11 C 88/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 124 837 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 C 88/2020-91

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o 12 843,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 24,84 % ročně z částky 98 812,43 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy dosáhne 287 100 Kč, a dále ve výroku III, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně výrokem I přezkoumávaného rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 024 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení a částku 6 170,84 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 26 643 Kč a úroku ve výši 81,45 % ročně z 98 812,47 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy dosáhne 287 100 Kč, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni jejich poměrnou část ve výši 19 421 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru z [datum] poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, kterou jí měl vrátit spolu s úrokem smluveným ve výši 82,76 % ročně formou 30 měsíčních splátek po 7 975 Kč splatných od [číslo]. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, tak činila 239 250 Kč. Žalovaný žalobkyni zaplatil 7 976 Kč a z důvodu jeho prodlení s úhradou čtvrté splátky splatné dne [datum] byl úvěr dne [datum] zesplatněn a nově vyčíslen na 118 667,99 Kč (z toho jistina 98 812,47 Kč a úrok přirostlý ke dni zesplatnění 19 855,52 Kč). Žalobkyně proto požadovala přiznání částky 118 667,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny vyčíslené od [datum] ke dni podání žaloby na 6 170 Kč a úroků ve výši 81,45 % ročně (na kterou byl smluvený úrok ponížen v důsledku marketingové akce) z 98 812,47 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do dosažení 287 100 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z. jako platně uzavřenou, a to s výjimkou úroku, který podle něj ve srovnání s jinými bankovními ústavy, na něž se se svým dotazem obrátil, považoval za nepřiměřený a tedy odporující dobrým mravům podle § 580 o. z. Z toho důvodu požadavek žalobkyně na úrok ve výši 81,45 % ročně z 98 812,47 Kč od [datum] do zaplacení zamítl a žalovanému uložil zaplatit rozdíl mezi půjčenými 100 000 Kč a vrácenými 7 976 Kč, tedy 92 024 Kč, se zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 6 170,84 Kč O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni přiznal 58 % nákladů, které jí v řízení vznikly a odpovídají rozdílu mezi jejím 79% úspěchem a 21% neúspěchem.

2. Žalobkyně se odvolala proti výroku II rozsudku, ale pouze do části, ve které jí nebyla přiznána částka 6 055,39 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 24,84 % ročně) se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, dále úrok ve výši 24,84 % ročně z 98 812,47 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy dosáhne 287 100 Kč a částka 6 788,47 Kč (rozdíl mezi dlužnou jistinou 98 812,47 Kč a soudem prvního stupně přiznanou jistinou 92 024 Kč), se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a proti nákladovému výroku III. Poukázala na to, že úrok byl sjednaný v souladu se zákonnými limity a situací na trhu nebankovních úvěrů, kde je běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů, jak jí dal za pravdu Krajský soud v Ostravě v rozsudku z 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018. Výše úrokové sazby rovněž odpovídala pravé a svobodné vůli obou smluvních stran ve smyslu § 1725 o. z. a je proto třeba z ní vycházet, jak plyne např. z nálezu z 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud akcentoval výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba výklady. Ujednání o výši úroku není podle ní ani nepřiměřeným ujednáním podle § 1813 o. z., neboť žalovaný byl s úrokovou sazbou seznámen už v předsmluvním formuláři, pak ve smlouvě a v oznámení o schválení úvěru. Pokud by přesto bylo možné výši úrokové sazby přezkoumávat, mohlo se tak stát pouze z hlediska nezákonného množstevního určení podle § 577 o. z. Pro takový případ ale zná občanský zákoník institut neúměrného zkrácení podle § 1793 o. z., kterého by se však musel žalovaný dovolat. I kdyby tedy byl správný názor soudu prvního stupně o neplatnosti smluvených úroků, nebylo by je možné s ohledem na § 2395 o. z. zcela zamítnout a žádné jí nepřiznat, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 či sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, ale měly být přiznány alespoň ve výši v odvolání požadovaných 24,84 % ročně představujících trojnásobek sazby ARAD. V neposlední řadě žalobkyně zmínila § 3002 o. z., z něhož plyne, že i v případě, že by se jednalo o nárok z bezdůvodné obohacení, jí k němu náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků žalovaným. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním dotčeném rozsahu změnil a přiznal jí celkem 12 843,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 24,84 % ročně z 98 812,43 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy dosáhne 287 100 Kč, a také plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, 212a o. s. ř. v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v části výroku II a nákladovém výroku III, přihlédl k údajům žalobkyně uvedeným v odvolání, a nakonec, přes jeho jistou opodstatněnost, jak bude dále uvedeno, dospěl k závěru, že ke změně rozsudku soudu prvního stupně není důvod.

