19 C 150/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: právnická osoba sídlem adresa o zaplacení 22 719,50 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 816 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 816 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobce po žalovaném dožaduje zaplacení částky 15 903,50 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 903,50 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7 930 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení</b> 1. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne [datum], domáhal na žalovaném zaplacení částky 22 719,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, jež mu měla vzniknout v důsledku pádu zapříčiněného neschůdností úseku místní komunikace na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Neschůdnost předmětného úseku byla přitom podle žalobce způsobena existencí zasněženého náledí, vzniklého zmrznutím vody vytékající z přilehlého staveniště. Současně žalobce v žalobě zdůraznil, že k pádu došlo přesto, že se v místě pohyboval s běžnou opatrností, jako každý občan v zimním období.

2. Ve vyjádření ze dne [datum] žalovaný uvedl, že žalovaný nárok neuznává, a to ani částečně, přičemž poukázal na skutečnost, že žalobce nikdy přesně nelokalizoval místo údajného pádu, ani ničím nedoložil okolnosti škodní události, a to ani konkrétní čas, kdy k ní mělo dojít. Nadto žalovaný zdůraznil, že rozhodného dne byla zimní údržba řádně provedena v souladu s plánem zimní údržby, žalovaný tedy svoje povinnosti nijak nezanedbal. Žalovaný navíc namítl, že ke škodní události mělo podle tvrzení žalobce dojít dne [datum], podle předložených zpráv se však žalobce dostavil k lékaři až dne [datum]. V závěru svého vyjádření poté žalovaný upozornil na rozpor v tvrzeních žalobce, jenž na straně jedné označuje za příčinu pádu závadu ve schůdnosti komunikace, na straně druhé však označuje za příčinu neschůdnosti vytékání vody z přilehlého staveniště. Pakliže by příčinou pádu mělo být právě žalobcem akcentované vytékání vody ze staveniště, má žalovaný za to, že za tvrzenou škodu neodpovídá.

3. V replice na vyjádření žalovaného žalobce zdůraznil, že jeho dosavadní tvrzení jsou naprosto konzistentní, když konstantně poukazuje na skutečnost, že neschůdný byl pouze inkriminovaný úsek komunikace, na kterou vytékala voda ze staveniště, jež je navíc rovněž ve vlastnictví žalovaného. Fakt, že žalovaný uzavřel smlouvu o díle s osobou, provádějící stavbu plaveckého bazénu, nemůže vést ke zproštění žalovaného, jenž za škodu odpovídá objektivně.

4. Podáním ze dne [datum] vstoupila do řízení obchodní společnosti [právnická osoba], a to jako vedlejší účastnice na straně žalovaného. Ve vyjádření k žalobě vedlejší účastnice, jež má s žalovaným sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu, připomněla, že ustanovení § 27 odst. 3 a § 26 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je třeba interpretovat nikoliv tak, že veškeré komunikace musí být vždy a všude ošetřeny způsobem, aby na nich nebylo možno uklouznout (jak se patrně domnívá žalobce), nýbrž je namístě zkoumat, zda vlastník komunikace v určených lhůtách činil opatření ke zmírnění závad ve schůdnosti. Dne [datum] bylo v sedm hodin ráno zataženo a teplota vzduchu byla mínus čtyři stupně Celsia, v deset hodin dopoledne začalo sněžit a teplota stoupla na mínus jeden stupeň Celsia. Uklouzne-li chodec na domažlickém chodníku v době, kdy mrzne a sněží, není podle vedlejší účastnice bez dalšího možno uzavřít, že žalovaný porušil svoje povinnosti vyplývající ze zákona č. 13/1997 Sb., respektive z plánu zimní údržby. Nadto vedlejší účastnice zdůraznila, že závada ve schůdnosti je pouze taková závada ve schůdnosti komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavu komunikace a povětrností situaci. Existence ledového zmrazku za dané povětrností situace proto podle mínění vedlejší účastnice nemohlo žalobce překvapit, pročež žalobcem popsaný stav komunikace nemůže být závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. V této souvislosti vedlejší účastnice připomněla, že v zimním období za nepříznivých meteorologických podmínek (mráz, sněžení) nelze dosáhnout takového chodeckého komfortu, jaký si žalobce patrně představuje; podle vedlejší účastnice musí být každému„ rozumně uvažujícímu člověku“ zřejmé, že optimálního chodeckého komfortu nemůže být dosaženo nikdy a že rozhodující část odpovědnosti za zajištění vlastního bezpečí leží na samotném chodci (jenž má nejen práva, nýbrž podle ustanovení § 2918 občanského zákoníku rovněž povinnosti), nikoliv na vlastníku komunikace. S ohledem na„ malou míru informovanosti nejen laické, ale i odborné veřejnosti“ o dané problematice vedlejší účastnice ke svému vyjádření přiložila velké množství rozhodnutí, kterými byly žaloby, vycházející ze skutkově obdobných okolností, zamítnuty, a přiložila rovněž řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

5. Během přípravného jednání konaného dne [datum] soud poučil žalobce, že má-li být ve sporu úspěšný, musí doplnit skutková tvrzení způsobem, aby byl maximálním možným způsobem popsán skutkový děj předcházející předmětné škodní události, a to tak, aby tato tvrzení korespondovala s požadavky uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99; zvláště s požadavky uvedenými v bodu 102. odůvodnění nálezu), a současně poučil žalovaného, že konkrétní pro danou věc podstatná ustanovení podústavního práva budou vykládána striktně podle pokynů uvedených ve shora označeném nálezu Ústavního soudu (zvláště podle pokynů uvedených pod body 103. až 107. odůvodnění nálezu).

6. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobce uvedl, že dne [datum] okolo 15:00 hodin šel se svojí dcerou [jméno] [příjmení] od mateřské školy [ulice] v [obec] směrem k plaveckému bazénu. Povrch jeho cesty byl částečně ošetřen. Část povrchu, která nebyla ošetřena, byla zasněžena, avšak povrch neklouzal, sníh se spíše lepil a žalobce s nezletilou dcerou – na její přání – chtěli postavit sněhuláka, což by z přemrzlého sněhu dost dobře nešlo. Počasí bylo ustálené, svítilo slunce a venkovní teplota se pohybovala okolo hranice nuly stupňů Celsia, spíše nepatrně v plusových hodnotách. Viditelnost byla velmi dobrá a nebyla ničím omezena. Za staveništěm plaveckého bazénu v [obec] žalobce vstoupil na plochu, která byla součástí pozemní komunikace, která byla lehce zasněžena, a povrch nebyl narušen žádnými stopami chodců, jednalo se tedy o tzv. obnovu. Žalobce byl v té době zcela zdráv, a nebyl pod vlivem alkoholu ani psychotropních látek. Cestu, po které šel, přitom žalobce dobře znal, neboť se nachází poblíž jeho bydliště a s nezletilou dcerou tudy chodí pravidelně. Žalobce byl sportovně oblečen a na nohou měl zimní obuv s údajně protiskluzovou podrážkou značky Camel. Do doby náhlého vzniku škodní události neměl žalobce sebemenší problémy s jakoukoliv adhezí při chůzi. Po vstupu na plochu, která byla lehce zasněžena, žalobce náhle uklouzl na zasněžené vrstvě ledu, která podle žalobce evidentně vznikla vytékáním vody ze staveniště a jejím následným zmrznutím. Led nebyl viditelný, neboť byl pokryt souvislým sněhovým popraškem. Žalobce přitom tvrdí, že před pádem dbal veškeré opatrnosti, neměl ruce v kapsách, ruce měl volně, ale při pádu spadl na záda, čemuž pohybem rukou nemohl zabránit. Přilehlé parkoviště bylo celé pokryto tenkou vrstvou sněhu a nebylo možno identifikovat, zda jednotlivé části parkoviště mají odlišnou adhezi a tedy schůdnost, či jak velká část je neschůdná. Po pádu k žalobci přistoupili svědci události, kteří se žalobce dotazovali, zda nepotřebuje nějakou pomoc, a kteří mu současně potvrdili, že v daném místě je komunikace neschůdná. V této souvislosti žalobce odkázal na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 25 Cdo 542/2014 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15.

7. Při jednání, nařízeném z důvodu předchozího výjimečného stavu až na [datum], vedle stranami předložených listinných důkazů provedl soud důkaz svědeckými výpověďmi – žalovaným navrženého svědka [jméno] [příjmení] a žalobcem navržených svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Toto jednání soud odročil s tím, že poskytl stranám lhůtu deseti dnů pro předložení písemných závěrečných návrhů.

8. V závěrečném návrhu žalobce požádal, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, neboť jím uplatněný nárok je v souladu s ustálenou judikaturou, podle jejíchž závěrů je objektivní odpovědnost vlastníka komunikace dána tehdy, je-li komunikace neschůdnou či obtížně schůdnou a nemohl-li poškozený její špatnou schůdnost předpokládat a svůj pohyb přizpůsobit tzv. náhlé změně. Za situace, kdy byl okolní povrch bez problémů schůdný, žalobce nepředvídat, že bude na daném úseku pod tenkou vrstvou sněhu velmi kluzký povrch, přičemž je současně přesvědčen, že vzhledem k ustálenosti teplot v předchozích dnech výskyt ledu pod tenkou sněhovou vrstvou ani objektivně očekávat nemohl. Podle názoru žalobce se navíc žalovaný nemůže zprostit své zákonné odpovědnosti odkazem na obsah plánu zimní údržby, respektive poukazem na skutečnost, že bylo podle tohoto plánu řádně postupováno; v této souvislosti navíc žalobce upozornil na určité rozpory v tvrzeních žalovaného a jeho úředníků, respektive zaměstnanců jím zřízené příspěvkové organizace, když připomněl, že z výpovědi svědka [příjmení] vyplynulo, že inkriminovaný úsek v rozhodné době vůbec udržován nebyl, přestože dříve žalovaný tvrdil, že veškeré úseky byly schůdné.

