17 C 239/2022

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 119 150 Kč s příslušenstvím <b>I. Zamítá se žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 114 550 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku ve výši 906 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku ve výši 34 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>I. </b> 1. Žalobkyně je příspěvkovou organizací, která pro hlavní město Prahu zajišťuje mj. odstraňování vozidel z pozemních komunikací. Po žalovaném se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 119 150 Kč s příslušenstvím, neboť dne [datum] provedla odtah motorového vozidla Peugeot 406, [registrační značka], jehož vlastníkem, evidovaným v registru vozidel, je žalovaný. Odtažené vozidlo bylo následně umístěno na odtahové parkoviště žalobkyně, odkud si ho žalovaný před podáním žaloby nevyzvedl, a za jeho nucené stání požaduje žalobkyně uvedenou finanční částku. Ta se skládá z nákladu na odtah ve výši 1 900 Kč a nákladů na parkovné – za první až třetí den částka 250 Kč, za čtvrtý až sto osmdesátý den 400 Kč a za následující dny až ke dni podání žaloby ([datum]) částku 50 Kč za den.

2. Žalovaný s nárokem žalobkyně nesouhlasil. Uvedl, že zmíněné vozidlo před několika lety prodal [jméno] [příjmení], který následně odmítl poskytnout součinnost při přepisu vlastníka v registru vozidel.

3. Zdejší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 17 C 239/2022-61, řízení částečně zastavil ve vztahu k částce 350 Kč s příslušenstvím, a k dalšímu příslušenství (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.), ve vztahu ke zbývající požadované částce 114 550 Kč žalobu zamítl (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), a dále rozhodl o povinnosti účastníků nahradit náklady státu (výroky V. a VI.)

4. Zdejší soud dospěl (zjednodušeně řečeno) k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na náklady spojené s odtahem vozidla z pozemní komunikace na odtahové parkoviště, nicméně ohledně stání vozidla částku požadovanou žalobkyní významně zredukoval, a přiznal jí namísto požadovaných 118 800 Kč pouze 4 250 Kč. Žalobkyně totiž nebyla schopná vysvětlit, proč žalovaného o umístění vozidla na odstavné parkoviště informovala teprve po čtyřech měsících od provedení odtahu, a proč vozidlo stálo na parkovišti minimálně 1 087 dnů, když požadovaná částka za stání vozidla po čase významně přesáhla cenu vozidla. Po zohlednění výše uvedených okolností moderoval soud žalobkyní požadovanou částku a přiznal jí kromě nákladů na odtah pouze náklady za stání vozidla na odtahovém parkovišti po dobu 7 dnů.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 3. 2023, č. j. [číslo jednací], rozsudek zdejšího soudu ve výrocích III., IV., V. a VI. zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výtky krajského soudu směřovaly do dvou oblastí.

6. Ve vztahu k zamítnutí žaloby ve zbývající částce 114 550 Kč krajský soud shledal závěry zdejšího soudu předčasnými. Uvedl, že:„ Nelze se bez dalšího ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že je na místě žalobkyni přiznat náklady na odtah vozidla a jeho stání na odstavném parkovišti pouze po dobu sedmi dnů. Soud prvního stupně nezjišťoval, z jakých důvodů a za jakých okolností přistoupila žalobkyně k výzvám činěným ve vztahu k žalovanému.“ Odvolací soud dále uvedl, že:„ Žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítala, že k získání adresy žalovaného s ohledem na své postavení potřebovala určitý časový prostor, poukazovala na výzvy, které se snažila žalovanému doručit. Soud prvního stupně se touto argumentací žalobkyně nezabýval.“ Zdejší soud se pak také nezabýval argumentací žalobkyně, že nemohla prodat vozidlo ve veřejné držbě.

