19 C 177/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 978,37 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 737,95 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 737,95 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 740,42 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 740,42 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se co do částky 10 500 Kč zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala jednak zaplacení částky 4 737,95 Kč s příslušenstvím a částky 1 740,42 Kč s příslušenstvím, jakožto dluhu za dodanou elektrickou energii, jednak zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 10 500 Kč, to vše z titulu smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne [datum] s tím, že jejím předmětem jsou dodávky elektrické eneregie na odběrné místo na adrese [adresa], [PSČ].

2. Přestože usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] bylo žalovanému doručováno nejen na shora uvedenou adresu trvalého pobytu, ale rovněž na adresu odběrného místa, žalovaný se v poskytnuté lhůtě ani později k návrhu žalobkyně nevyjádřil, přičemž současně – byť toliko fikcí – vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); obdobný souhlas přitom vyslovila žalobkyně již v předmětném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalovaného, jenž v řízení neuplatnil žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalovaným byla odebrána elektřina za fakturační období od [datum] do [datum] v rozsahu 1,313 MWh, za což mu byla – fakturou [číslo] ze dne [datum] – vyúčtována částka 4 737,95 Kč (viz [číslo listu] verte až [číslo listu]), za fakturační období od [datum] do [datum] jím byla odebrána elektřina v rozsahu 0,236 MWh, za což mu byla – fakturou [číslo] ze dne [datum] – vyúčtována částka 1 840,42 Kč (viz č. l. 27 verte až 28). Posléze byla žalobkyní vedle níže diskutované smluvní pokuty ve výši 10 400 fakturována i smluvní pokuta reflektující prodlení žalovaného se zaplacením zálohy ve výši 100 Kč.

5. V rozsahu částek 4 737,95 Kč s příslušenstvím a 1 840,42 Kč s příslušenstvím považuje soud žalobu za důvodnou, jelikož je zjevné, že odráží povinnosti, ke kterým se žalovaný předmětnou smlouvou zavázal, a jež dosud – patrně – řádně nesplnil, pročež jej k nim zavázal soud prvními dvěma výroky tohoto rozsudku.

6. V rozsahu částky 10 500 Kč nicméně žaloba podle názoru podepsaného soudu důvodná není, neboť v této části se nárok žalobkyně opírá o ujednání, jež soud považuje za (absolutně) neplatné, respektive o ujednání, ke kterému není možno přihlížet.

7. V posuzované žalobě žalobkyně ve vztahu k této části nároku uvádí, že v odstavci„ Ostatní ujednání“ si účastníci řízení v předmětné smlouvě ujednali smluvní pokutu za předčasné ukončení smluvního vztahu, když bylo sjednáno, že„ pro případ, že zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky“ je žalobkyně„ oprávněna účtovat zákazníkovi smluvní pokutu zahrnující případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400,00 Kč pro kategorii Domácnost a 2.000,00 Kč pro kategorii Maloodběratel za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od [právnická osoba] do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace).“ 8. Inkriminovaná smlouva byla uzavřena na dobu určitou – na dobu 30 měsíců od [datum], žalobkyně však musela dne [datum] v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ukončit dodávku elektřiny žalovanému, a to v důsledku opakovaného porušování povinností z jeho strany s tím, že na možnost ukončení dodávek byl žalovaný upozorněn upomínkou ze dne [datum], přičemž žalobkyně dne [datum] odstoupila od dané smlouvy a následně za 26 měsíců po částce 400 Kč vyčíslila žalovanému smluvní pokutu ve výši 10 400 Kč.

9. Podepsaný soud musel nejprve učinit závěr vztahující se k právní povaze a obsahu citovaného ujednání.

10. Judikatura i právní doktrína se (alespoň v určité míře) ujednotila v závěru, že takové jednání nelze z hlediska subsumpce právního jednání hodnotit jako ujednání o smluvní pokutě, ale jako ujednání o odstupném (viz § 1992 občanského zákoníku), případně jako klausuli obsahující nepojmenované ujednání (srov. Bejček J., Šilhán J. a kolektiv: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 208, či např. komentář k ustanovení § 2051 občanského zákoníku in: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014).