9. Žalovaný v závěrečném návrhu navrhl úplné zamítnutí žaloby, když s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 vyjádřil přesvědčení, že nemůže za zranění žalobce nést odpovědnost, neboť rozhodného dne byla provedena údržba všech komunikací v souladu s plánem zimní údržby; inkriminovaný úsek, jakožto komunikace malého dopravního významu, přitom v souladu s tímto plánem ošetřen nebyl. Nadto žalovaný zdůraznil, že žalobce, přestože komunikace a chodníky v okolí byly ošetřeny a sníh z nich byl odstraněn, podle svých vlastních tvrzení vědomě vstoupil na úsek neošetřený s odůvodněním, že jeho dcera si chtěla postavit sněhuláka. Žalobce tedy nezvolil cestu, která byla bezpečná, ale z nikoliv vážného důvodu opustil místa, která byla řádně ošetřena, a vystavil se – bez vážného důvodu – riziku uklouznutí. Nadto žalovaný vyjádřil pochybnosti o věrohodnosti tvrzení žalobce o tom, že cílem jeho cesty bylo stavění sněhuláka, pakliže byl v příslušných místech jen poprašek sněhu do výše cca 1 cm, z čehož lze sněhuláka jen stěží postavit. Žalovaný tak nepovažuje za možné a ani za spravedlivé, aby žalobce, jakožto osoba věnující se toliko volnočasové aktivitě, žádal náhradu od žalovaného, který prostřednictvím techniky a sil mnoha lidí zajišťoval pro maximální počet osob možnost bezpečného pohybu na místech, kam takové osoby vstupovat nutně musí, aby mohly plnit své povinnosti (např. včas se dostavit do zaměstnání či školy) nebo uspokojovat nezbytné potřeby (např. jít za nutným nákupem, k lékaři apod.). Žalovaný konečně připomněl, že vlastní úrazový děj nebyl spolehlivě prokázán, přičemž pochybnosti o žalobcem tvrzených skutečnostech posiluje podle mínění žalovaného i fakt, že lékařské ošetření vyhledal žalobce až dne [datum].

10. Jelikož přesné místo tvrzeného pádu žalobce konkretizoval až během jednání dne [datum], provedl soud ještě důkaz místním ohledáním inkriminovaného úseku dne [datum], a poté, co se obě strany k výsledku tohoto místního ohledání vyjádřily (viz dále), vyhlásil dne [datum] tento rozsudek. <b>II. Dokazování</b> 11. Z Lékařské zprávy, podepsané MUDr. [jméno] [příjmení] (na č. l. 6), vyplývá, že si žalobce dne [datum] poranil pravé stehno a kyčel po podklouznutí na ledu a že byl ošetřen na chirurgické ambulanci v [obec].

12. Z Lékařské zprávy pro odškodnění za vytrpěné bolesti, vystavené MUDr. [jméno] [příjmení] (na č. l. 7), se podává, že v důsledku„ podklouznutí na ledu“ utrpěl žalobce„ distorzi pravého kyčle a rupturu stehenního svalu“, odpovídající celkovému hodnocení tzv. bolestného ve výši 70 bodů, přičemž tento úraz podle dané zprávy může zanechat trvalé následky v podobě omezení hybnosti. Náklady na posouzení bolestného v celkové výši 400 Kč přitom žalobce doložil příjmovým dokladem (na č. l. 5).

13. Podle Plánu zimní údržby (v přílohové obálce na č. l. 33) je v tzv. prvním pořadí prováděna zimní údržba ulice [ulice]„ od samoobsluhy – k benz. pumpě“, konkrétně„ chodníky po obou stranách + průjezd parkovištěm“,„ chodník k plaveckému bazénu“ a„ u plaveckého bazénu příjezdová cesta, průjezd parkovištěm a chodníky před bazénem“. V druhém pořadí měla být prováděna zimní údržba„ stezky pro pěší a cyklisty od křižovatky ulic [ulice], E. [ulice], [ulice], podél [název řeky] k mostu u tankové cesty vč. propojení s ulicí [ulice]“. Ve třetím pořadí pak měla být prováděna zimní údržba ulice [ulice]„ od konce sídliště [název sídliště] – ústí [ulice]“ a ulice [ulice]„ ústí [ulice] – ústí [ulice]“. Mezi neudržované komunikace přitom byla zařazena ulice [ulice]„ v úseku od [adresa] podél [název řeky] k mostu, p. [číslo]“. Současně je v Plánu zimní údržby uvedeno, že chodníky zařazené do druhého pořadí se udržují ve lhůtě 96 hodin, ovšem„ v případě opakování spadu sněhu do 96 hodin je nutno opakovat údržbu chodníků“ v prvním pořadí.

14. Ve Stanovisku [územní celek] k pojistné události ze dne [datum] (v přílohové obálce na č. l. 33) je uvedeno, že dne [datum] byla v sedm hodin ráno teplota vzduchu mínus čtyři stupně Celsia a v deset hodin dopoledne teplota mínus jeden stupeň Celsia.

15. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], ředitele DTS [obec], vyplynulo, že podle jeho informací mělo dojít k pádu žalobce v místě tzv. propojky (toto místo označeno na katastrální mapě na č. l. 53), tedy místě propojujícím parkoviště před plaveckým bazénem se stezkou (chodníkem) podél řeky [název řeky]. K dotazu, zda měla být daná propojka dne [datum] udržována, svědek uvedl, že se tato propojka nachází„ na kraji města“, a proto by teoreticky přišla na řadu až během dalších dnů, tehdy ale došlo ke zvýšení teploty na čtyři stupně nad nulou, takže už k její údržbě nedošlo. Podle svědka tedy daného dne tzv. propojka nebyla udržována, neboť„ by se to nemohlo stihnout“. Mimoto svědek uvedl, že podle dostupných informací byl ten den spad sněhu 0,5 cm, obdobně předešlý den, a teploty se pohybovaly od mínus čtyř stupňů Celsia do nuly, takže„ to někde tálo“; tři dny za sebou přitom napadlo 0,5 cm sněhu,„ byl to jen poprašek“.