7. Zdejší soud se nezabýval také motivy žalovaného, který si v průběhu řízení vozidlo na odtahovém parkovišti žalobkyně vyzvedl. Krajský soud uvedl, že:„ (…) nesouhlasí s úvahou soudu prvního stupně, že závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 neaplikoval z důvodu, že žalovaný předmětné vozidlo dne [datum] na parkovišti žalobkyně osobně převzal, že z tohoto důvodu má za to, že jednal jako vlastník. Motivy žalovaného totiž mohou být i jiného rázu, neboť vozidlo vyzvedl v době běžícího řízení před soudem prvního stupně, kdy byl tedy srozuměn s požadavky, které vůči němu žalobkyně podanou žalobou vznáší. Soud prvního stupně uzavřel, že moderační právo je namístě i proto, že žalovaný převedl vozidlo třetí osobě, blíže však neozřejmil, v jakém rozsahu se toto jeho zjištění promítlo do úvah o užití moderačního práva.“ <b>II. </b> 8. Z protokolu o odtahu vozidla soud zjistil, že dne [datum] byl na pokyn strážníka Městské policie hl. m. [obec] proveden odtah vozidla Peugeot 406, [registrační značka], které bylo následně umístěno na odtahové parkoviště žalobkyně. Dle protokolu k odtahu došlo z důvodu dle § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., tedy proto, že stálo na vyhrazeném parkovišti.

9. Finanční částka, kterou žalobkyně po žalovaném požaduje, vychází z nařízení hl. m. [obec] [číslo] které stanovuje maximální ceny za odtah vozidel v hlavním městě a jejich stání na odtahových parkovištích. Maximální cena za dokončený odtah vozidla dosahuje 1 900 Kč, za stání na odtahovém parkovišti dosahuje maximální cena za první až třetí den stání 250 Kč za každý den, za čtvrtý až 180. den stání 400 Kč denně, a za každý den následující po 180. dni 50 Kč denně.

10. Z výzvy k vyzvednutí vozidla ze dne [datum] soud zjistil, že byla žalovanému zasílána na adresu [obec a číslo], a na této adrese ji nepřevzal. Další výzvu mu žalobkyně zasílala dne [datum] na adresu [část obce a číslo], kde si ji však také nepřevzal. Dne [datum] pak žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 63 050 Kč.

11. Z karty vozidla soud zjistil, že odtažené vozidlo mělo platnou technickou prohlídku do [datum] Cena odtaženého vozidla se pohybovala okolo 20 000 Kč, jak soud zjistil z vývoje jeho ceny, navíc účastníci učinili nesporným, že cena odtaženého vozidla byla maximálně 35 000 Kč.

12. Z výpovědi žalovaného a svědka [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že žalovaný někdy v roce 2015 prodal vozidlo Peugeot 406, které bylo v roce 2019 odtaženo na odtahové parkoviště, [jméno] [příjmení]. Tato skutečnost je dále podporována i výpovědí bývalé tchyně žalovaného [jméno] [příjmení], která někdy v minulosti s vnučkou sledovala prodej vozidla před domem. Mezi žalovaným a svědkem nepanovala shoda, jak se strany dohodly o přepisu vozidla v registru vozidel – zatímco žalovaný uvedl, že se s [jméno] [příjmení] dohodl, že přepis zajistí kupující, a dal mu i ověřenou plnou moc, [jméno] [příjmení] naopak uvedl, že přepis nezajišťoval kvůli rodinným problémům žalovaného. Za věrohodnou považuje soud výpověď [celé jméno žalovaného], neboť nebylo v jeho zájmu jakkoliv oddalovat přepis vlastníka v registru vozidel. Z neprovedení přepisu totiž zpravidla těží pouze nový vozidla vlastník, neboť například pokuty za přestupky, při kterých není řidič přistižen na místě, jdou za vlastníkem vozidla, uvedeným v registru, nikoliv za skutečným vlastníkem. S ohledem na tyto skutečnosti a nepříliš věrohodné vystupování [jméno] [příjmení] proto soud uzavřel, že mu [celé jméno žalovaného] dal plnou moc k přepisu vlastníka v registru vozidel (jak uvedl u jednání dne [datum]), ale [jméno] [příjmení] přepis neprovedl.