11. V této souvislosti ovšem nelze přehlížet fakt, že předmětné ujednání nepředstavuje„ přirozený“ výsledek konsensu smluvních stran, nýbrž – není-li prokázán opak – druhé straně v zásadě spíše„ vnucený“ zájem na dodržení ujednané doby trvání smlouvy v kontextu tzv. adhezní smlouvy. Tvrzeně ujednaný obsah závazku žalovaného je tak v prvé řadě třeba hodnotit prizmatem imperativů stanovených v ustanoveních § 1798 až 1801 občanského zákoníku, tedy zákonných norem, jež„ trestají“ sankcí neplatnosti (či dokonce nicotnosti – srov. Pelikánová, I.: Nicotnost a neplatnost zejména v soukromém právu, in: Soudce 1/2020, s. 15-31) zejména takovou – v této části smlouvy uvedenou – smluvní doložku, jež je buď„ pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná“, anebo jež je„ pro slabší smluvní stranu zvlášť nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod“.

12. Do popředí tak vedle normativní roviny pojmu„ osoba průměrného rozumu“ (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku) vstupuje rovněž skutečnost, že žalovaný vystupoval v daném smluvním vztahu v postavení spotřebitele, což znamená, že mu právní řád v případném„ postkontraktačním vztahu“ s žalobkyní poskytuje zvýšenou (právních) ochranu, odrážející se mj. v kogentních ustanoveních § 1811 až 1819 občanského zákoníku; § 1813 přitom striktně zapovídá ujednání„ která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele“, přičemž ustanovení § 1814 obsahuje toliko demonstrativní výčet„ zakázaných“ ujednání. Pro stručnost soud na tomto místě připomíná, že uvedený typ ujednání je právem reprobován bez ohledu na to, zda jsou obsažena v tzv. formulářové smlouvě; zpravidla tak nejde o právem nechráněné (resp. nežádoucí) ujednání pouze v případě, že se spotřebitel současně nachází v pozici adherenta, jelikož taková ujednání zákonodárce zapovídá vždy.

13. Jakkoli tato skutečnost nemá přímý dopad do projednávané věci, je konečně vhodné rovněž připomenout, že spotřebitele chránící normy obsahuje taktéž ustanovení § 11a energetického zákona.

14. Na základě shora stručně pojednaných východisek se soud domnívá, že ujednání o odstupném není výslednicí vůlí dvou srovnatelně silných smluvních stran, nýbrž že jde čistě o v textu smlouvy vyjádřený ekonomickým zájmem jedné strany – podnikatele mít z uzavřené smlouvy – bez ohledu na faktickou dobu trvání kontraktu – jistý finanční„ zisk“. Přestože je v obecné rovině třeba označit takový zájem podnikajícího subjektu za zcela legitimní, je současně nutno důsledně zkoumat, zda tento zájem sledující smluvní ujednání vskutku vychází z konsensu smluvních stran. Podle názoru soudu se takový závěr z návrhu žalobkyně ani z jí předložených listin nepodává.

15. Jinými slovy řečeno, v kontextu skutkových okolností dané věci není zřejmé, že zkoumané„ ujednání“ je smluvním důsledkem oboustranné„ win-win“ strategie kontrahentů, kdy na jedné straně podnikatel poskytuje spotřebiteli výhodnější plnění (například prokazatelně a znatelně nižší„ tabulkovou“ cenu), za což se mu spotřebitel„ uvazuje“ na určitou dobu (v daném případě na dobu třiceti měsíců).

16. Podepsaný soud vzal nadto do úvahy skutečnost, že a) inkriminované ujednání – v rozporu s požadavek transparentnosti takového adherentního ujednání – je obsaženo ve značně nepřehledné (a dalo by se říci graficky„ nevzhledné“) části nadepsané„ nicneříkajícím“ označením„ Ostatní ujednání“, kterážto skutečnost člověka„ průměrného rozumu“ v zásadě nenutí tuto část smlouvy důkladně (pokud vůbec) studovat, a b) toto ujednání se nachází na té straně smlouvy, jež nebyla žalovaným podepsána, přičemž ani neexistují žádné indicie, ze kterých by bylo možno dojít k přesvědčivému závěru, že s obsahem této části smlouvy (s výjimkou faktu, že podepsaná strana obsahuje graficky víceméně nenápadné označení„ strana 2/2“) byl žalovaný vůbec – tím méně pak řádně – seznámen (srov. též směrnici Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

