10 CO 201/2023

Plný text

Krajský soud v Plni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: anonymizováno 6 slov , IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 1. 2023, č. j. 19 C 122/2022-90,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 1. 2023, č. j. 19 C 122/2022-90, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí udělené žalobci 20. 1. 2022 je neplatné (výrok I.) a žalované uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 966,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), g) o. s. ř., které podáním ze dne 27. 2. 2023 odůvodnila. Podstata sporu v této věci dle žalované spočívá v posouzení, jaké výroky sděloval žalobce na adresu žalované v lednu 2022, zda se svými výroky dopustil závažného porušení svých povinností a zda byla žalovaná oprávněna v souvislosti s porušením povinností žalobce ukončit jeho pracovní poměr výpovědí. Ačkoli soud prvního stupně pečlivě a systematicky popsal úvahy, jimiž se při hodnocení provedených důkazů řídil, žalovaná se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí.

3. Dle žalované soud prvního stupně správně konstatoval, že sémantika slova použitého žalobcem před zaměstnanci žalované dne 9. 1. 2022„ rozprcám to tady“, které žalovanou vedlo k podání výpovědi z pracovního poměru, směřuje„ k vulgárnímu vyjádření snahy či záměru určitým nikoliv nepodstatným způsobem poškodit určitý subjekt či objekt“. Na rozdíl od soudu prvního stupně má však žalovaná za to, že kontext, v jakém byl inkriminovaný výrok žalobcem použit, nelze dovodit z okolností, které panovaly jindy při rozhovoru mezi žalobcem a svědkem [jméno] [příjmení]. Naopak je třeba dle žalované vycházet z výpovědí těch svědků, kteří pronesení tohoto výroku žalobcem dne 9. 1. 2022 byly přítomni, z nichž dle žalované nelze dovodit, že by měl žalobce na mysli zničení zaměstnavatele jako legitimní ekonomický důsledek případné stávky pro případ, kdy nebude vyhověno mzdovým požadavkům odborů. Naopak ze slov žalobce pronesených při inkriminovaném výstupu vyplývala dle žalované jeho ochota aktivně se zasadit o poškození zaměstnavatele, kdy v té souvislosti je třeba dle žalované zohlednit rovněž specifika provozu žalované a minulé zkušenosti se sabotáží. Nebylo tudíž dle žalované prokázáno, že by se výrok žalobce o tom, že„ to tady rozprcá“, nesl v reakci na námitku, co se bude dít, když zaměstnavatel nebude ochoten přistoupit na mzdové požadavky odborů.

4. Ačkoli dle žalované soud prvního stupně správně uzavřel, že s předstihem asi dvou či tří měsíců došlo ke dvěma výměnám názorů mezi žalobce a členem vyššího managementu žalované, které však nebyly žalobci právně relevantním způsobem vytknuty, i přesto je dle žalované třeba k nim přihlédnout v rámci hodnocení kritérií, jejichž prostřednictvím je třeba poměřovat intenzitu závažnosti porušení povinností ze strany žalobce. Taková jednání žalobce totiž svědčí o jeho despektu vůči opatřením zaměstnavatele, o aroganci žalobce a neochotě žalobce respektovat autoritu zaměstnavatele, což jistě zvyšuje závažnost vystoupení žalobce dne 9. 1. 2022, a to i s ohledem na postavení žalobce jako vedoucího zaměstnance.

5. Žalovaná nesouhlasila rovněž s tím, že by nebyla relevantní její argumentace o tom, že žalobce svým vystoupením narušoval směny u žalované s ohledem na to, že tato skutečnost žalobci před podáním výpovědi a ani ve výpovědi nebyla vytknuta a že agitace probíhala v závěru směny a je dle soudu prvního stupně notorietou, že se zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu jen a pouze výkonu sjednané práce. Ačkoli žalovaná narušení směn žalobci skutečně žádným napomenutím nevytkla, jde však dle ní opět o skutečnost zvyšující závažnost jednání žalobce a okolnost, kterou je třeba zohlednit při posuzování závažnosti jednání zaměstnance v rámci kritéria doby a situace, v níž se porušení povinností ze strany zaměstnance odehrálo. Nehledě na to, že přímo v textu výpovědi je uvedeno, že k nežádoucímu chování žalobce došlo v pracovní době na pracovišti, a tedy tato skutečnost je dle žalované vyjádřena přímo v textu výpovědi. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalovaná za to, že zhruba dvaceti až třicetiminutový výpadek skupiny cca deseti zaměstnanců z plnění pracovních povinností nelze jen tak pominout s odkazem na notorietu, že zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu jen a pouze výkonu sjednané práce, jelikož i soudní praxe vnímá čas strávený v rámci směny jinou činností než plněním pracovních povinností velmi přísně. Dle žalované nelze přitom v poměrech posuzované věci klást vyplnění pracovní doby něčím jiným než plněním pracovních povinností, konkrétně nasloucháním projevu žalobce, k tíži těm, které žalobce svým vystoupením v plnění pracovních povinností vyrušil, nýbrž je třeba tuto skutečnost opět hodnotit při posuzování závažnosti jednání žalobce, a to v rámci zohlednění zájmu zaměstnavatele na ochraně jeho majetku.

