvěru, tuto povinnost však porušil, pročež právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému ke dni 7. 3. 2024 zrušila poskytování kontokorentního úvěru a následně svoji pohledávku za žalovaným s účinností ke dni 21. 5. 2025 postoupila na žalobkyni. Žalovaný na základě předmětné smlouvy čerpal peněžní prostředky v celkové výši 23 877,51 Kč a na tento dluh uhradil celkem 18 496,25 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, přičemž zjistila, že je žalovaný ženatý, žije v nájemním bydlení a má vyživovací povinnost ke dvěma osobám. Pravidelné příjmy žalovaného ve výši 35 304 Kč právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisů z účtu žalovaného. Z prohlášení žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že celkový měsíční příjem domácnosti činil 42 000 Kč. Ohledně výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že splátkové zatížení žalovaného činilo před poskytnutím úvěru 11 636,20 Kč. Ostatní výdaje právní předchůdkyně žalovaného nezjišťovala, nýbrž je stanovila jako součet částky životního minima a částky normativních nákladů na bydlení.

16. Po právní stránce soud posoudil vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu o účtu podle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle § 2665 o. z., ujednají-li si strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Smlouvou o úvěru se podle § 2395 o. z. úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně úvěr nabízela v rámci své vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání, posoudil soud právní vztah rovněž podle zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Při posuzování poskytovatel v souladu s § 86 odst. 2 z. s. ú. zejména porovná příjmy a výdaje spotřebitele a zkoumá i údaje o jeho závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Jestliže poskytovatel nesplní svou povinnost a úvěruschopnost spotřebitele důkladně neposoudí, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy učinila některé dílčí kroky vedoucí k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ale nepostupovala při tom s odbornou péčí. Žalovaný v žádosti o úvěr neuvedl výši svých pravidelných výdajů. Za této situace byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna tyto údaje aktivně zjistit a ověřit, a to zejména z podkladů vypovídajících o skutečných příjmech a výdajích žalovaného. Namísto toho právní předchůdkyně žalobkyně stanovila výši výdajů žalovaného pouze na základě statistických údajů, konkrétně jako součet částky životního minima a normativních nákladů na bydlení. Takový postup však neumožňuje zohlednit individuální majetkové a osobní poměry konkrétního spotřebitele, a proto sám o sobě neodpovídá požadavku důkladného posouzení jeho úvěruschopnosti.

18. Z výpisů z účtu žalovaného za měsíce červen až srpen 2021 přitom vyplývá, že reálné pravidelné výdaje žalovaného byly podstatné. Žalovaný v tomto období platil nájemné ve výši 7 500 Kč až 8 500 Kč měsíčně, zálohy za plyn a elektřinu v celkové výši přesahující částku 6 500 Kč měsíčně a výživné ve výši 4 852 Kč měsíčně. Dále měl splátkové zatížení z dosavadních úvěrů v celkové výši 11 636,20 Kč měsíčně. Již prostý součet těchto výdajů přesahoval částku 30 000 Kč měsíčně, aniž by v něm byly zahrnuty další běžné životní výdaje, zejména výdaje na stravu, dopravu, hygienu, ošacení, léky, telekomunikační služby či přiměřené kulturní a společenské potřeby. Jestliže čistý příjem žalovaného činil podle tvrzení žalobkyně 35 304 Kč a celkový příjem domácnosti 42 000 Kč, byla finanční rezerva žalovaného a jeho domácnosti již podle těchto údajů velmi omezená. Tyto výpisy současně ukazují, že právní předchůdkyně žalobkyně nemohla bez dalšího vycházet pouze z paušálně stanovených statistických výdajů. Pokud měla k dispozici podklady, z nichž bylo patrné, že žalovaný hradí konkrétní pravidelné platby na bydlení, energie a výživné v nezanedbatelné výši, bylo její povinností se těmito údaji zabývat. Nešlo přitom o nahrazení posouzení úvěruschopnosti pouhým mechanickým převzetím starších výpisů z účtu, nýbrž o to, že tyto výpisy zjevně signalizovaly nutnost individuálního a pečlivějšího zjištění skutečných výdajů žalovaného.

19. Samostatný nedostatek posouzení úvěruschopnosti pak rovněž spočívá v tom, že údaje, z nichž právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, nebyly ve vztahu k okamžiku sjednání předmětného kontokorentního úvěru dostatečně aktuální. Žádost o povolení debetního zůstatku, v níž žalovaný uvedl své osobní a příjmové poměry, pochází ze dne 6. 8. 2021, a výpisy z účtu, z nichž bylo možné činit závěry o jeho příjmech a výdajích, se vztahují k období červen až srpen 2021. Samotná dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, z níž soud zjistil sjednání povoleného limitu kontokorentního úvěru ve výši 20 000 Kč, však byla uzavřena až dne 9. 6. 2023. Mezi těmito podklady a faktickým sjednáním posuzovaného úvěrového rámce tak uplynula doba téměř dvou let. Po takto dlouhé době již údaje z roku 2021 nemohly bez dalšího představovat dostatečný a spolehlivý podklad pro závěr o aktuální schopnosti žalovaného úvěr splácet. V mezidobí mohlo dojít ke změně výše příjmů, nákladů na bydlení, cen energií, rozsahu vyživovacích povinností, splátkového zatížení i dalších pravidelných výdajů žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně proto byla povinna před uzavřením dispozice ze dne 9. 6. 2023 údaje rozhodné pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného aktualizovat. Jestliže tak neučinila a vycházela z neaktuálních údajů, případně skutečné výdaje žalovaného nahradila pouze statistickými hodnotami, nelze dospět k závěru, že posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě dostatečných, úplných a aktuálních informací.

20. Za této situace soud proto uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Tento závěr je dán jednak tím, že nezjistila a nezohlednila skutečnou výši pravidelných výdajů žalovaného, ačkoli dostupné podklady indikovaly jejich významný rozsah, jednak tím, že před sjednáním úvěrového rámce dne 9. 6. 2023 neaktualizovala údaje, z nichž při posouzení úvěruschopnosti vycházela. Z toho důvodu soud posoudil smlouvu o kontokorentním úvěru jako neplatnou podle § 87 odst. 1 z. s. ú.

21. Poskytnuté peněžní prostředky tak byly žalovanému poskytnuty bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen tuto částku dle § 2991 občanského zákoníku vrátit. Žalovaný na základě předmětného úvěrového vztahu čerpal peněžní prostředky v celkové výši 23 877,51 Kč, respektive v této výši byl po zrušení možnosti čerpat kontokorentní úvěr evidován debetní zůstatek převedený na otevřený úvěrový účet. Na tento dluh žalovaný uhradil celkem 18 496,25 Kč. Po započtení těchto plateb na poskytnutou jistinu tak dosud nevrácená část poskytnutých peněžních prostředků činí 5 381,26 Kč. Jelikož žalovaný tuto částku žalobkyni ani její právní předchůdkyni nevrátil řádně a včas, dostal se s jejím zaplacením do prodlení. Žalobkyni proto vzniklo podle § 1970 o. z. právo na zákonný úrok z prodlení, jehož výše se určí podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobkyni přiznal částku 5 381,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě do zaplacení (výrok I.).

22. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť v důsledku neplatnosti ujednání o kontokorentním úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. náleží žalobkyni pouze vrácení dosud neuhrazené jistiny a zákonný úrok z prodlení z této částky. Smluvní úroky, poplatky ani jiné náklady úvěru odvozené od neplatného úvěrového ujednání žalobkyni přiznat nelze.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť rozdíl v úspěchu obou stran je prakticky srovnatelný.