19 C 177/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; právnická osoba právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o 16 978,37 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 1. 2021, č. j. 19 C 177/2020-32

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku III., mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 484,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 737,95 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z přiznané částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 740,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. a II.), žalobu co do částky 10 500 Kč zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Proti výrokům III. a IV. rozsudku se odvolala žalobkyně s odůvodněním, že výrok III. považuje za nesprávný, neboť soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V důsledku nesprávnosti výroku III. je i výrok IV. jako navazující nesprávný. Zamítnutí nároku žalobkyně co do částky 10 500 Kč soud prvního stupně odůvodnil tím, že inkriminované ujednání – v rozporu s požadavkem transparentnosti takového adherentního ujednání – je obsaženo ve značně nepřehledné části nadepsané označením„ Ostatní ujednání“, dále polemizuje, až přistupuje k závěrům o nerovnováze práv a povinností, jež ujednání o smluvní pokutě mělo zakládat, aniž by však dal žalobkyni možnost vyjádřit se k takovým úvahám a dotvrdit skutečnosti a doložit důkazy, které by takové závěry vyvracely. V tomto kontextu považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za překvapivé. Žalobkyně nemůže souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že jsou namístě důvodné pochybnosti, že ujednání o smluvní pokutě je autentickým výsledkem projevů vůle obou kontrahentů s tím, že ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. se jedná o smlouvu adhezní, přičemž takový způsob uzavírání smluv, kdy se o obsahu smlouvy nevyjednává, je zcela typický pro vztahy se spotřebiteli v oblasti dodávek energií, vody, telekomunikačních, bankovních a pojišťovacích služeb. Ujednání o smluvní pokutě je přitom integrální součástí smlouvy, a tedy není určeno odkazem na doložku v obchodních podmínkách. První strana smlouvy obsahuje veškerý předmět smlouvy, včetně podstatných náležitostí stanovených energetickým zákonem i dalších ujednání, které mají pro smluvní strany značný význam, jako je například vzájemný závazek dodat elektřinu a uhradit za ni dodanou cenu či trvání smlouvy. Žalobkyně se v uvedené souvislosti dovolává legitimního očekávání dle ust. § 4 o. z., které platí i pro právní vztahy se spotřebiteli a které znamená, že každý může důvodně očekávat v právním styku, že jedná s osobou nadanou rozumem průměrného člověka, která jej užívá s běžnou péčí a opatrností.

3. Žalobkyně připojila argumentaci Krajského soudu v Ústí nad Labem, s níž se ztotožňuje, a kdy soud jako soud odvolací ve skutkově obdobné věci pod sp. zn. 84 Co 388/2017 zkoumal platnost analogického ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě žalobkyně, když ujednání posoudil jako platné a mimo jiné vyslovil právní názor, že ani respektování zvýšených požadavků na ochranu spotřebitele nemůže vést k závěru, že by soudy měly automaticky snižovat nároky na pečlivost spotřebitele jako účastníka právního jednání a tím fakticky presumovat jeho ledabylost při vstupu do právních jednání. Rozhodně není smyslem ochrany spotřebitele podle občanského práva, aby chránil spotřebitele tam, kde se sám spotřebitel o smluvní text dostatečně nezajímá a podepisuje jej bez této náležité péče. Žalovaný písemně výslovně potvrdil, že se s ustanovením„ Ostatní ujednání“ seznámil a od žalobkyně obdržel potřebné informace k tomu, aby podpis smlouvy z jeho strany představoval informovaný projev jeho vůle. Pokud soud prvního stupně činí závěry o dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy v právech a povinnostech, pak je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění napadeného výroku nelze zjistit, jaké úvahy a skutkové závěry soud prvního stupně k tomuto závěru vedly.