13. Po prvním jednání soudu v této věci si žalovaný dne [datum] vozidlo z parkoviště vyzvedl, jak plyne i z protokolu o vyzvednutí vozidla. Soudu své jednání odůvodnil tak, že se o umístění vozidla na odtahové parkoviště prvně dozvěděl v předvolánce k jednání, a nechtěl, aby rostly náklady za jeho nucené stání. Vozidlo nechal odvézt na jiné parkoviště, a pokusí se zajistit jeho ekologickou likvidaci. K té je ale třeba mít technický průkaz od vozidla, který však nemá k dispozici, neboť ho předal [jméno] [příjmení], který měl zajistit přepis vlastníka v registru vozidel. <b>III. </b> 14. Po vrácení věci Krajským soudem v Plzni zdejší soud nařídil jednání, aby dle pokynů nadřízeného soudu mohl ve věci opětovně rozhodnout.

15. Právní zástupkyně žalobkyně při jednání dne vyloučila uzavření smíru s žalovaným bez dalšího, neboť pro žalobkyni by byl takový postup přítěží.

16. K dotazu soudu, z jakého důvodu byly učiněny kroky směřující ze zjištění vlastníka vozidla se značným časovým odstupem po jeho odtahu, uvedla, že není v zájmu žalobkyně, aby zjišťovala vlastníky odtažených vozidel po týdnu stání na odtahovém parkovišti. Vlastníci odtažených vozidel si většinou své vozidlo vyzvednou nejvýše v horizontu dní, u nevyzvednutých vozidel pak žalobkyně čeká měsíc až měsíc a půl, a poté teprve začíná na různých odborech Magistrátu hl. m. Prahy zjišťovat možné vlastníky vozidel. Žalobkyně sama není správní orgán, a nemá přístup do registru vozidel ani jinam, kde by sama mohla zjistit adresu žalovaného.

17. Žalovaný uvedl, že pokud by se o odtahu vozidla dozvěděl dříve, vyzvedl by si ho, bohužel se o této skutečnosti dozvěděl až v předvolánce soudu. K přepisu vozidla opětovně uvedl, že jej měl zajistit [jméno] [příjmení]. <b>IV. </b> 18. Na celou věc je možné nahlížet v několika rovinách. Předně je zde otázka, proč žalobkyně po žalovaném požaduje vždy právě maximální cenu za nucený odtah vozidla, maximální cenu za stání na odtahovém parkovišti, a nikoli nižší cenu. S ohledem na výše zjištěné skutečnosti však soud nevěnoval této otázce bližší pozornost, neboť řešit tuto otázku by mělo význam pouze v situaci, pokud by nebyl zjištěn skutečný vlastník odtaženého vozidla.

19. Za podstatnější považuje soud okolnost, že žalobkyně dle jeho názoru záměrně zvyšuje náklady za stání vozidel. Žalobkyně uvedla, že většina řidičů si odtažené vozidlo vyzvedne ještě v den odtahu nebo v řádu dnů po něm, a proto vlastníky vozidel, kteří si svá odtažená vozidla nevyzvedli, začíná zjišťovat až po měsíci nebo měsíci a půl od provedení odtahu. V tomto vysvětlení však soud shledává logický rozpor. Pokud totiž skutečně dochází k vyzvednutí většiny vozidel z odtahového parkoviště v řádu hodin či dnů, je otázka, nač čekat u nevyzvednutých vozidel měsíc až měsíc a půl, a teprve poté začít zjišťovat, komu by měla být zaslána výzva k jejich vyzvednutí.