16. Z účastnické výpovědi žalobce bylo zjištěno, že dne [datum] šel vyzvednout dceru z mateřské školy v ulici [ulice]; svítilo slunce, s dcerou šli směrem k bazénu, neboť se dcera rozhodla, že chce jít stavět sněhuláka, a proto zamířili do místa tzv. propojky, kde mělo být„ v pravé části propojky“ více sněhu. Chodník nebyl ošetřen, po pravé straně bylo zčásti zahrazené staveniště, byla tam souvislá vrstva sněhu, a když vstoupil do tzv. propojky, uklouzl na vrstvě ledu, která byla pod sněhem. Spadl na zem, a až poté si všiml, že jsou na stavbě povalené sudy s vodou. Na chodníku, na kterém upadl, byla podle žalobce pod sněhem asi pěticentimetrová souvislá vrstva ledu. Bezprostředně po pádu se chtěl žalobce postavit, ale zjistil, že má patrně„ natažený sval“. Došel nicméně domů, a až za dva dny se mu na zadní straně stehna udělaly podlitiny, přičemž v neděli„ už se s tím nedalo chodit“, a proto v pondělí vyhledal lékaře. K dotazu soudu, proč místo pádu nikterak nezdokumentoval, žalobce uvedl, že nepředpokládal, že„ by měl nastat nějaký problém“. V rámci výslechu přitom žalobce poprvé v řízení označil na katastrální mapě (na č. l. 53) přesné místo pádu.

17. Svědkyně [jméno] [příjmení], zaměstnankyně žalobce, ve výpovědi uvedla, že na místo pádu, když dne [datum] (ale s odstupem času si již přesné datum nepamatuje) mezi druhou a třetí hodinou odpoledne venčila psa, došla a viděla, že se žalobce snaží vstát ze země. V tu chvíli byl namístě již i druhý svědek. Žalobce podle svědkyně nechtěl nechat zavolat sanitku a odkulhal se pryč s tím, že si narazil nohy a záda. Podle svědkyně v místě tzv. propojky musela být tenká vrstva ledu (pokrytá popraškem), neboť„ to tam klouzalo“; okolní chodníky byly podle svědkyně upravené.

18. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] se podává, že daného dne svědek žalobce„ našel ležet“, když šel navštívit svoji matku, a nabídl mu pomoc, žalobce však nechtěl nechat zavolat sanitku, neboť měl za to, že domů dojde. Samotný žalobcův pád svědek neviděl, když k žalobci došel, žalobce ležel na zemi a naříkal, že se nemůže postavit na nohy. Místo pádu označil svědek jako„ jedno kluziště“, přišlo mu, že„ tam bylo něco vylitého“. Led ale pod popraškem nebyl podle svědka viditelný. Okolní chodníky byly přitom podle svědka s opatrností schůdné a udržované.

19. Při místním ohledání soud zhlédl místo pádu, přičemž bylo konstatováno, že mezi tvrzeným místem pádu a místem, kde měly být na staveništi sudy, ze kterých měla vytékat voda, se nachází kanál. V návaznosti na výsledek místního ohledání žalobce předložil hypotézu, podle které na základě jím specifikovaného fyzikálního jevu tekoucí voda překonala i místo kanálu, tekla dál, a začala namrzat až na místě tzv. propojky. Žalobcem předloženou hypotézu poté žalovaný označil za pouhou spekulaci, která stojí na premisách, jež jsou v rozporu s průběhem dokazování. <b>II. a) Hodnocení provedených důkazů</b> 20. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k závěru, že provedené důkazy je možno – s dále pojednanou„ licencí“ – označit za dostatečný základ pro níže přijatá skutková zjištění, neboť je namístě je považovat za věrohodné, a rovněž za vzájemně se doplňující.

21. Současně je vhodné zdůraznit, že se žalobce od počátku„ potýkal“ s jistou důkazní nouzí přinejmenším v tom smyslu, že jediným svědkem tvrzeného pádu byla jeho nezletilá dcera, kterou vzhledem k jejímu věku nebylo možno„ svědecky vytěžit“, žalobce místo pádu nikterak nezdokumentoval a v řízení vedle lékařských zpráv označil za důkazy prokazující předložená skutková tvrzení toliko dvě svědecké výpovědi osob, které se měly na místo samé dostavit až v okamžiku, kdy se snažil po pádu vstát.

22. Soud měl tudíž k dispozici závěr, že žalobce neunáší důkazní břemeno, jelikož existenci tvrzeného nároku dostatečným způsobem neprokazuje. Takový závěr však z dále uvedených důvodů nepovažuje podepsaný soud za přiléhavý.