4. Pokud soud prvního stupně konstatuje, že v kontextu skutkových okolností dané věci není zřejmé, že zkoumané„ ujednání“ je smluvním důsledkem oboustranné„ win-win“ strategie kontrahentů, žalobkyně skutková tvrzení stejně jako důvody, pro které ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech, byla připravena v případě poučení ve smyslu ust. 118a o. s. ř. doplnit a označit k nim důkazy. Žalobkyně zdůraznila, že ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, a pokud přes uvedené byla nerovnováha v právech nebo povinnostech soudem shledána, nebyla by tato nerovnováha významná a v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Doktrína se shoduje v názoru, že důkazní břemeno k prokázání všech shora uvedených aspektů nepřiměřenosti ujednání ve smyslu generální klauzule § 1813 o. z. tíží spotřebitele. Pokud se soud rozhodne sanovat pasivitu žalovaného a sám aplikovat posouzení nepřiměřenosti ujednání s ohledem na veřejný zájem na ochraně spotřebitele, pak by se nemělo tak stát bez vyjádření samotného žalovaného k věci nebo bez zevrubného posouzení všech relevantních okolností soudem týkajících se obsahu smlouvy, jejího uzavření a jejího vztahu k jiným nabízeným smlouvám, mezi nimiž se spotřebitel rozhodoval. Zákazník uzavírá smlouvu dle svých individuálních potřeb, tedy je na něm, zda uzavře smlouvu na dobu neurčitou či na dobu určitou, přičemž výhodou smlouvy na dobu neurčitou je zachování flexibility zákazníka, který může smlouvu kdykoliv ukončit. Protiváhou této flexibility je vyšší cena, přičemž v případě smlouvy na dobu určitou jako je tomu v řešené věci, získá zákazník výhodnější cenu energie. Naproti tomu v takovém případě žalobkyně zajišťuje dodržení sjednané doby trvání závazku smluvní pokutou.

5. Žalobkyně poukázala na smysl a účel sjednané smluvní pokuty, který je jednak sankční a jednak kompenzační. Proti případné povinnosti zaplatit smluvní pokutu při porušení závazku stojí na straně spotřebitele jako benefit jednak pojetí smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody, kdy skutečná škoda již reálně není vymáhána a dále výhoda pro zákazníka v podobě sjednané nižší ceny za dodávku energie na základě smlouvy na dobu určitou oproti základní ceně, za kterou je energie dodávána u smluv na dobu neurčitou. Zákazník má navíc jistotu v tom, že ví, jaká bude cena energie po celou dobu trvání jeho smlouvy. Naproti tomu cena energie dodávané dle smlouvy na dobu neurčitou může být měněna. K uvedenému žalobkyně doložila ceník produktové řady [řada], jež je spojena s uzavřenou smlouvou na dobu určitou, smluvní pokutou a fixovanou zvýhodněnou cenou elektřiny po sjednanou dobu trvání smlouvy. Z uvedených důvodů ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech nebo povinnostech smluvních stran, neboť ujednání o smluvní pokutě je kompenzováno sjednanou výhodnou, fixní cenou energie, paušalizovanou náhrady škody a povinnosti žalobkyně jsou utvrzovány jinými právními instituty. Nelze rovněž odhlédnout od specifické povahy právních vztahů týkajících se dodávky plynu či elektřiny, vyplývajících nejen z jejich fyzikálních vlastností, ale rovněž z jejich specifického, nezadatelného významu pro společnost. Žalobkyně poukázala v uvedené souvislosti na podrobnou zákonnou úpravu dodávky uvedených komodit a rizika s ní spojená na straně dodavatele. Zákazníci žalobkyně standardně u řady produktů dostávají finanční bonusy za uzavření smlouvy až ve výši 1 500 Kč (viz řada [řada]), přičemž v případě předčasného ukončení smlouvy žalobkyně o tuto marně vynaloženou částku často přichází. Další částí škody je škoda nepřímá v podobě ušlého očekávaného zisku, dále se jedná o zvýšené náklady na vývoj a správu IT systémů žalobkyně, které musí reagovat na eventualitu nesplnění termínovaných závazků na straně zákazníků, dále pak náklady personální a administrativní.

6. Smluvní pokuta sjednaná ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc do sjednaného ukončení smlouvy není zjevně nepřiměřená. Pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty a zajišťované povinnosti, resp. výhod pro zákazníka na straně druhé, je nutné brát v potaz i výši objemu plnění (cenu odebraného množství energie), které bylo (mělo být) dle smlouvy realizováno a tomu odpovídající rovnoměrné rozvržení zálohových plateb do jednotlivých měsíčních záloh, které by žalovaný byl povinen hradit. Proti pravidelné měsíční záloze, která je zpravidla násobně vyšší, jako tomu je též v projednávané věci, stojí smluvní pokuta, která za každý měsíc činí 400 Kč (měsíc nedodržení trvání smlouvy). V situaci, kdy není sjednána závazná odběrová povinnost zákazníka, lze legitimně vycházet při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty ze spotřeby a platby zákazníka v daném odběrném místě v předchozím zúčtovacím období a z předepsaných záloh, které jsou sjednány v souladu s ust. § 11a odst. 9 energetického zákona, nejvýše v rozsahu důvodně předpokládané spotřeby energie. Tato důvodně předpokládaná spotřeba je tedy zákonný pojem, který vytváří určité legitimní očekávání na straně žalobkyně, v jakém rozsahu bude energie odebírána a v jakém je též povinna ji pro zákazníka obstarávat v rámci dodavatelské soustavy, aby mohla dostát zákonné povinnosti zajistit zákazníkovi spolehlivou a bezpečnou dodávku energie. Z judikaturní praxe Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007, nebyla jako nepřiměřená posouzena smluvní pokuta v případě prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně. I smluvní pokutu převyšující několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a tudíž v souladu s dobrými mravy. Smluvní pokuta v daném případě ani nepřesahuje výši závazku. Žalobkyně považuje nárokovanou smluvní pokutu za přiměřenou a takové ujednání nelze tedy považovat za nepřiměřené ve smyslu ust. § 1813 o. z.

7. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a zaváže žalovaného povinností k úhradě nákladů řízení žalobkyně před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.

8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, odvolacího jednání se neúčastnil, bylo proto rozhodnuto v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, rovněž i v nepřítomnosti žalobkyně, která svoji neúčast u jednání s poukazem na hospodárnost řízení omluvila.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaným byla odebrána elektřina za fakturační období od [datum] do [datum] v rozsahu 1,313 MWh, za což mu byla vyúčtována částka 4 737,95 Kč, za fakturační období od [datum] do [datum] (správně má být za období od [datum] do [datum]) jím byla odebrána elektřina v rozsahu 0,236 MWh, za což mu byla vyúčtována částka 1 840,42 Kč. Posléze byla žalobkyní vedle níže diskutované smluvní pokuty ve výši 10 400 Kč fakturována i smluvní pokuta reflektující prodlení žalovaného ze zaplacení zálohy ve výši 100 Kč. V rozsahu výše uvedených částek spolu s příslušenstvím považoval soud žalobu za důvodnou, jelikož je zjevné, že odráží povinnosti, ke kterým se žalovaný předmětnou smlouvou zavázal, a jež dosud patrně řádně neplnil, pročež jej k nim zavázal soud prvními dvěma výroky tohoto rozsudku (body 4. a 5. odůvodnění napadeného rozsudku). V rozsahu částky 10 500 Kč soud žalobu neshledal důvodnou, neboť v této části se nárok žalobkyně opírá o ujednání, jež považuje za absolutně neplatné, resp. o ujednání, ke kterému není možno přihlížet (bod 6. odůvodnění). Inkriminovaná smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to dobu třiceti měsíců od [datum], žalobkyně však musela dne [datum] v souladu s energetickým zákonem ukončit dodávku elektřiny žalovanému, a to v důsledku opakovaného porušování povinností z jeho strany s tím, že na možnost ukončení dodávek byl žalovaný upozorněn upomínkou ze dne [datum], přičemž žalobkyně dne [datum] odstoupila od dané smlouvy a následně za 26 měsíců po 400 Kč vyčíslila žalovanému smluvní pokutu ve výši 10 400 Kč (bod 8. odůvodnění). Soud prvního stupně konstatoval, že judikatura i právní doktrína se alespoň v určité míře ujednotila v závěru, že takové ujednání nelze z hlediska subsumpce právního jednání hodnotit jako ujednání o smluvní pokutě, ale ujednání o odstupném (bod 10.). V uvedené souvislosti nelze přehlížet fakt, že předmětné ujednání nepředstavuje„ přirozený“ výsledek konsensu smluvních, nýbrž není-li prokázán opak, druhé straně v zásadě spíše„ vnucený“ zájem na dodržení ujednané doby trvání smlouvy v kontextu tzv. adhezní smlouvy. Vedle normativní roviny pojmu„ osoba průměrného rozumu“ vstupuje rovněž skutečnost, že žalovaný vystupoval v daném smluvním vztahu v postavení spotřebitele, což znamená, že mu právní řád poskytuje zvýšenou právní ochranu odrážející se mimo jiné v kogentním ust. § 1811 až 1819 o. z. Uvedený typ ujednání je právem reprobován bez ohledu na to, zda jsou obsažena v tzv. formulářové smlouvě; zpravidla tak nejde o právem nechráněné ujednání pouze v případě, že se spotřebitel současně nachází v pozici adherenta, jelikož taková ujednání zákonodárce zapovídá vždy. Spotřebitele chránící normy obsahuje taktéž ust. § 11a energetického zákona (body 10. až 13.). Soud prvního stupně se domnívá, že ujednání o odstupném není výslednicí vůlí dvou srovnatelně silných smluvních stran, nýbrž že jde čistě o v textu smlouvy vyjádřený ekonomický zájem jedné strany, a to podnikatele mít z uzavřené smlouvy bez ohledu na faktickou dobu trvání kontraktu jistý finanční zisk, byť je v obecné rovině třeba označit takový zájem podnikajícího subjektu za zcela legitimní, současně je však nutno důsledně zkoumat, zda tento zájem sledující smluvní ujednání vychází z konsensu smluvních stran. V kontextu skutkových okolností dané věci není zřejmé, že zkoumané„ ujednání“ je smluvním důsledkem oboustranné„ win-win“ strategie kontrahentů. Soud prvního stupně vzal nadto do úvahy skutečnost, že inkriminované ujednání je obsaženo ve značně nepřehledné části nadepsané označením„ Ostatní ujednání“, kterážto skutečnost člověka„ průměrného rozumu“ v zásadě nenutí tuto část smlouvy důkladně studovat a toto ujednání se nachází na té straně smlouvy, jež nebyla žalovaným podepsána, přičemž ani neexistují žádné indicie, ze kterých by bylo možno dojít k přesvědčivému závěru, že s obsahem této části smlouvy byl žalovaný vůbec, tím méně pak řádně, seznámen (body 14. až 16. odůvodnění).

11. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze v posuzované věci přiznat žalobkyní požadované plnění z titulu smluvní pokuty právě proto, že z hlediska principu autonomie vůle není možno přiznat právní ochranu právu odvíjejícímu se od ujednání, u kterého jsou namístě důvodné pochybnosti, že je autentickým výsledkem projevu vůle obou kontrahentů. V řešené věci se musí v plném rozsahu uplatnit dispozice ust. § 433 o. z., dle kterého osoba v obdobném postavení jako žalobkyně nesmí své hospodářské postavení zneužít k dosažení zřejmé nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Inkriminovaná smluvní klauzule ve svém důsledku uvedenou nedůvodnou nerovnováhu práv a povinností účastníků řízení zakládá, a proto k ní nelze přihlížet (body 17. a 18.). Soud prvního stupně nezpochybňuje možnosti sjednání tzv. remisorní smluvní pokuty, jsou mu známy závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, dle jeho názoru jde však v zásadě o ujednání vhodné toliko v rámci běžného vztahu dvou či více podnikajících osob, ve spotřebitelských smlouvách se takové ujednání bez dalšího jeví přinejmenším značně problematickým, neboť z výše uvedených důvodu je takové ujednání„ podezřelé“ v tom smyslu, že jej, bude-li v řízení prokázán opak, nelze v podmínkách adhezním způsobem uzavřené smlouvy podřadit pod autentické ujednání, na něž dopadají důsledky působení principu autonomie vůle. Z popsaných důvodů soud prvního stupně zamítl žalobu v té části, ve které nárok žalobkyně vychází z ujednání o smluvní pokutě, ke kterému není možno přihlížet, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani závěr Krajského soudu v Plzni, vyjádřený v obdobné věci žalobkyně, jenž v rozsudku sp. zn. 18 Co 127/2020 konstatoval, že výše smluvní pokuty 400 Kč za každý měsíc nepovažuje za nepřiměřenou, neboť prizmatem shora zaznamenaných závěrů není otázka přiměřenosti výše smluvní pokuty jakkoliv relevantní (body 19. a 20.) Pod bodem 22. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně vysvětlil absenci poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a pod bodem 23. nákladový výrok.

12. Soud prvního stupně rozhodl ve věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o. s. ř.

13. Předmětem odvolacího přezkumu byl pouze výrok III., jímž soud prvního stupně zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 500 Kč s příslušenstvím z titulu smluvních pokut sestávajících se ze smluvní pokuty za prodlení s platbou dle uzavřené smlouvy přesahující deset dní ve výši 100 Kč a za předčasné ukončení smlouvy ve výši 10 400 Kč Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně, že smluvní pokuty ujednané v rámci tzv.„ Ostatních ujednání“ nebyly žalovaným podepsány, dále, že nejde o smluvní pokutu, ale o ujednání o odstupném, že chybí přirozený koncensus smluvních stran, a že ujednání o smluvní pokutě zakládá nerovnováhu práv a povinností účastníků řízení, neztotožňuje. Odvolací soud ve vztahu k nároku na smluvní pokuty provedl dokazování smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne [datum], vyúčtováním dodávky elektřiny ze dne [datum] znějící na částku 4 737,95 Kč a ze dne [datum] znějící na částku 1 840,42 Kč a v jejím rámci i tzv. ukončením smlouvy za období od [datum] do [datum], dále vyúčtováním smluvní pokuty ze dne [datum] znějící na částku 10 400 Kč a ze dne [datum] znějící na částku 100 Kč, odstoupením od smlouvy ze dne [datum], dokladem o odeslání prostřednictvím České pošty ze dne [datum] a předžalobní upomínkou ze dne [datum].