6. Stejně jako soud prvního stupně má žalovaná za to, že od problematického výroku žalobce je neoddělitelný kontext, v jehož rámci jej měl žalobce provést, ovšem nelze dle ní souhlasit s tím, do jakého kontextu pronesení tohoto výroku soud prvního stupně zasadil. Dle žalované z žádného z provedených důkazů nevyplývá ani to, že by ekonomické poškození zaměstnavatele nepředstavovalo primární cíl snah žalobce, nýbrž pouze eventuální a ve své podstatě i žalobcem nepreferovaný následek případného selhání vyjednávání o budoucích mzdových podmínkách zaměstnanců žalované. Naopak dle žalované je možné právě na primární cíl poškození zaměstnavatele i z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] usoudit a naopak z výpovědí přímých účastníků projevu žalobce jako svědků nelze dovodit, že by zde žalobcem byla řešena stávka jako legitimní realizace ústavně zakotveného sociálního práva na stávku. Dle žalované tento podtext ve prospěch žalobce dotvořil bez relevantních důkazů sám soud prvního stupně. Tato úvaha soudu prvního stupně tak vyplývá z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení, tudíž nelze souhlasit ani s tou úvahou soudu prvního stupně, že se v dané věci jedná ze strany žalované o sankci pouze za nevhodně zvolenou formulaci. Žalovaná rozhodně porušení loajality ze strany žalobce nespatřuje v jeho ochotě zapojit se do stávky, ale v tom, že prezentuje před zaměstnanci nevhodným způsobem záměr poškodit zaměstnavatele, i kdyby ho to mělo stát místo.

7. Nelze dle žalované souhlasit se soudem prvního stupně ani v tom ohledu, že dobrou pověst žalované by mohly výroky žalobce porušit pouze tehdy, pokud by byly šířeny vně skupiny zaměstnanců, neboť dobrou pověst zaměstnavatele lze jistě poškodit i mezi zaměstnanci. Nesprávně dle žalované posoudil prvního stupně i jím identifikovaný střet dvou práv chráněných Listinou základních práv a svobod, neboť v případě konfliktu dvou práv, z nichž jedno je absolutní, musí mít právě toto právo vždy přednost, tj. v posuzované věci právo žalované chráněné článkem 10 Listiny základních práv a svobod. Znovu zopakovala, že dle ní loajalita zaměstnance se nemá projevovat toliko navenek, nýbrž a možná i především ve vztahu dovnitř zaměstnavatele, zvláště ze strany vedoucích zaměstnanců.

8. Pokud bylo žalované soudem prvního stupně vytýkáno, že teprve v průběhu řízení akcentovala řadu skutečností, pak žalovaná namítla, že tyto skutečnosti nepředstavují skutečnosti, které by bylo nezbytné podrobně popsat v textu výpovědi ve smyslu § 50 odst. 4 zákoníku práce, nýbrž se jedná o okolnosti, které relevantním způsobem ovlivňují hodnocení závažnosti jednání žalobce, které mu bylo kladeno za vinu, které je zaměstnavatel povinen vzít při rozhodování, jaký postih za konkrétní porušení povinnosti ze strany zaměstnance zvolí, do úvahy. Právě posouzení těchto okolností, které ale není třeba detailně rozepisovat v textu výpovědi, vedlo žalovanou k závěru ohledně toho, že intenzita porušení povinnosti ze strany žalobce dosahuje stupně závažného porušení.

9. Dle žalované výpověď netrpí ani formálními vadami, pokud je v ní jako výpovědní důvod označena skutečnost, že žalobce závažným způsobem porušil své povinností tím, že opakovaně v pracovní době na pracovišti šířil hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti žalované, ale v řízení bylo prokázáno toliko jediné šíření jediného vulgárního výroku, a to i s přihlédnutím k tomu, co vypověděl svědek [jméno] [příjmení] ohledně dalšího projevu žalobce a jeho výbušné povahy.

10. Nelze pak dle žalované, jak to uvedl soud prvního stupně, hodnotit jednání žalobce pod zorným úhlem toho, že i projevy vrcholných ústavních činitelů vybočují z mezí společenských norem, neboť to neznamená, že je namístě upustit od požadavku na jejich dodržování. Navíc protiprávnost jednání žalobce žalovaná nespatřuje pouze a toliko v použití vulgarismu, nýbrž v přímočaré prezentaci jeho záměru citelně žalovanou poškodit spojené s nežádoucím narušováním autority a dobré pověsti žalované v očích jejích zaměstnanců. Dle žalované tak s ohledem na absenci loajality žalobce po ní nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala, neboť si ve vztahu k němu nemohla udržet důvěru. Podle žalované se loajalita projevuje mimo jiné i slušným chováním. Žalobcem byl přitom vyjádřen jednoznačný záměr vynasnažit se aktivně o to, aby byla žalovaná poškozena. S tím se dle názoru žalované okresní soud nevypořádal, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a postavil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ohledně závažnosti porušení povinností žalobce.

11. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí doručenou žalobci dne 20. 1. 2022 zamítl jako nedůvodnou a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.

12. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že nesouhlasí s názorem žalované, že by soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť je naopak přesvědčen, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí po pečlivém vyhodnocení všech skutkových zjištění a předložených důkazů a rozhodl zcela v souladu se skutkovým stavem věci. Odvolací důvody uplatněné žalovanou označil žalobce za účelové, které se obsahu výpovědi dané žalobci týkají jen okrajově. Dle žalobce nelze argumentovat tím, že by žalobce zapříčinil výpadek skupiny cca deseti zaměstnanců při plnění pracovních úkolů, neboť žalobce se dostavil na pracoviště ve svém osobním volnu a bylo na vůli jednotlivých zaměstnanců, zda si vyslechnou či nevyslechnou jeho argumenty pro zahájení činnosti odborů u zaměstnavatele a bylo na jejich vůli i to, po jakou dobu na setkání zůstanou, kdy žalobce je nijak nenutil, aby na místě setrvali nebo se jeho projevu účastnili. Vývody žalované, že chtěl žalobce ekonomicky žalovanou poškodit, dle něj oporu v provedených důkazech nemají a jde o spekulaci žalované. Naopak žalobce byl dlouholetým zkušeným zaměstnancem žalované a měl zájem na tom, aby žalovaná byla ve svém oboru výroby úspěšná, kdy zavádějící je rovněž to, že by jako člen přípravného výboru vznikajících odborů měl zájem na likvidaci zaměstnavatele nebo že by vznikající odbory měly za cíl ekonomicky zaměstnavatele poškodit. Argumenty žalované ohledně porušení loajality žalobce vůči žalované jsou liché, neboť porušením loajality není to, pokud se zaměstnanec stane členem odborů nebo připravuje vznik odborářské základny a v rámci toho hovoří s ostatními zaměstnanci. V samotném rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 1. 2022 je přitom uvedeno, že žalobce měl opakovaně v pracovní době na pracovišti šířit hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti zaměstnavateli, což však prokázáno nebylo. Dle žalobce jde tedy o rozvázání pracovního poměru nezákonné, což také zaměstnavateli sdělil společně s tím, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud odvolání žalované zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

13. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované a vyjádření žalobce k němu, a poté, co ve věci konal dne 4. 5. 2023 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované za důvodné považovat nelze.

14. V posuzované věci domáhal se žalobce určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí udělenou žalobci dne 20. 1. 2022 je neplatné, neboť výpověď z pracovního poměru dle něj nesplňuje požadavky předvídané v ust. § 50 odst. 4 zákoníku práce, přičemž dále žalobce namítl, že se jednání vytýkaného ve výpovědi nedopustil a že skutečným důvodem výpovědi je jeho aktivní účast na vzniku odborové organizace. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, neboť dle ní důvod výpovědi byl v podané výpovědi vymezen dostatečně určitým způsobem, přičemž dle jejího názoru uplatněný výpovědní důvod byl také naplněn. V podrobnostech ve vztahu ke stanoviskům účastníků v rámci řízení před soudem prvního stupně odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou tato stanoviska v dostatečném rozsahu popsána.

15. Soud prvního stupně k důkazu provedl výpověď z pracovního poměru danou žalovanou žalobci ze dne 20. 1. 2022 (již v rámci přípravného jednání) a dále vyslechl svědky [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s tím, že další navrhované důkazy ze strany účastníků pro nadbytečnost neprovedl. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalovaná s žalobcem rozvázala výpovědí ze dne 20. 1. 2022 pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 3. 2014 ve znění jejího dodatku ze dne 1. 1. 2018 z důvodu, že žalobce měl opakovaně v pracovní době na pracovišti šířit hrubé, neurvalé a vulgární výroky, a dále ke skutkovým zjištěním, že žalobce při agitaci v rámci náboru do vznikající odborové organizace v neděli dne 9. 1. 2022 v odpoledních hodinách zjevně v reakci na námitku, co se bude dít, když zaměstnavatel nebude ochoten přistoupit na mzdové požadavky odborů, uvedl, že„ to tady rozprcá“. Tomuto jednání podle zjištění soudu prvního stupně dále měly časově s předstihem asi dvou až tří měsíců předcházet dvě výměny názorů mezi žalobcem a členem vyššího managementu žalovaného (svědkem [anonymizováno]), žádná z nich však nebyla žalobci (přinejmenším právně relevantním způsobem) vytknuta. Pokud žalovaná namítala, že žalobce svými vystoupeními narušoval směny, pak soud prvního stupně uvedl, že taková skutečnost nebyla žalobci před podáním výpovědi a ani ve výpovědi vytknuta a že toto tvrzení nebylo ve všech relevantních důsledcích v řízení prokázáno, kdy v té souvislosti soud prvního stupně připomněl i to, že považuje za notorietu, že zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu (směnu) jen a pouze výkonu sjednané práce, a tudíž bez dalšího nelze tvrdit, že by žalobce skutečně svou agitací průběh směn narušil.

16. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že předmětné rozvázání pracovního poměru výpovědí trpí zjevnou formální vadou v tom smyslu, že je v ní jako výpovědní důvod označena skutečnost, že žalobce závažným způsobem porušil své povinnosti tím, že opakovaně v pracovní době na pracovišti šířil hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti žalované, nicméně v řízení bylo prokázáno toliko jediné„ šíření“ jediného hrubého, neurvalého a vulgárního výroku. S ohledem na to, že dle soudu prvního stupně by indikace neplatnosti inkriminované výpovědi pouze z tohoto důvodu mohla být považována za projev nepřípustného formalismu, vyjádřil se i k dalším zjištěným skutečnostem. V rámci posouzení těchto skutečností vyšel z toho, že od samotného problematického výroku žalobce je neoddělitelný rovněž kontext, v jehož rámci jej měl žalobce pronést s tím, že tento kontext dle názoru okresního soudu spočíval v tom, že žalobce záměr ekonomicky poškodit svého zaměstnavatele prezentoval pouze jako eventuální důsledek neúspěšného pokusu o kolektivní vyjednávání. Zjevně nevhodnými slovy vyjádřený záměr žalobce ekonomicky poškodit svého zaměstnavatele tedy dle nalézacího soudu nepředstavoval primární cíl jeho snah, nýbrž pouze eventuální (sekundární), a tedy ve své podstatě nepreferovaný (primárně nezamýšlený) následek případného selhání vyjednávání o budoucích mzdových podmínkách zaměstnanců žalované. Dle soudu prvního stupně tedy nebylo v daném řízení prokázáno, že by jediným či primárním záměrem žalobce bylo ekonomicky poškodit svého zaměstnavatele. Inkriminovaný výrok je tak třeba dle soudu prvního stupně vnímat v kontextu výkonu základního práva žalobce zaručeného v článku 27 Listiny, a pokud by ve svém důsledku soud žalobce sankcionoval pouze za nevhodně zvolenou formulaci, jelikož z obsahového či faktického hlediska nelze výroku žalobce nic vytknout, postupoval by ve zjevném rozporu s imperativem obsaženým v ustanovení článku 3 odst. 3 ve spojení s článkem 4 odstavec 4 Listiny. Je tak dle názoru soudu prvního stupně pojmově vyloučeno, aby interpretovaným výrokem žalobce porušil povinnost chovat se loajálně vůči svému zaměstnavateli, tudíž v kontextu dané věci je dle soudu prvního stupně pojmově vyloučeno, aby se žalobce pouze použitím nevhodného výroku dopustil porušení povinnosti zaměstnance stanovené v ust. § 301 písm. d) in fine zákoníku práce. Dle názoru soudu prvního stupně také nemohlo být jednáním žalobce dotčeno žalovanou dovolávané základní právo na zachování dobrého jména a pověsti, jelikož žalobce se inkriminovaného jednání dopustil na interní schůzce jedné (maximálně desetičlenné) skupiny zaměstnanců žalované. Neshledal dále případnými odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, a ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4418/2007, s ohledem na odlišnou skutkovou situaci daných věcí. Uzavřel tak, že jednání žalobce ústící v posuzovaný výrok nelze kvalifikovat jako závažné porušení zákonné povinnosti zaměstnance, a tudíž rozvázání pracovního poměru výpovědí je nutno považovat i z toho důvodu za neplatné.

17. Další žalovanou v průběhu řízení akcentované skutečnosti nepovažoval okresní soud v projednávané věci s ohledem na obsah výpovědi dané žalobci za relevantní, tedy případné pochybení žalobce v souvislosti s jeho jednáním se svědkem [jméno]. Dále také poznamenal, že spojování inkriminované výpovědi s předchozí angažovaností žalobce při zakládání odborové organizace je sice třeba považovat za pouhou spekulaci, ovšem současně nelze přehlížet, v jaké časové souvislosti žalovaná k rozvázání pracovního poměru s žalobcem přistoupila. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že žalobcem pronesená slova považuje za nevhodná, nevkusná, svým způsobem i za urážející, ovšem je třeba je hodnotit s určitým nadhledem a bez emocí a nelze rovněž přisvědčit žalované, že v zásadě použití každého vulgarismu ve veřejném prostoru by představovalo závažné vybočení ze společenských norem, a to i s ohledem na to, jaké projevy i řady vrcholových ústavních činitelů ve veřejném prostoru zazněly. I z tohoto důvodu nelze dle soudu prvního stupně označit jednání žalobce za projev neloajality vůči žalované, a tudíž toto jednání nemuselo mít za následek ani ztrátu vzájemné důvěry, která je v pracovněprávním vztahu nezbytná, v důsledku které by již po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala. Ačkoli tedy po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnávala člověka, který postrádá základní předpoklad pro zdravé fungování pracovního poměru, i když ohledně kvality jeho práce nedostatky zjištěny nebyly, není dle soudu prvního stupně možno ztrácet ze zřetele, že žalovanou naznačované prohřešky, jichž se měl žalobce údajně dopustit, nebyly v řízení prokázány a mimo z kontextu vytrženého výroku o ochotě ekonomicky poškodit žalovanou, tak nebylo prokázáno, že by žalobce postrádal základní předpoklady pro zdravé fungování pracovního poměru s tím, že dle soudu prvního stupně žalovaná zaměňuje zjevné deficity ve slušném chování žalobce za neloajalitu.

