19 C 115/2022

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 284,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 931 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 931 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 5 353,13 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 7 284,13 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 589,85 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 049,99 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7 284,13 Kč od datum do zaplacení a úrok ve výši 14,33 % ročně z částky 7 284,13 Kč od datum do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne datum, uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalovaným.

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne datum smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 12 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 20 890 Kč s tím, že částku 6 220 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 1 597 Kč„ poplatek za administrativní činnosti“; samotné úroky pak měly představovat částku 1 073 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení s tehdy platným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. číslo jednací, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. insolvenční spisová značka či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. číslo jednací, má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Naproti tomu ujednání o„ administrativním poplatku“ shledal soud platným, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by žalovanému v dané době úvěr poskytnout vůbec nemusela), navíc krátkodobě, reálně nemusí pouze úrok vyčíslený částkou 1 073 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za administrativní činnost tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.

9. Na tomto místě současně soud zdůrazňuje, že veden dispozicí ustanovení § 574 občanského zákoníku ve spojení s imperativem obsaženým v ustanovení § 576 občanského zákoníku oddělil shora označená platná ujednání od ujednání neplatného, tedy přistoupil k výkladu, jenž je ve svých důsledcích příznivější pro žalobkyni, a nepřiklonil se tak k potenciálně dostupné interpretaci, podle které je veškerá shora rekapitulovaná ujednání možno označit za zastřený úrok, jenž by v takém případě dosahoval výše 64,2 % ročně, tedy výše, kterou by již bylo nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy.

10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 14 670 Kč.

11. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil částku 12 739 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 1 931 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.