20. Žalobkyně sama uvedla, že není v jejím zájmu brzy po odtahu zjišťovat, kdo je vlastníkem odtaženého vozidla (!). Je otázkou, zda za tímto postupem může skrývat i něco jiného, než snaha o navýšení nákladů za nucené stání vozidla. Za čtvrtý až 180. den stání totiž žalobkyně může účtovat, a v případě žalovaného také účtuje maximální cenu 400 Kč za den. Když byl žalovaný po přesně pěti měsících od odtažení vozidla vyzván k úhradě nákladů za jeho stání, přesahovaly již 63 000 Kč (tedy dosahovaly bezmála dvojnásobku hodnoty odtaženého vozidla, na které se shodli účastníci). Pokud by žalobkyně začala činit kroky ke zjištění totožnosti vlastníků odtažených vozidel nikoliv po měsíci až měsíci a půl, ale již po týdnu nebo 14 dnech, přišla by tím o tisíce korun za parkování vozidla v každém jednotlivém případě (samozřejmě za situace, kdy by vlastník vozidla na výzvu k jeho vyzvednutí promptně zareagoval).

21. Je otázkou, zda takové jednání žalobkyně není v rozporu s některými základními pilíři soukromého práva, jako jsou čest, poctivost a dobré mravy. Právě s ohledem na tuto skutečnost soud ve svém původním rozsudku v této věci přiznal žalobkyni pouze částku 4 250 Kč, a ve vztahu ke zbývající částce 114 550 Kč žalobu zamítl.

22. Nyní se však soud domnívá, že závěry o navyšování nákladů za stání vozidel nejsou pro rozhodnutí ve věci stěžejní, neboť klíčové je, zda je vůbec [celé jméno žalovaného] ve věci pasivně legitimován (tzn. zda měla být žaloba podána právě na něj). Proto není podstatné zabývat se ani otázkou odůvodnění využití moderačního práva, resp. jeho rozsahu, tzn. zda mají být žalobkyni přiznány maximální náklady na odtah a nucené stání vozidla na odtahovém parkovišti po dobu 7 dnů, nebo naopak zda jí přiznat náklady za stání vozidla po dobu například dvou měsíců, ale nikoliv maximální (tedy například pouze 50 Kč denně namísto maximální ceny 400 Kč denně).

23. Nejvyšší soud ČR se ve věci sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 konstatoval, že:„ Je-li však prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti, a tím, kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel.“ 24. Ve věci, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 25 Cdo 1655/2022, se dovolatelka (stejná, jako žalobkyně v této věci), domáhala dlužené částky za provedení odtahu a následné stání na odtahovém parkovišti po skutečném vlastníkovi vozidla, nikoliv po vlastníkovi, evidovaném v registru vozidel. Jak soud I. stupně, tak i odvolací soud, se však domnívaly, že žalován může být jen vlastník vozidla, zapsaný v registru vozidel. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v dosud neřešené právní otázce,„ zda za náklady na odstranění vozidla podle § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu odpovídá provozovatel vozidla zapsaný v registru vozidel i tehdy, pokud se prokáže, že v okamžiku odstranění vozidla již jeho faktickým provozovatelem nebyl.“ Žalobkyně dále uvedla, že:„ Odpovědným provozovatelem by neměla být osoba formálně zapsaná v registru vozidel, ale naopak faktický provozovatel vozidla. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že registr vozidel není veřejným seznamem. Jeho záznamy tudíž nemohou mít závaznou vypovídající roli a není naplněn princip ani materiální, ani formální publicity.“ 25. Nejvyšší soud v rozhodnutí citovaném v odstavci 24 rozsudku uvedl:„ Shora uvedené závěry jsou přiměřeně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Ustanovení § 45 zákona o silničním provozu upravuje odstranění vozidel, které představují překážku provozu na pozemních komunikacích, zatímco § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu umožňuje odstranění vozidel, která stojí na vyhrazeném parkovišti v rozporu s § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu, tedy neoprávněně. Obě citovaná ustanovení tedy upravují soukromoprávní nárok na kompenzaci odtahu vozidla a není důvod, aby byl pojem provozovatele užitý v § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu vykládán odlišně od pojmu provozovatele podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, a to zvláště za situace, kdy se jedná o totožný právní předpis. Proto i v případě § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že primárním subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel v registru silničních vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti.“ 26. I odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že nesouhlasí s úvahou soudu prvního stupně ve zrušeném rozsudku, že závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 neaplikoval z důvodu, že žalovaný předmětné vozidlo dne [datum] na parkovišti žalobkyně osobně převzal.