18. Podané žalobě tedy soud prvního stupně vyhověl a s ohledem na úspěch žalobce ve sporu přiznal mu ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. rovněž plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterou vypočetl na částku 26 966,50 Kč.

19. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně v dané věci postupoval správně a dospěl rovněž ke správnému závěru ohledně důvodnosti podané žaloby. Soud prvního stupně se tedy správně zabýval, když existence pracovního poměru žalobce u žalované založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 3. 2014 nebyla sporná, resp. vyplývala ze shodných tvrzení účastníků, stejně jako včasné uplatnění žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru (viz § 72 zákoníku práce), nejprve tím, zda výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou dala žalovaná žalobci (její řádné doručení žalobci nebylo také sporné), splňuje po formální a obsahové stránce veškeré požadavky na ni kladené zákoníkem práce. V té souvislosti vyšel soud prvního stupně správně z obsahu výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 1. 2022, kterou odvolací soud při jednání odvolacího soudu k důkazu zopakoval, přičemž dle názoru odvolacího soudu správně dovodil, že zákonným požadavkům na obsah takového právního jednání výpověď z pracovního poměru daná žalobci nevyhovuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně má pak odvolací soud za to, že již tento závěr postačuje k tomu, aby žaloba uplatněná žalobcem na určení neplatnosti této výpovědi z pracovního poměru byla shledána důvodnou.

20. V podrobnostech k tomu odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, že ve smyslu ust. § 52 písm. g) zákoníku práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci s tím, že pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práce je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi, a dále z toho, že ve smyslu ust. § 50 odst. 4 zákoníku práce musí zaměstnavatel ve výpovědi důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, a tento důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

21. Žalovaná přitom ve výpovědi výslovně uvedla, že výpověď z pracovního poměru je dávána podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to porušením povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jak tato povinnost vyplývá z § 301 písm. d) zákoníku práce. Důvod výpovědi po skutkové stránce ve výpovědi dále vymezila tak, že žalobce porušil zákonnou povinnost uvedenou v ust. § 301 písm. d) zákoníku práce závažným způsobem tím, že opakovaně v pracovní době na pracovišti šířil hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] ve smyslu, že má v úmyslu zaměstnavatele za každou cenu citelně poškodit („ jsem smířenej, že mě za to vyhodí, ale než odejdu, takto tady pořádně …“ - přeloženo do slušné mluvy:„ udělám pořádný nepořádek“), kdy doplněno dále bylo, že tyto výroky nebyly pouze ojedinělou záležitostí, byly prezentovány širokému plénu zaměstnanců, zrcadlily snahu poškodit zaměstnavatele, ke které se žalobce výslovně a vědomě přihlásil. V rámci hodnocení závažnosti porušení povinností ze strany žalobce bylo dále ve výpovědi uvedeno to, že jednání žalobce nezůstalo pouze v rovině neveřejného projevu individuální emoce, ale bylo úmyslně a veřejně směřováno k tomu, aby zaměstnavatelovy zájmy trpěly, neboť žalobce výslovně potvrdil, že jeho cílem je zaměstnavatele zničit. Přístup žalobce byl pak označen za přístup, který je v příkrém rozporu s účelem pracovně právních vztahů, kdy zaměstnavatel má spravedlivé očekávání určité míry loajality ze strany zaměstnanců s tím, že žalobce také nesplňuje svým jednáním základní požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance.

22. Po zhodnocení obsahu výpovědi nebyl v ní dle názoru odvolacího soudu důvod výpovědi skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, a tedy vymezení výpovědního důvodu neodpovídá ust. § 50 odst. 4 zákoníku práce.

23. Při tomto závěru vychází odvolací soud z toho, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tedy který zákonný důvod výpovědi uvedený v ust. § 52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, sice není potřebné rozvádět do všech podrobností, jak to namítá žalovaná, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána, ovšem pomocí výkladu právního jednání nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou jednající zaměstnavatel v rozhodné době neměl, nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3316/2014, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5244/2014, a obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, který se zabýval okamžitým zrušením pracovního poměru).

24. V případě výpovědi z pracovního poměru dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce musí být ve výpovědi důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ust. § 52 písm. g) zákoníku práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován. Jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce totiž zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr výpovědí skončen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Vymezení důvodu výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce je tedy třeba věnovat v rámci přesného popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost s tím, že pro možnost jeho přesné individualizace je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost zaměstnance měla být porušena.

25. Současně je při výkladu právního jednání zaměstnavatele třeba respektovat rovněž základní zásady pracovněprávních vztahů, mezi které patří zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance (§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce), neboť jinak by bylo soudem porušeno zaměstnancovo právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3492/17), která se promítá i do ust. § 18 zákoníku práce, podle kterého, je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

26. Pokud ve světle těchto zásad odvolací soud obsah výpovědi dané žalovanou žalobci dne 20. 1. 2022 poměřil, pak dospěl k závěru, že důvod výpovědi nebyl ze strany žalované skutkově vymezen dostatečně určitě, neboť popis vytýkaného skutku ze strany žalované není takové kvality, aby byla možná jeho přesná individualizace, a tedy aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedly žalovanou k tomu, že rozvázala pracovní poměr s žalobcem.