17. Podle mínění soudu tak v posuzované věci nelze přiznat žalobkyní požadované plnění z titulu smluvní pokuty právě proto, že z hlediska principu autonomie vůle (a priority výkladu směřujícího k platnosti právního jednání ve smyslu § 574 občanského zákoníku) není možno přiznat právní ochranu právu (nároku) odvíjejícímu se od ujednání, u kterého jsou namístě důvodné pochybnosti, že je autentickým výsledkem projevů vůle obou kontrahentů. V této souvislosti pak soud (pro procesní nadbytečnost) pomíjí otázku reálné možnosti (schopnosti) žalovaného obsah předmětného„ ujednání“ (ve svůj prospěch) vůbec ovlivnit.

18. V projednávané věci se tak podle názoru soudu musí v plném rozsahu uplatnit dispozice ustanovení § 433 občanského zákoníku, podle které osoba v obdobném postavení jako žalobkyně nesmí své hospodářské postavení zneužít k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Jak bylo pojednáno výše, soud se domnívá, že inkriminovaná smluvní klausule ve svém důsledku uvedenou nedůvodnou nerovnováhu práv a povinností účastníků řízení zakládá, pročež k ní nelze přihlížet.

19. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v žádném případě nezpochybňuje (nejen de lege lata) možnost sjednání tzv. remisorní smluvní pokuty (srov. Bejček J., Šilhán J. a kolektiv: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 156 a 173), naopak jsou mu známy závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, podle mínění podepsaného soudu jde však v zásadě o ujednání vhodné toliko v rámci běžného vztahu dvou (či více) podnikajících osob (B2B), ve spotřebitelských smlouvách se takové ujednání – bez dalšího – jeví přinejmenším značně problematickým, neboť z výše uvedených důvodů je právě takové ujednání„ podezřelé“ v tom smyslu, že jej – nebude-li v řízení prokázán opak – nelze – notabene v podmínkách adhezním způsobem uzavřené smlouvy – podřadit pod autentické ujednání, na něž dopadají (resp. musí dopadat) důsledky působení principu autonomie vůle.

20. Soud ze všech shora uvedených důvodů přikročil k zamítnutí žaloby v té části, ve které nárok žalobkyně vychází z ujednání o smluvní pokutě, ke kterému není možno přihlížet. Na tomto závěru podle názoru podepsaného soudu nemůže nic změnit závěr Krajského soudu v Plzni, vyjádřený v obdobné věci žalobkyně, jenž v rozsudku sp. zn. 18 Co 127/2020 konstatoval, že výši smluvní pokuty 400 Kč za každý měsíc„ nepovažuje za nepřiměřenou“, neboť prizmatem shora zaznamenaných závěrů (zvláště těch zvýrazněných graficky podtržením v bodu 16. shora) není otázka přiměřenosti výše smluvní pokuty jakkoli relevantní.

21. Ze shora zaznamenaných důvodů tedy soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 400 Kč; z obdobných důvodů pak soud zamítl rovněž požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč, neboť i tento nárok (jakkoliv abstraktně vzato zcela oprávněný) vychází z„ ujednání“, které se nachází v inkriminované části smlouvy, tedy v části, která je pro běžného spotřebitele zcela nepřehledná a nesrozumitelná.

22. Pro úplnost soud dodává, že veden zásadou hospodárnosti řízení neposkytl před rozhodnutím ve věci žalobkyni poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., neboť závěr o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, o nějž se třetí výrok tohoto rozsudku v úplnosti opírá, je závěrem právním, jenž v daném kontextu (v zásadě) nelze zvrátit doplněním tvrzení či označením dalších důkazů, neboť za situace, kdy má žalobkyně k dispozici řádný opravný prostředek se ani při nutnosti šetřit základní procesní práva účastníků řízení nejevilo být takové poučení nezbytným, zvláště když se podepsaný soud domnívá, že nejen při zohlednění principu neminem leadere ve spojení s ustanovením § 3 o. s. ř. není pro přiznání nároku žalobkyně v rozsahu částky 10 500 Kč jakýkoliv prostor.

23. Nákladový výrok pak odráží skutečnost, že žalobkyně sice nebyla v převážné čísti uplatněného nároku (z procesního hlediska) úspěšná, nicméně žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.