10 C 51/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Ševčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 139 768 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 855 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 855 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se ohledně částky ve výši 110 515 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 110 515 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částky ve výši 28 398,48 Kč a úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 83 287,42 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 299 865 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku ve výši 111 370 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částku 28 398,48 Kč a úrok ve výši 102,29 % ročně z částky 83 287,42 Kč do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 299 865 Kč. Dle tvrzení strany žalující vznikl žalobkyni nárok na úhradu shora uvedených částek s příslušenstvím z titulu porušení povinností žalovaného splatit řádně a včas poskytnutý úvěr, k čemuž se zavázal uzavřenou smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum].

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi účastníky vyplývá závazek žalobkyně poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 105 000 Kč na jím uvedený bankovní účet. Oproti tomu se žalovaný zavázal úvěr uhradit v celkové výši 249 888 Kč po 10 412 Kč splatných vždy do každého 20. dne příslušného kalendářního měsíce v 24 pravidelných měsíčních splátkách. Pro celou dobu splácení úvěru byla stanovena pevná efektivní úroková sazba ve výši 166,87 % ročně, kdy bylo ujednáno právo žalobkyně na tento úrok i v případě zesplatnění úvěru, avšak maximálně do výše 299 865,60 Kč. V případě prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou dlužnou splátku. Žalobkyně měla nárok na toto plnění do dne zesplatnění úvěru. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky či její částky o délce 65 dní bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru, včetně smluvních pokut a náhrady nákladů. Za této situace se dosud nezaplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky stávají součástí nové jistiny úvěru. V neposlední řadě byla pro případ prodlení s úhradou nové dlužné jistiny, která byla splatná v den zesplatnění úvěru, ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou ode dne následující po dni zesplatnění úvěru do úplného zaplacení. Žalobkyně byla rovněž oprávněna požadovat náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného, a to ve výši 200 Kč za každou splátku. Rovněž toto oprávnění bylo omezeno dobou zesplatnění úvěru. Splátkový kalendář vyjadřuje započtení jednotlivých splátek na úroky a jistinu. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalobkyně dne [datum] poukázala finanční prostředky ve výši 105 000 Kč na bankovní účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Z karty klienta je patrné, že na úvěr žalovaného bylo uhrazeno celkem 104 145 Kč, naposledy dne [datum]. Rovněž z této vyplývá počet zaslaných výzev k zaplacení, jimiž byl žalovaný vyzván k úhradě smluvních pokut a vynaložených nákladů v souvislosti se svým prodlením. Na zesplatnění úvěru byl žalovaný upozorněn a k jeho úhradě vyzván dopisem ze dne [datum]. Žalovaný žalobkyni informoval o záměru využít ochranné doby ve smyslu zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVI-19. Dopisem ze dne [datum] vzala žalobkyně tuto skutečnost na vědomí s tím, že žalovanému stanovila nový splátkový kalendář zohledňující skutečnost, že během ochranné doby, tj. po období od [datum] do [datum] byl žalovaný povinen hradit zápůjční úrokovou sazbu ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou, výšenou o 8 procentních bodů, tedy ve výši 9 % ročně. Předžalobní výzvou a dokladem o jejím odeslání žalobkyně prokázala, že žalovaného k úhradě dluhu vyzvala před podáním žaloby.

4. Ze statistiky měnových finančních institucí vydávané Českou národní bankou za období červen – srpen 2019 soud zjistil, že roční úroková sazba na spotřebu domácností činila 8,60 % p. a., kontokorent a revolving činil 12,40 % p. a. a úroková míra pro kreditní karty byla stanovena na 18,69 % p. a.

5. Schopnost žalovaného splácet úvěr žalobkyně ověřila z registru SOLUS, nebankovního registru klientských informací (NRKI) a z informací poskytnutých žalovaným. Z nich vyplývá, že žalovaný uvedl příjmy ve výši 64 511 Kč a výdaje v celkové výši 23 064 Kč zahrnující životní minimum ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč a splátky úvěru ve výši 18 654 Kč, jež měl u žalobkyně. Existenci dalšího závazku vůči žalobkyni potvrzuje i oznámení o schválení zápůjčky ke smlouvě o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo] ve výši 200 000 Kč, která byla žalovanému schválena dne [datum]. Za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného si žalobkyně vyžádala též výpis z živnostenského rejstříku, daňová přiznání žalovaného za období 2017 a 2018 a výpis bankovního účtu žalovaného s uvedeným počátečního a končeného zůstatku za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum].

6. Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., MBA, znalec v oboru ekonomika ve svém vyjádření ze dne [datum] uvádí rozdíl mezi nominální a efektivní úrokovou sazbou. Nominální úroková sazba se standardně uvádí ve většině případů smluv o úvěr. Oproti tomu efektivní úroková míra je odrazem ve většině případů složeného úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány více než jednou. Lze ji užít i v případě jednoduchého úročení. Představuje proto skutečnou výnosovou míru daného období.

7. Na shora uvedené skutečnosti vyplývající z provedených důkazů soud odkazuje jako na skutkový závěr ve věci.

8. Při právním hodnocení soud uzavřel, že účastníci měli vůli uzavřít mezi sebou smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), na níž by se aplikovala smluvní ujednání, a dále i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud však uzavřenou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a § 588 občanského zákoníku.

9. Pro bližší odůvodnění lze uvést, že žalobkyně (podnikatel) je v daném právním vztahu v silnějším postavení oproti žalovanému (spotřebiteli). O tom svědčí i skutečnost, že se jedná o smlouvu formulářového typu, k jejímuž uzavření došlo adhezním způsobem. Žalovaný tedy neměl reálnou možnost obsah smlouvy jakkoli ovlivnit, když je bezvýznamné, že návrh měl vzejít fakticky od žalovaného. V tomto směru se jedná o pouhou účelovou konstrukci, neboť z obsahu návrhu je zcela zřejmé, že se jedná o předtištěnou formu návrhu zpracovaného žalobkyní, byť vyplněnou žalovaným prostřednictvím zprostředkovatele. Takový návrh se má pouze tvářit, že jej učinil žalovaný, ve skutečnosti se však jedná o předem stanovené podmínky poskytnutí finančních prostředků ze strany žalobkyně. Jedinou možností, jak reálně ovlivnit obsah smlouvy je v takovém případě pouze její neuzavření. To však soud nepovažuje za možnost ve smyslu § 1798 odstavce 1 občanského zákoníku. Neméně podstatný je i fakt, že žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry jako nebankovní instituce. Je obecně známé, že na tyto společnosti se obracejí lidé obvykle v nouzi či v jinak neutěšené životní situaci, kteří by na běžné bankovní úvěry nedosáhli. Zpravidla se tedy jedná o rizikové dlužníky, jejichž likvidita je velmi omezená, případně nulová. Takto zvýšená míra rizikovosti je nebankovními společnostmi kompenzována zvýšenou odměnou za půjčení finančních prostředků v podobě úrokové sazby. Vyrovnávání zvýšené rizikovosti takových úvěrů však nemůže být bezhraniční. Právní ochrany může požívat pouze takové stanovení odměny, které bude mimo jiné odpovídat dobrým mravům. Dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky je nutné za nepřiměřenou, a tedy odporujícím dobrým mravům považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejnižším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Nepřiměřená je zpravidla pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. (viz. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Pakliže za shora nastíněné situace žalobkyně půjčila žalovanému finanční prostředky s roční úrokovou sazbou 166,87 %, nezbývá než takto stanovený zisk označit za nemravný, bez ohledu na způsob stanovení úrokové sazby. Úrok je cenou za zapůjčené finanční prostředky. Pokud je stanovena ve výši 166,87 % ročně, kdy při úvěru 105 000 Kč se klient zavazuje uhradit 249 888 Kč během dvou let, tedy více než jednou tolik, nelze takovou odměnu považovat za adekvátní vyvažující rizikovost klientů, když takto sjednaná výše úrokové sazby představuje téměř devítinásobek úrokových sazeb z kreditních karet poskytovaných bankovními institucemi v období uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že úvěry z kreditních karet představují jedny z nejdražších úvěrů poskytovaných na bankovním trhu. Devítinásobně vyšší úrok nebankovní instituce proto nelze označit za přiměřený, když průměrnou úrokovou sazbu stanovenou bankovními institucemi pro běžné úvěry domácností zároveň převyšuje více než devatenáctkrát. Jednání žalobkyně spočívající v ujednání takto nepřiměřeného úroku nelze již hodnotit jako krytí vyšší míry rizikovosti klientů žádajících o nebankovní úvěr a je nutné hodnotit jako společensky nežádoucí, kdy je zapotřebí před zásadu smluvní volnosti stran postavit zásadu ochrany spotřebitele. Nad rámec toho lze uvést, že je nerozhodné, že žalobkyně v návrhu požaduje úrok 102,29 %, neboť smlouvou byl ujednán úrok ve výši 166,87 %.