27. Je tomu tak proto, že v této výpovědi z pracovního poměru zcela chybí uvedení, kdy k vytýkanému jednání ze strany žalobce mělo dojít, tedy jakého dne a případně v jakou hodinu se tak mělo stát, kdy údaj o tom, že se tak mělo stát„ v pracovní době“, je údajem v tomto ohledu zcela nedostatečným. Dále ani údaj o tom, kde k vytýkanému jednání mělo dojít, není dostatečně určitý, pokud je uvedeno jen to, že se tak mělo stát„ na pracovišti“, aniž by bylo uvedeno, na jakém pracovišti (zda žalobce či jiných osob). Také samo jednání žalobce je popsáno převážně jen obecně, pokud je popsáno jako„ šíření hrubých, neurvalých a vulgárních výroků směřujících proti žalované ve smyslu, že má v úmyslu žalovanou za každou cenu citelně poškodit“, pokud žádný z těchto hrubých, neurvalých a vulgárních výroků není ve výpovědi citován, kdy jako konkrétní projev žalobce je uvedeno pouze to, že žalobce uvedl:„ jsem smířenej, že mě za to vyhodí, ale než odejdu, takto tady pořádně … - přeloženo do slušné mluvy:„ udělám pořádný nepořádek“. Ani v případě tohoto jediného konkrétněji nastíněného výroku žalobce onen hrubý, neurvalý či vulgární výrok uveden není, ale je přistoupeno pouze k jeho opisu. Podle výpovědi mělo být také jednání žalobce opakované, jeho výroky měly být prezentovány širokému plénu zaměstnanců a zrcadlily jeho snahu poškodit zaměstnavatele, ovšem opět bez toho, že by četnost a časová souvislost takových projevů a výroků žalobce byla jakkoli ve výpovědi specifikována a že by konkrétněji bylo specifikováno„ široké plénum zaměstnanců“, kterým byly jeho výroky prezentovány.

28. Pokud odvolací soud vyjde z toho, že prostřednictvím výkladu právního jednání nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou jednající zaměstnavatel v rozhodné době neměl, nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil, a pokud přihlédne k tomu, že při výkladu právního jednání zaměstnavatele musí respektovat základní zásady pracovněprávních vztahů, tedy rovněž zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance, nelze dle názoru odvolacího soudu ani za pomoci výkladu dovodit, kdy, kde a jakým konkrétním jednáním se vytýkaného skutku v podané výpovědi měl žalobce dopustit. Natolik obecné vymezení výpovědního důvodu bez dostatečné individualizace, jak se stalo ze strany žalované v posuzovaném případě, tak nezajišťuje, že by uplatněný důvod nebylo možné dodatečně měnit, a naopak umožňuje, aby žalovaná teprve následně konkrétní jednání žalobce pod vytčený skutek podřadila, což však nelze akceptovat.

29. Žalovaná přitom v průběhu řízení namítala, že skutečnost, že v textu výpovědi není přesně popsáno, v jakém období byly nenávistné výroky šířeny, nemůže být vnímána jako obsahová vada výpovědi, neboť ze zákona požadavek takové specifikace nevyplývá. Dle ní bylo možné jednání žalobce, které bylo důvodem výpovědi, výkladem dovodit s ohledem na částečnou citaci výroků, které žalovanou vedly k výpovědi, prostřednictvím kterých je dle žalované možné dospět k přesnému zjištění dne, ve kterém tyto výroky zazněly, a to s přihlédnutím k obsahu zápisu z porady ze dne 15. 1. 2022 sepsaného [jméno] [příjmení] a k výpovědím svědků účastnících se projevu žalobce, z nichž lze dovodit, že vytýkaným jednáním bylo právě jednání žalobce dne 9. 1. 2022 na hale [anonymizováno] v průběhu směny„ A“ a„ B“, pokud v zápisu z porady ze dne 15. 1. 2022 jsou hrubé, neurvalé a vulgární výroky žalobce popsány obdobně jako ve výpovědi („ jsem smířenej s tím, že mě za to vyhodí, ale než odejdu, takto tu pořádně … udělám pořádnej bordel“ - ve výpovědi uvedeno„ udělám pořádný nepořádek“) a pokud svědci výroky žalobce také popisují.