27. Otázka, zda má být finanční částka za odtah vozidla primárně vymáhána po skutečném vlastníkovi motorového vozidla, nebo po osobě, která je jako vlastník evidována v registru vozidel, přitom rezonuje i v této věci.

28. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prodal své vozidlo Peugeot 406 [jméno] [příjmení]. Ten však v rozporu s dohodou stran neprovedl přepis vlastníka v registru vozidel, vozidlo však užíval, a později jej prodal svému příbuznému. Že [jméno] [příjmení] možná později neprovedl přepis vozidla na osobu, které předmětné vozidlo údajně prodal, je logické, neboť v registru vozidel nebyl evidován jako jeho vlastník. Dalším vlastníkům vozidla po [jméno] [příjmení] proto nelze klást k tíži, že na ně vozidlo nebylo přepsáno. Jejich situaci totiž způsobil právě [jméno] [příjmení], který na sebe vozidlo v registru vozidel nepřepsal, nejspíše ze zištných důvodů, jako např. obtížná postižitelnost za některé dopravní přestupky.

29. Žalobkyně se domnívala, že může úspěšně žalovat jak žalovaného, tak i [jméno] [příjmení], kdy odkázala na citované judikáty Nejvyššího soudu ČR. Podle názoru zdejšího soudu však z uvedených rozsudků nic takového nevyplývá, naopak z nich plyne, že by měl být vždy žalován primárně skutečný vlastník vozidla.

30. Stejný princip ostatně platí i ohledně příspěvku hrazeného České kanceláři pojistitelů podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), kdy rozhodující je faktický vlastník vozidla, nikoliv zapsaný vlastník.

31. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

32. Pokud by soud připustil, že ve věci může být pasivně legitimován i [celé jméno žalovaného], umožnil by tím [jméno] [příjmení] těžit z protiprávního stavu, který vyvolal tím, že v rozporu s dohodou s [celé jméno žalovaného] nezajistil přepis vlastníka vozidla v registru.

33. Podle názoru soudu je ve věci pasivně legitimován jen [jméno] [příjmení], nikoliv [celé jméno žalovaného]. Tento závěr podporuje i výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR. Soud žalobkyni tento právní názor při jednání sdělil, žalobkyně na něj mohla reagovat, nicméně záměnu účastníků (z původního žalovaného [celé jméno žalovaného] na [jméno] [příjmení]) ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. nenavrhla. Proto soudu nezbylo, než její žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout.

34. Ačkoliv soud uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, nemohl žádným způsobem revidovat výrok II. svého původního rozsudku, kterým [celé jméno žalovaného] uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 250 Kč s příslušenstvím. Tento výrok totiž nebyl odvoláním žalobkyně logicky napaden, a žalovaným nebylo proti zmíněnému rozsudku vůbec odvolání podáno. Svůj závěr o tom, že [celé jméno žalovaného] není ve věci pasivně legitimován, mohl proto promítnout do tohoto rozsudku pouze tak, že jeho výrokem I. zamítl žalobu ve vztahu ke zbývající částce 114 550 Kč s příslušenstvím. <b>V. </b> 35. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

36. Ve věci byl téměř v celém rozsahu úspěšný žalovaný. Tomu však dle jeho slov žádné náklady nevznikly, a soud proto náhradu nákladů řízení výrokem II. tohoto rozsudku nepřiznal žádnému z jeho účastníků.

37. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

38. Náklady státu ve věci tvoří svědečné ve výši 940 Kč, které bylo vyplaceno svědku [jméno] [příjmení] z účtu zdejšího soudu. Soud tuto částku rozdělil v poměru úspěchu a neúspěchu každého z účastníků, a žalobkyni proto výrokem III. tohoto rozsudku uložil nahradit státu částku 906 Kč, zatímco žalovanému 34 Kč, jak plyne z výroku IV. rozsudku. Lhůtu ke splnění povinnosti soud určil s ohledem na § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal jakýkoliv důvod pro stanovení delší lhůty u žádné ze stran.