10. Soud si je bezpochyby vědom oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, kdy nepřiměřená výše úrokové sazby sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku, ale pouze ujednání o úroku (rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). V posuzovaném případě však uzavřená smlouva o úvěru obsahuje řadu dalších pro spotřebitele krajně nevýhodných ujednání, které ve svém souhrnu znamenají natolik velkou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků v neprospěch slabší strany (spotřebitele), že nelze takovému jednání poskytnout právní ochranu a je nutné smlouvu považovat za absolutně neplatnou.

11. V tomto směru lze poukázat na vznik nové jistiny při zesplacení úvěru tvořenou dlužnou jistinou a dosud nesplacenými úroky. Tato nová jistina je nadále úročena jak sjednaným smluvním úrokem s limitem dle § 122 odstavce 4 zákona o spotřebitelském úvěru a rovněž úrokem z prodlení. Primárně sice úročení úroků je v právních vztazích umožněno (§ 1806 občanského zákoníku), nicméně v daném případě prohlubuje nerovnováhu mezi stranami, neboť nelze odhlédnout, že vyjma úročení úroků smluvním úrokem a úrokem z prodlení je dluh zajištěn de facto dvojí smluvní pokutou, a to pro dobu před zesplatněním a po něm, a též oprávněním žalobkyně požadovat zřízení inkasa. Pro dokreslení nerovnováhy účastníků lze poukázat právě i na ujednání, dle kterého je žalobkyně oprávněna požadovat po dlužníkovi zřízení inkasa k jeho účtu. Na základě tohoto ujednání je žalobkyně oprávněna strhnout i finanční prostředky z účtu žalovaného za situace, kdy nebude splátka úvěru připsána na její účet nejpozději pět pracovních dní přede dnem splatnosti příslušné splátky. Tím fakticky dochází ke zkrácení ujednané doby splatnosti. Je zcela na vůli žalobkyně, zdali ke zřízení inkasa za takové situace přistoupí. Čili ke zřízení inkasa dojít vůbec nemusí. V každém případě je žalovaný stále povinen řádně hradit splátky úvěru. V případě, že inkaso zřízeno bude a dojde k duplicitní úhradě splátky stržením v jeho rámci a osobní úhradou ze strany dlužníka, má dlužník právo na vrácení přeplatku pouze za předpokladu, že o vrácení částky požádá a zároveň duplicitu prokáže. Poukázat lze i na nestandardní stanovení úvěrové sazby. Jak vyplývá z vyjádření Mgr. [příjmení], Ph.D., MBA, při poskytování úvěrů je typické stanovení úrokové sazby nominální. Tuto lze označit za jednodušší a pro dlužníky nepochybně přehlednější. Žalobkyně se při stanovení podmínek smlouvy přiklonila k použití úrokové sazby efektivní, což není principiálně pro úvěrové smlouvy zapovězeno, nicméně je tento způsob stanovení odměny za půjčené finance zcela jistě pro spotřebitele méně přehledný a pochopitelný. Byť tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na platnost samotné smlouvy, neboť způsob stanovení úroku je zcela v režii smluvní volnosti, lze i tuto skutečnost uvést pro dokreslení povahy uzavřené smlouvy. Na základě uvedených skutečností soud uzavřel, že smlouvou byla založena tak výrazná nerovnováha mezi smluvními stranami k tíži žalovaného, že nemůže požívat právní ochrany a je nutné ji považovat za absolutně neplatné právní jednání.

12. S ohledem na shora uvedené přiznal soud žalobkyni pouze právo na částku 855 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, neboť žalobkyně poskytla žalovanému částku 105 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání, na kterou bylo již žalovaným uhrazeno 104 145 Kč. Tuto dlužnou částku přiznal soud žalobkyni včetně zákonného úroku z prodlení, a to ode dne zesplatnění, respektive ode dne [datum] do zaplacení, neboť od této doby je žalovaný ve vztahu k částce 855 Kč v prodlení. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl.

13. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odstavce 2 o. s. ř., dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 1 %, když žalobě bylo vyhověno co do částky 855 Kč, proti žalované částce 139 768 Kč. Žalovaný byl tedy úspěšný z 99 %. Žalovaný by tak měl právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 98 %. S ohledem na to, že žalovanému žádné prokazatelné účelné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.