30. Dle názoru odvolacího soudu však tyto námitky žalované neobstojí, neboť takto nelze obsahové nedostatky výpovědi zhojit z toho důvodu, že ve vlastní výpovědi na takový zápis z porady a na osoby svědků není odkazováno a údaje ohledně doby jednání žalobce a jeho přesného místa ve výpovědi scházejí, kdy ani výrok žalobce není citován v podané výpovědi a v zápisu ze dne 15. 1. 2022 stejně a dostatečně určitě. Chybějící údaje ohledně individualizace vytýkaného skutku nelze tedy způsobem, jak to žalovaná činí, doplňovat či nahrazovat. To samé platí i pro námitku obsaženou v odvolání, tedy že na opakovanost jednání žalobce lze usuzovat z obsahu výpovědi svědka [příjmení], o kterém není ve výpovědi rovněž zmínka. Takto by totiž žalovaná mohla nepřípustně označit řadu dalších jednání žalobce, která by se do jejích interních dokumentů promítla či jinak byla žalované známa a která by byla podřaditelná pod jen obecné vymezení jednání žalobce ve výpovědi z pracovního poměru, aniž by taková jednání musela být ve výpovědi z pracovního poměru konkrétně popsána, což však dle názoru odvolacího soudu možné není, neboť žalobce se měl již z obsahu výpovědi dozvědět, co je mu ze strany žalované vytýkáno, a není tedy možné, aby se to dozvěděl až v rámci řízení o neplatnost výpovědi (pro úplnost odvolací soud dodává, že oprávněná ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně a ani ve svém odvolání neuváděla žádné skutečnosti, které by se týkaly případného zpřesnění uplatněného výpovědního důvodu mimo rámec písemné výpovědi před nebo při doručení výpovědi žalobci, přičemž ani v její reakci ze dne 19. 4. 2022 na sdělení žalobce ze dne 4. 4. 2022, kterým se dovolal neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, není takové zpřesnění uvedeno).

31. Odvolací soud tak dospěl k závěru, ke kterému ostatně dospěl i soud prvního stupně, ovšem z důvodu, že by snad nemusel obstát, zabýval se soud prvního stupně i dalšími skutečnostmi, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 20. 1. 2022 obsahovým požadavkům na výpověď z pracovního poměru kladeným na ni v ust. § 50 odst. 4 zákoníku práce nevyhovuje, a tedy již jen z tohoto důvodu jde o výpověď z pracovního poměru pro její neurčitost neplatnou.

32. Již tento nedostatek výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 20. 1. 2022 tedy představuje důvod, pro který bylo třeba podané žalobě vyhovět, a tudíž nebylo zásadně třeba se již zabývat těmi skutečnostmi, které soud prvního stupně také posuzoval, tedy zejména tím, jaké výroky žalobce dne 9. 1. 2022 před jinými zaměstnanci žalované ve středisku [anonymizováno] a v jaké souvislosti pronesl a zda se jejich prostřednictvím dopustil závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.

33. S ohledem na to, že soud prvního stupně takové posouzení provedl a že námitky žalované v podaném odvolání směřují převážně právě k tomuto jeho posouzení, pak odvolací soud pro úplnost dodává, že i pro případ, pokud by bylo možné (což však dle názoru odvolacího soudu možné není, jak shora uvedeno) vyložit výpověď z pracovního poměru danou žalovanou žalobci ze dne 20. 1. 2022 tím způsobem, jak to žalovaná činí, tedy že jejím důvodem byl právě projev žalobce dne 9. 1. 2022 v odpoledních hodinách na pracovišti žalované – středisku [anonymizováno], při kterém měl žalobce pronést výrok, že:„ to tady rozprcá“, bylo by třeba považovat za správný závěr soudu prvního stupně i v tom směru, že takové jednání žalobce závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci nepředstavuje.

34. Ačkoli nelze souhlasit se všemi závěry, které soud prvního stupně ve svém rozsudku učinil, zejména ohledně notoriety spočívající v tom, že zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu (směnu) jen a pouze výkonu sjednané práce, a ohledně toho, že lze dovodit z jiného projevu žalobce, ke kterému mělo dojít dříve a před jiným okruhem posluchačů, kontext pronesení pozdějšího výroku žalobce, přesto závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení závažnosti porušení povinnosti ze strany žalobce obstojí.

35. V té souvislosti je třeba uvést, jak na to poukázal již soud prvního stupně, že žalovaná v rámci řízení před soudem prvního stupně a ostatně i ve svém odvolání akcentuje řadu skutečností, které však oporu ve vlastní výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 1. 2022 nemají, neboť takové skutečnosti zde uvedeny nejsou vůbec nebo zde nejsou uvedeny takovým způsobem, jak jsou nyní žalovanou prezentovány. Tak je tomu zejména v případě, pokud žalovaná namítá, že žalobce se vytýkaného jednání měl dopustit v pracovní době jiných zaměstnanců žalované na jejich pracovišti, čímž měl narušit průběh směny těchto zaměstnanců a nepřímo se tak dopustit útoku na majetek svého zaměstnavatele, neboť takto jednání žalobce v podané výpovědi rozhodně popsáno není. V podané výpovědi je sice uvedeno, že žalobce se měl svého jednání dopouštět opakovaně v pracovní době na pracovišti, ovšem není zde uvedeno, v pracovní době koho a na jakém pracovišti, a tedy o případném narušení směny jiných zaměstnanců zde není uvedeno zhola nic, a tudíž zde zcela schází případný popis toho, k narušení jaké směny a v jakém rozsahu ze strany žalobce došlo. Pokud ovšem žalovaná vytýkané jednání nevymezila ve výpovědi jako narušení směn jiných zaměstnanců žalobcem (a potažmo jako nepřímý útok na majetek žalované), není možné, aby z tohoto pohledu bylo jednání žalobce posuzováno soudem, jelikož je právě a jen na zaměstnavateli, zda při splnění všech předpokladů pro rozvázání pracovního poměru jednostranným právním jednáním k němu vůbec přistoupí a jakým způsobem vytýkané jednání zaměstnance vymezí a s jakou intenzitou je posoudí.