23. Z nemnoha provedených důkazů je totiž zjevné, že a) žalobce musel s pravděpodobností hraničící s jistotou upadnout na kluzkém a zjevně neošetřeném povrhu tzv. propojky, a současně že b) žalovaný toto místo inkriminovaného dne a patrně ani několik předchozích dnů předtím nikterak neudržoval.

24. Je-li současně postaveno na jisto, že žalobce dne [datum] vyhledal lékařskou pomoc, přičemž podle obsahu lékařské zprávy utrpěl zranění, jež korespondují s tvrzeními vyslechnutých svědků, že si žalobce stěžoval, že si narazil nohy a záda, by byl závěr o neunesení důkazního břemene podle mínění podepsaného soudu nepřípustně rigorózní, a ve svém důsledku porušující žalobcovo právo na soudní ochranu.

25. K uvedenému závěru přitom soud přiměl i jistý nesoulad v procesní obraně žalovaného, jenž sice konstantně tvrdí, že inkriminovaný úsek nebyl v souladu s plánem zimní údržby daného dne ošetřen, což v zásadě potvrdil rovněž svědek [příjmení], z (vedlejší účastnicí) předloženého plánu zimní údržby nicméně není vůbec zřejmé, že by byla tzv. propojka vskutku zařazena do tzv. druhého nebo třetího pořadí údržby (srov. výše bod 13.), jakkoli extenzivní výklad v tomto plánu obsažených místopisných označení by patrně zařazení do druhého pořadí (a tedy nutnost údržby ve lhůtě 96 hodin) umožňoval; takový závěr by však byl v rozporu s výpovědí svědka [příjmení], jenž vyloučil možnost strojového čištění tzv. propojky.

26. Současně soud nepřehlédl jisté rozpory ve svědeckých výpovědích žalobcem navržených svědků (uvedl-li svědek [příjmení], že se na místo samé svědkyně [příjmení] dostavila„ asi za dvacet minut“, je možno považovat tento časový údaj za zjevně nadhodnocený, neboť je stěží možné si představit, že by se žalobce„ zvedal ze země“ asi půl hodiny), a neztrácel ze zřetele ani skutečnost, že svědkyně [příjmení] uvedla, že je zaměstnankyní žalobce, tedy že se v civilním životě vůči žalobci nachází v určitém subalterním postavení. Vzhledem k relativně bagatelní výši předmětu řízení – v kontextu potenciálních trestněprávních důsledků křivé svědecké výpovědi – nicméně soud dospěl k závěru, že obě svědecké výpovědi je možno považovat jako celek za věrohodné v tom smyslu, že oba svědci skutečně viděli žalobce„ na zemi“ a že v daném místě byl zledovatělý povrch.

27. Soud navíc nemůže přisvědčit námitce žalovaného, neboť má za to, že tvrzení žalobce, že nutnost vyhledat lékařskou pomoc začal pociťovat postupně až během víkendu, je tvrzením věrohodným, neboť považuje za skutečnost, jež není v řízení nutno prokazovat (srov. ustanovení § 121 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), že se tento typ zranění může popsaným způsobem projevovat.

28. Podepsaný soud ze zaznamenaných důvodů uzavřel, že jakkoli se skutkový děj předcházející pádu žalobce (a to včetně otázky, jaká byla přesná„ geneze“ vzniku náledí v místě propojky) nachází ve stavu non liquet, představují provedené důkazy dostatečný důkazní základ pro níže přijaté skutkové zjištění.

29. Pro úplnost soud považuje za nutné zaznamenat, že žalobce, jak již výše opakovaně uvedeno, poprvé smysluplně lokalizoval místo tvrzeného pádu až během jednání dne [datum], čímž by hypoteticky mohlo dojít k procesnímu znevýhodnění žalovaného, jenž by neměl dostatečnou možnost na tuto procení novotu v řízení efektivně reagovat, soud však má za to, že žalovaný via facti o tvrzeném místě pádu žalobce v minulosti informován byl, neboť to byl právě svědek [příjmení], kdo jako první v řízení inkriminované místo lokalizoval. <b>III. Skutkové hodnocení věci</b> 30. Na základě provedených důkazů dospěl tudíž soud ke skutkovému zjištění, že žalobce dne [datum], v odpoledních hodinách (patrně mezi 14:00 a 15:00), kdy se teplota vzduchu pohybovala kolem nuly stupňů Celsia, uklouzl na zledovatělém povrchu na tzv. propojce, tedy chodníku propojujícím parkoviště před plaveckým bazénem v ulici [ulice] a„ stezku pro pěší a cyklisty podél řeky [název řeky]“, přičemž tato zledovatělá plocha představovala pomyslný neschůdný„ ostrůvek“ mezi jinak dobře ošetřenou plochou parkoviště na straně jedné a povrchem cyklostezky na straně druhé. Do prostoru tzv. propojky přitom žalobce vstoupil proto, aby s malou dcerkou postavili sněhuláka, a to způsobem, že neočekával zhoršenou přilnavost své zimní obuvi (v podrobnostech viz níže), neboť všude v okolí se na udržovaném povrchu nacházela pouze tenká vrstva čerstvě napadeného sněhu.