5. Skutková zjištění, na kterých soud prvního stupně postavil své rozhodnutí, korespondují s obsahem spisu a provedeným dokazováním, a ani v odvolání žalobkyně nebyla nijak rozporována, proto odvolací soud na ně jako na věcně správná odkazuje. V tomto rozsahu v zájmu stručnosti je převzal za součást odůvodnění svého rozhodnutí.

6. Na rozdíl od soud prvního stupně však odvolací soud shledal účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako celek, tedy nikoli pouze v části týkající se úroku, podle § 588 věta první o. z. absolutně neplatnou, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti a aplikace § 577 o. z. je vyloučena. Nejde totiž pouze o výši smluvených úroků, na které soud prvního stupně zaměřil svou pozornost, neboť pokud by byla smlouva v ostatních částech platným ujednáním (tzn. pokud by nezakládala nepřiměřenou rovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran), tak by bylo třeba dát žalobkyni za pravdu, neboť by se v případě úroků jednalo o nezákonné určení množstevního rozsahu ve smyslu § 1793 o. z. V takovém případě by žalobkyni skutečně náležel úrok podle § 1802 o. z. ve výši požadované obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a nikoli úrok žádný, jak soud prvního stupně nesprávně uzavřel.

7. V projednávané věci je však třeba kromě výše úroku zohlednit i okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, tedy že byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem adhézním způsobem a že žalovaný na formuláři vypracovaném žalobkyní nemohl nic ovlivnit. Také je třeba zohlednit další obsah smlouvy, tedy mimo jiné to, že pro případ porušení té samé povinnosti byl žalovaný sankcionován smluvní pokutou, která byla stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti (§ 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) a dalšími„ náklady“, což byla v podstatě rovněž smluvní pokuta. Nic na tom nemění, že tyto náklady a další smluvní pokutu žalobkyně v řízení neuplatnila.

8. Pokud žalovaný na zjevně nepřiměřené a pro něj nevýhodné smluvní podmínky, za kterých mu byla poskytnuta částka 100 000 Kč, kterou měl vrátit během 2,5 let ve výši 239 250 Kč, přistoupil, není to nyní možno vykládat tak, jak to žalobkyně činí, tedy že je třeba z tohoto ujednání vycházet a nelze jej podrobit hodnocení. Soukromé právo je sice založeno na zásadě smluvní volnosti a autonomie vůle stran, a v tom je třeba dát žalobkyni rovněž za pravdu, ale na druhé straně si také zakládá na tom, aby uspořádání smluvních vztahů bylo spravedlivé a nevytvářelo zřejmou nerovnováhu k tíži slabší strany. To v projednávané věci nebylo dodrženo, což vede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. V případě, kdy se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, také odpadá polemika o výši přiměřeného úroku, neboť absolutní neplatnost smlouvy nelze soudem zhojit, tedy rozhodnutím soudu zakládat platný právní vztah. Z toho důvodu nelze ani přihlížet k žalobkyní v odvolání požadovanému„ pouze“ 24,84 % úroku ročně.

9. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba nárok žalobkyně posoudit podle § 2991 a násl. o. z. z titulu bezdůvodné obohacení. Za situace, že žalovaný z poskytnuté částky 100 000 Kč již 7 976 Kč vrátil, zbývá k zaplacení částka 92 024 Kč, která již byla žalobkyni soudem prvního stupně pravomocně přiznána spolu se zákonným úrokem z prodlení. Pokud byla žalobkyni soudem prvního stupně přiznána pravomocně také smluvní pokuta ve výši 6 170,84 Kč, vzhledem k nesprávnému právnímu závěru o platnosti smlouvy, nelze již rozsudek v této části podrobit přezkumu. Odvolací soud také nesdílí názor žalobkyně, že z § 3002 o. z. plyne oprávněnost jejího požadavku na úrok ve výši 24,84 % ročně z peněz poskytnutých na základě absolutně neplatné smlouvy, neboť nic takového z něj dovodit nelze.

10. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadenou část výroku II a rovněž nákladový výrok III jako věcně správný potvrdil.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.