36. Žalované lze dle názoru odvolacího soudu přisvědčit v tom směru, že přesný kontext pronesení výroku ze strany žalobce dne 9. 1. 2022 v odpoledních hodinách na pracovní směně jiných zaměstnanců žalované uvažovaný soudem prvního stupně nelze považovat za prokázaný a nelze jej dovodit, jak to učinil soud prvního stupně, z případného jiného projevu žalobce v jinou dobu a na jiném místě. Je tomu tak z toho důvodu, že každý z těchto projevů žalobce mohl probíhat odlišně a že svědci účastnící se projevu žalobce ([příjmení], [příjmení]), se kterým žalovaná důvod pro výpověď z pracovního poměru žalobce nyní spojuje, kontext, ke kterému dospěl soud prvního stupně, tedy že šlo o reakci na otázku týkající se neochoty žalované vyhovět mzdovým požadavkům zaměstnanců, nepotvrdili a sami nebyli schopni tento kontext vymezit. Přesto samo pronesení výroku žalobcem v tom směru„ že to tady rozprcá“, který je jistě třeba hodnotit jako nevhodný, ještě za závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, včetně jeho povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, považovat nelze, neboť mu jednak nelze přikládat natolik závažný obsah, jak to činí žalovaná (přímé poškození zaměstnavatele až v podobě hrozby sabotáží), a jednak nelze přehlížet, že byl přece jen učiněn v kontextu agitace žalobce při vzniku odborové organizace, což prokázáno výpověďmi svědků [příjmení] a [příjmení] bylo, a tedy jistou souvislost právě s takto ohraničeným okruhem probíraných skutečností jistě měl.

37. Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobce byl po pracovní stránce hodnocen kladně, alespoň nic jiného nebylo tvrzeno ani žalovanou, přičemž předchozí výměny názorů se svědkem [jméno] nelze opět hodnotit tak, jak to činí žalovaná, tedy že svědčí o jeho despektu vůči opatřením zaměstnavatele, o aroganci žalobce a neochotě žalobce respektovat autoritu zaměstnavatele, pokud sám svědek [jméno] hodnotil první výměnu názorů také jako podnětnou a v druhém případě šlo jen o podrážděnou reakci žalobce na výtku ohledně špatně nasazeného respirátoru. Pokud žalovaná poukazuje na poškození její pověsti u jejích zaměstnanců, pak z výpovědi slyšených svědků ([příjmení], [příjmení], [příjmení]) nevyplynulo, že by projevem žalobce k poškození pověsti žalované došlo, naopak negativně byl vnímán spíše vlastní projev žalobce.

38. I dle názoru odvolacího soudu tak lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala, jak to uzavřel soud prvního stupně, neboť žalobce nepostrádá základní předpoklady pro zdravé fungování pracovního poměru.

39. Pokud bylo žalovanou poukazováno na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně posuzování závažnosti porušení povinnosti ze strany zaměstnance, pak jde obecně o odkazy správné a zde uvedená kritéria je jistě třeba zvažovat, ovšem takové posouzení je třeba provést vždy ve vztahu k individuálně zjištěným skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případu. Právě těmto individuálním okolnostem nyní posuzované věci při zohlednění kritérií vymezených judikaturou Nejvyššího soudu s přihlédnutím k tomu, co bylo žalobci ve výpovědi vytýkáno, odpovídá závěr, že jednání žalobce dne 9. 1. 2022 v odpoledních hodinách ve středisku žalované [anonymizováno] jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci posoudit nelze.

40. Rovněž z důvodu, že ani žalovanou až v řízení před soudem prvního stupně specifikované jednání žalobce, které mělo být důvodem výpovědi z pracovního poměru, nelze po zhodnocení všech relevantních kritérií posoudit jako závažné porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jak bylo kvalifikováno žalovanou, nelze tedy výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 1. 2022 danou žalobci žalovanou považovat za platnou.

41. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odpovídajícího ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na plný úspěch žalobce ve sporu, které byly soudem prvního stupně správně vypočteny; proti výpočtu náhrady nákladů řízení nejsou ostatně žalovanou ani žádné konkrétní námitky uplatňovány.

42. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, jelikož žalovaná se svým odvoláním neuspěla. Tyto náklady vypočetl na částku 6 776 Kč představující náklady zastoupení žalobce advokátem v tomto odvolacím řízení v rozsahu dvou poskytnutých úkonů právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. g), k) AT (vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu), za které náleží zástupci žalobce odměna dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) za použití § 7 AT ve výši 2 500 Kč na jeden z úkonů právní služby, a dále rovněž náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč na každý z poskytnutých úkonů právní služby, kdy dále je třeba připočíst náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Odvolací soud tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 6 776 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).