31. V důsledku pádu utrpěl žalobce distorzi pravého kyčle a rupturu stehenního svalu, utrpěl tedy zranění„ ohodnocená“ bolestným ve výši 70 bodů, tudíž bolestným v celkové výši 22 719,50 Kč, přičemž s uplatněním nároku žalobce účelně vynaložil částku 400 Kč. <b>IV. Právní hodnocení věci</b> 32. Podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., v rozhodném znění, je vlastník místní komunikace nebo chodníku povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

33. Závadou ve schůdnosti se podle ustanovení § 26 odst. 7 téhož zákona rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

34. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou přitom podle ustanovení § 26 odst. 5 citovaného zákona„ vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky“.

35. Podle ustanovení § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic.

36. Současně podle ustanovení § 2918 občanského zákoníku platí, že vznikla-li škoda také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží, přičemž podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích má chodec povinnost přizpůsobit se„ stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace“.

37. Citovanou právní úpravu soud vyložil tak, aby respektoval nejen (v zásadě) konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz závěry rozsudku ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 a usnesení ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2731/2008), ale v první řadě – jak v průběhu řízení poučil obě procesní strany – závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, ve kterém byly přijaty limity ústanvě souladného výkladu předmětných ustanovení zákona o pozemních komunikacích.

38. V bodu 90. odkazovaného nálezu Ústavní soud uvedl:„ Právní úprava v zákoně o pozemních komunikacích sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací, bez čehož si moderní společnost nelze představit. (...) Aby byl tento veřejný zájem zajištěn, je vlastnictví místních komunikací, silnic a dálnic zákonem vyhrazeno pro obce a kraje (jako veřejnoprávní korporace) a stát (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). (...) Tato úprava ovšem nemá za cíl jakkoliv zlepšit právní postavení obcí, krajů ani státu. Zákonem určené vlastnictví je totiž naopak obecně zatěžuje břemenem spočívajícím v povinnosti pečovat o svěřené pozemní komunikace, a to mimo jiné tak, aby byly tyto komunikace bezpečné pro osoby, které je užívají.“ 39. V bodu 96. a 97. citovaného odůvodnění Ústavní soud připomněl následující skutečnosti:„ Chodcům zákon ukládá povinnost přizpůsobit se stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu chodníku (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), totéž lze dovodit, pokud jde o povětrnostní situaci a její důsledky (§ 26 odst. 2 a 6 zákona o pozemních komunikacích). Chodci dále mají povinnost obecně usilovat o to, aby jim újma nevznikla. V zimě či při náledí chodci musí, pokud existuje více cest na totéž místo, volit ošetřenou cestu nebo tu, která se jeví jako nejbezpečnější. Takové situaci musí rovněž přizpůsobit například svou obuv. Soudy mohou zkoumat všechny okolnosti případu, aby zjistily, nakolik chodec dostál své povinnosti předejít vzniku újmy. Na druhou stranu je povinností obcí jako vlastníků místních komunikací zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců. Soudy musí ve vztahu ke všem okolnostem případu posoudit, nakolik tuto povinnost obec dodržela. Pokud obec svým nařízením vyloučila určitou komunikaci ze zimní údržby a tím překročila zmocnění vyloučit ze zimní údržby jen komunikace s malým komunikačním významem (...), obecný soud pak musí takovýto exces zhodnotit prizmatem své povinnosti posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy. Obdobně to platí u nařízení, kterým obec stanovuje rozsah, způsob a lhůty pro odstraňování závad ve schůdnosti (§ 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích), u kterých musí soudy zkoumat, zda obec nepřiměřeně neomezila svou povinnost zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb.“ 40. V bobu 99. odůvodnění pak Ústavní soud přijal pokyn, podle kterého je třeba v každé individuální věci„ posoudit, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec tím, že nedostál své povinnosti přizpůsobit se okolnostem a předejít vzniku újmy, a nakolik vlastník komunikace porušil svou povinnost umožnit chodcům bezpečný pohyb na chodnících. V závislosti na tomto posouzení soud rozhodne, zda chodci přizná náhradu újmy, a o případné výši této náhrady. V případě újmy na zdraví je soud povinen respektovat princip plné náhrady této újmy plynoucí z čl. 7 odst. 1 Listiny“ Konkrétní okolnosti, které má soud při nároku poškozeného chodce zkoumat konečně Ústavní soud naznačil v bodech 102. až 107. odůvodnění, na které byli účastníci řízení již v rámci přípravného jednání výslovně upozorněni.

41. Předpokladem pro vznik žalobcem uplatněného nároku je vedle vzniku škody výskyt tzv. závady ve schůdnosti, kterou žalobce nemohl v daném místě předvídat, a současně existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou (na zdraví) a zákonem definovanou závadou ve schůdnosti dané komunikace, kterýžto zákonný pojem je ovšem nutno vykládat ústavně konformním způsobem.

42. Veden citovanými pokyny soud dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav opodstatňuje právní závěr, že výskyt náledí pod tenkou vrstvou sněhu na tvz. propojce představuje zákonem o pozemních komunikacích předvídanou„ závadu ve schůdnosti“.

