17 C 84/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem JUDr Michalem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 31 026,95 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 16 026,95 Kč a veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, která byla doručena soudu dne 31. 8. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 20 950 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 10 076,95 Kč a rovněž přiznání náhrady nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva proti žalované.

2. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], která byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně, tedy [právnická osoba] a žalovanou. Na základě této smlouvy žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni tuto částku zpět a rovněž poplatek ve výši 600 Kč, který žalobkyně nepožadovala, poplatek za správu úvěru ve výši 3 300 Kč (žalobkyně požadovala 2 058 Kč) a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 2 850 Kč (žalobkyně požadovala 1 776 Kč). Dále se domáhala smluvní pokuty ve výši 10 076,95 Kč za prodlení s úhradou splátek. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu včetně poplatků a úvěru ve 13 měsíčních splátkách po 1 958 Kč.

3. Aktivní legitimace žalobkyně je ověřena ze smluv o postoupení pohledávek. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.

4. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla poskytnuta žalované částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku zpět včetně poplatku ve výši 6 750 Kč a úroky ve výši 4 200 Kč. Žalovaná neuhradila na svůj závazek žádnou splátku.

5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ NOZ“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 419 NOZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 420 odst. 1 a 2 NOZ kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

12. Podle § 1813 NOZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Žalobkyně v žalobě uvádí, že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. V tomto směru považuje soud tvrzení za nevěrohodné, neboť ve finanční analýze a žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru je uvedeno, že příjmy žalované jsou 11 100 Kč měsíčně – 7 600 Kč rodičovský příspěvek a 3 500 Kč výživné. Výdaje žalované jsou 6 900 Kč, je počítáno s rezervou ve výši 1 000 Kč, tedy částka„ volné zdroje“ je 3 200 Kč měsíčně (11 100 Kč – 6 900 Kč – 1 000 Kč). Žalovaná k žádosti přiložila rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 10. 2017, č. j. [číslo jednací], přičemž ve výroku II. rozsudku je uložena povinnost otci nezletilého syna žalované hradit výživné ve výši 3 500 Kč. Na první pohled je zřejmé, že číslice„ 3“ byla před číslo„ 500“ dopsána ručně. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že otec nezletilého je povinen hradit částku ve výši 500 Kč měsíčně. Právní předchůdkyni žalobkyně tato změna rozsudku musela být zřejmá – částka ve výroku II. rozsudku je podtržená, stejně jako částka v odůvodnění rozsudku. Jestliže žalobkyně tento rozsudek sama přiložila, měla ho k dispozici i při sjednávání úvěru a muselo jí být zřejmé, že příjmy žalované jsou o 3 000 Kč nižší, tedy volná částka, kterou měla žalovaná měsíčně k dispozici, byla nikoliv 3 200 Kč, ale 200 Kč. Měsíční splátka téměř 2 000 Kč byla nad její možnosti. Je samozřejmě otázkou, která ze smluvních stran„ úpravu“ rozsudku iniciovala. Soud však neshledal důvod pro postup podle § 8 odst. 1 trestního řádu s ohledem na zásadu upravenou v § 12 trestního zákoníku.

14. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek, neboť žalovaná úvěr nehradila, když neměla ani z čeho.

15. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet.

17. Soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/2018 ([právnická osoba] proti [právnická osoba]), který vyslovil při výkladu článku 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“) závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 NOZ jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

19. V souzené věci žalobkyně nejednala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované nezjistila, ač tak deklarovala v žalobě, vedená exekuční řízení proti žalované, tedy žalobkyně nedostatečně posoudila schopnosti žalované poskytnutou částku splácet.

20. Protože smlouva o úvěru je z výše popsaných důvodů v celém svém obsahu neplatná, je proto třeba provést vypořádání z neplatné smlouvy podle zásad o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 15 000 Kč, dle žalobních tvrzení žalovaná dosud dluží na jistině částku 15 000 Kč 21. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč, k jejíž zaplacení soud žalovanou zavázal.

22. Žalovaná se dostala se splacením svých povinností vůči žalobkyni do prodlení, proto soud rozhodl postupem podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. o zákonných úrocích z prodlení. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 NOZ podle nějž neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 573 NOZ má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Pokud žalobkyně odeslala žalované upomínku (předžalobní výzvu) dne [datum], potom se považuje za doručenou dne [datum]. Od této doby byla žalovaná povinna plnit bezodkladně, kdy soud považuje za bezodkladné plnění takové, které by bylo plněno ve lhůtě stanovené v § 142 o. s. ř. Tato lhůta uplynula dne [datum], proto od [datum] je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto výrokem I. rozsudku přiznal i zákonné úroky z prodlení.

23. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná (soud nehodnotil další důvody neplatnosti – výši poplatku k jistině, která dosahuje 45 %), nemohl přiznat soud žalobkyni požadované poplatky, ani smluvní pokutu (která byla navíc požadována nad míru stanovenou zákonem, tj. 0,5 x jistina), ani požadované smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení od data požadované v žalobě. Proto výrokem II. rozsudku soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Ve věci měla převažující úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.