43. Pakliže totiž žalobce výslechem jím označených svědků (ve spojení s vlastní účastnickou výpovědí) prokázal, že se v propojce toto náledí skutečně vyskytovalo a že současně přilehlé komunikace byly – s výjimkou„ čerstvého“ sněhu – řádně ošetřené, jak ostatně tvrdil i žalovaný, přešlo důkazní břemeno na žalovaného, jenž by za této procesní situace měl prokázat, že existovaly objektivní důvody, pro které nebylo možno inkriminovaný úsek řádně ošetřit obdobně jako k němu přiléhající komunikace, tedy přilehlé parkoviště na straně jedné, a cyklostezku na straně druhé.

44. Procesní obrana žalovaného byla postavena na tvrzení, že žalovaný žádné své povinnosti nezanedbal, neboť postupoval striktně podle plánu zimní údržby. Žalovaný nicméně přehlíží (jak již bylo naznačeno výše), že a) inkriminovaný úsek tzv. propojky striktně vzato v daném plánu zcela absentuje, a i kdyby bylo možno přijmout extenzivní výklad žalovaným zvolených místopisných označení, platí, že b) sám žalovaný si poněkud arbitrárně stanovil, že inkriminovaný úsek musí být ošetřen ve lhůtě 96 hodiny, přičemž c) v kontextu dané věci není vůbec zjevné, k jakému časovému okamžiku je možno stanovit počátek běhu této lhůty.

45. Podle mínění soudu přitom právě„ společné působení“ v předchozím odstavci označených skutečností představuje – ve spojení s existencí„ dočasné proměnné“ v podobě přilehlého staveniště – možné logické vysvětlení existence ojedinělého náledí. Z výpovědi svědka [příjmení] totiž jasně vyplynulo, že tzv. propojka v žádném případě nepředstavovala prioritu při zimní údržbě, přičemž sám nebyl při výpovědi s to uvést, kdy zhruba by inkriminovaný úsek měl přijít na řadu, přestože současně uvedl, že lehce sněžilo tři dny po sobě. Za této důkazní situace není možno akceptovat obranu žalovaného, že si řádně plnil veškeré zákonné povinnosti, pakliže není možno na základě – tvrzení – žalovaného dospět k závěru, že v době vzniku škodní události vskutku žalovanému stále běžela lhůta, během které měl inkriminovaný úsek ošetřit.

46. Pro nadbytečnost se tudíž soud nezabýval otázkou, zda žalovaným stanovená lhůta 96 hodin je lhůtou přiměřenou, neboť z žalovaným předložených tvrzení není k dispozici úsudek, že žalovaný tuto lhůtu svým postupem dodržel, respektive by ji dodržel, kdyby nedošlo ke zlepšení počasí. Zvláštní výklad by si potom vyžádala v plánu zimní údržby obsažená formulace, podle které„ v případě opakování spadu sněhu do 96 hodin je nutno opakovat údržbu chodníků“ v prvním pořadí, neboť tato formulace by umožňovala výklad, že v případě výskytu konstantního sněžení jednou za tři dny by se hypoteticky chodníky v druhém pořadí nikdy během zimního období nedostaly na řadu. Takový výklad by však byl zjevně v rozporu s citovanými pokyny Ústavního soudu.

47. Pouze pro úplnost podepsaný soud dodává, že sice v zásadě sdílí přesvědčení žalovaného, že inkriminovaný úsek nepředstavuje dopravní prioritu, má však současně za to, že není možno jeho význam zcela bagatelizovat (viz vyjádření svědka [příjmení], že se propojka nachází„ na kraji města“), a to právě proto, že se nachází v bezprostřední blízkosti veřejností využívaného plaveckého bazénu.

48. Veden citovanými závěry Ústavního soudu tedy soud dospěl k závěru, že ojedinělé náledí, na kterém žalobce uklouzl, představuje závadu ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, neboť žalobce mohl toto náledí vzhledem ke stavu přilehlých komunikací jen stěží očekávat.

49. V návaznosti na tento klíčový závěr se ovšem soud musel rovněž zabývat otázkou, zda žalobce vznik škody nespoluzavinil, a z dále uvedených důvodů dospěl k závěru, že spoluzavinění žalobce je dáno, a to v rozsahu, který je namístě vyčíslit ve výši sedmdesáti procentních bodů.

50. Soud totiž vzal v potaz žalovaným předloženou argumentaci a současně vyšel z tvrzení, která sám žalobce v řízení předložil, až již v jednotlivých podáních nebo ve své účastnické výpovědi.

51. Sám žalobce tvrdil, že zvolenou cestou šel i proto, že se jednalo o cestu, kterou dobře znal, často tudy s dcerou chodili ze školky domů, žalobce tedy měl být s daným prostorem dobře obeznámen a být přiměřeně obezřetný, zvláště vydal-li se vskutku do dané prostoru proto, že v něm mělo být oproti okolí větší množství sněhu, umožňující stavbu sněhuláka.

52. Nadto platí, že chodci mají v zimním období obecně povinnost zvýšené obezřetnosti, měli by se tedy po chodnících a ostatních komunikacích pohybovat s permanentním vědomím možného uklouznutí a tudíž svou chůzi tomuto riziku přizpůsobit. Z výpovědi žalobce přitom vyplynulo, že do tzv. propojky vstupoval s tím, že neočekával možnost pádu. Tato skutečnost – svým způsobem poněkud paradoxně – sice na straně jedné podle mínění soudu vede k závěru o odpovědnosti žalovaného (viz výše), na straně druhé však současně a nevyhnutelně rovněž k závěru, že žalovaný vznik škody spoluzavinil. Vstupoval-li totiž žalobce do tzv. propojky s přesvědčením, že„ se mu nemůže nic stát“, nedbalostně spoluzavinil vlastní zranění, neboť existenci kluzkého povrchu pod tenkou vrstvou sněhu vzhledem ke všem okolnostem věci předvídat měl a mohl.

53. Nezamířil-li tudíž žalobce s nezletilou dcerkou ze školky nejkratší možnou cestou domů, šlo bezesporu o jeho právo a v určitém rozsahu i o nikoliv nerozumnou volbu, současně však platí, že tím – v rámci své volnočasové aktivity – jednal„ na vlastní nebezpečí“ (přiměřeně srov. Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník. § 2894-3081. Velký komentář. Svazek IX., Praha: Leges, 2018, str. 415-420), a tudíž by v tomto rozsahu nebylo spravedlivé, aby za škodu nesl v plném rozsahu odpovědnost žalovaný. Je totiž zjevné, že jednal-li by žalobce s maximální možnou obezřetností, ke vzniku škody by (patrně) nedošlo, ovšem tato skutečnost zároveň bez dalšího nemůže zprostit žalovaného objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou prokazatelnou vadou ve schůdnosti chodníku.

54. Konečně je vhodné rovněž uvést, že primárním„ viníkem“ je patrně osoba odlišná od žalovaného, případný regresní nárok žalovaného však nebyl předmětem daného řízení, a proto se přesnou genezí vzniku náledí soud pro nadbytečnost nezabýval (srov. výše bod 28). <b>V. Stručná sumarizace</b> 55. Podepsaný soud tedy žalobě částečně vyhověl, jelikož současně zohlednil žalobcem akcentovaná pochybení žalovaného i pochybení, kterých se podle žalovaného dopustil žalobce. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud ve snaze ústavně souladným způsobem vyložit rozhodná ustanovení zákona o pozemních komunikacích vzal v potřebné míře do úvahy jak skutečnost, že žalovaný zjevně neměl žádné povědomí o faktu, že se v místě tzv. propojky nachází zledovatělá plocha představující závadu ve schůdnosti, tak skutečnost, že žalobce vstupoval do prostoru tzv. propojky způsobem, který nelze označit za maximálně obezřetný v kontextu daného ročního období a aktuální povětrnostní situace.

56. Je přitom možno konstatovat, že účastníci řízení poměrně pregnantně identifikovali slabinu argumentace a tvrzení protistrany, současně ne zcela akceptovatelným způsobem pomíjeli vlastní pochybení, resp. pochybení, jež jsou jim přičitatelná.

57. Závěrem soud dodává, že přijaté závěry by měly přestavovat výslednici střetu legitimních zájmů obou procesních stran, neboť platí, že chodec má právo na bezpečný pohyb po chodníku, toto právo však není právem absolutním, a stejně tak vlastník chodníku neodpovídá za každou škodu na zdraví, jež je způsobena neschůdností chodníků. Tudíž je třeba zvolit takový výklad, který staví tyto zájmy do potřebné rovnováhy.

58. Měl-li by žalovaný, respektive spíše vedlejší účastnice, pocit, že soud v posledku upřednostnil výklad nedůvodně preferující zájmy žalobce, je vhodné připomenout, že Ústavní soud ve shora citovaném nálezu v bodu 107. odůvodnění na margo právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, ve znění novely provedené zákonem č. 97/2009 Sb., uvedl, že tato právní úprava má„ zajistit především to, aby se poškozené osoby domohly náhrady. Ačkoliv tedy může být povinnost zimní údržby komunikací uložené obcím velmi náročná, je třeba vycházet z toho, že zákonodárce nemínil snížit šanci osob, které v důsledku nedostatečné zimní údržby pozemních komunikací utrpí úraz, na náhradu újmy. Jinými slovy, zákonodárce zatížil vlastnictví obcí stanovené zákonem na základě čl. 11 odst. 2 Listiny, dalším břemenem spočívajícím mimo jiné v nutnosti zajistit poškozeným chodcům finanční náhradu; zákonodárce tak v podstatě vycházel z toho, že obce se pro tyto případy pojistí. I když tedy povinnost obcí provádět úklid a zimní údržbu chodníků (místních komunikací) na ně klade značné nároky, musí soudy vycházet z toho, že záměrem zákonodárce bylo zajistit chodcům náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít.“ <b>VI. Náklady řízení</b> 59. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému nárok na náhradu 40 % účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 22 719 Kč, tedy odměny ve výši 2 020 Kč za každý z pěti úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis dvou vyjádření a účast na dvou jednáních), paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč, náhrada prokázaných cestovních výdajů v celkové výši 4 786 Kč (při celkovém„ nájezdu“ ve výši 434 kilometrů, a to včetně náhrady za ztrátu času v celkové výši 2 000 Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty z částky 16 386 Kč ve výši 3 441 Kč. Soud proto uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 7 930 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit k rukám právní zástupkyně žalovaného, a to v zákonem předvídané lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

60. Vedlejší účastnici žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly, soud proto samostatným výrokem o náhradě nákladů mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nerozhodoval.