14. Účastníci řízení uzavřeli mezi sebou dne [datum] smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, jíž se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému elektřinu do sjednaného odběrného místa a žalovaný v pozici zákazníka převzal závazek zaplatit žalobkyni za dodané komodity a související služby cenu stanovenou žalobkyní a ostatní platby vyplývající z povinnosti užívat distribuční soustavu a ostatní regulované služby. Žalobkyně svůj závazek spočívající v dodávce elektřiny splnila v souladu s obchodními podmínkami sdružených služeb, smlouva byla uzavřena na dobu určitou v délce 30 měsíců, přičemž zákazníkovi vzniklo oprávnění odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení povinností z ní vyplývajících ze strany dodavatele či v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek. Smluvní strany sjednaly cenu a v rámci tzv.„ Ostatních ujednání“ byla sjednána ujednání týkající se smluvní pokuty, a to mimo jiné i pro případ, že zákazník opakovaně (tzn. dva a vícekrát) poruší platební povinnost vyplývající ze smlouvy, a to bez ohledu na to, zda dojde k přerušení dodávky a odstoupení od smlouvy ze strany dodavatele (žalobkyně). V takovém případě vzniklo oprávnění žalobkyně účtovat žalovanému smluvní pokutu zahrnující případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni ([právnická osoba]) neodebráním pro zákazníka (žalovaného) nasmlouvané elektřiny ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc do konce doby trvání smlouvy. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, žalobkyně proto dne [datum] od smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny odstoupila. Žalovaný nezaplatil zálohu za dodávku elektřiny za [měsíc] [rok] a dále fakturu za období od [datum] do [datum]. Dne [datum] žalobkyně vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 10 400 Kč z titulu předčasného ukončení smlouvy s odkazem na neoprávněné ukončení smlouvy dne [datum] a konec smluvního období dne [datum], čemuž odpovídá 26 započatých penalizovaných měsíců s datem splatnosti dne [datum]. Dne [datum] žalobkyně vyúčtovala smluvní pokutu za pozdní úhradu smluvených plateb ve výši 100 Kč se splatností k [datum]. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, žalobkyně proto dne [datum] odstoupila od smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny z důvodu opakovaného porušení platebních povinností vyplývajících ze smlouvy s tím, že smlouva zanikne dnem doručení odstoupení žalovanému, nestanoví-li [ulice] podmínky pro případ nepřevzetí odstoupení zákazníkem jinak.

15. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla sjednána platně, když na její první straně je vymezen předmět smlouvy, je vysvětlen pojem„ sdružené služby dodávky elektřiny“, dále obsahuje ujednání o trvání smlouvy, cenové podmínky, tzv. Ostatní ujednání, mimo jiné obsahující ujednání o smluvní pokutě a prohlášení zákazníka. Druhá strana předmětné smlouvy pak obsahuje identifikační údaje smluvních stran, smluvní a technické podmínky, specifikaci odběrného místa, obchodního produktu a distribuční sazby s tím, že požadovaný termín zahájení dodávky je dnem účinnosti smlouvy, a to dnem [datum], přičemž smlouva byla účastníky řízení stvrzena vlastnoručními podpisy. Předmětná smlouva tudíž splňuje veškeré náležitosti kladené na ni zákonnou úpravou, když obsahuje všechny podstatné pojmové znaky. První strana smlouvy obsahuje mimo jiné dohodu o smluvních sankcích, není důvod ji tedy považovat za všeobecné obchodní podmínky, v rámci kterých se často taková ujednání nepřehledně umisťují a samotný fakt, že individuální údaje ohledně smluvních stran jsou uvedeny na druhé straně smlouvy, nemá za následek ani dopad v neprospěch spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 a násl. o. z. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě v celkové výši 10 500 Kč je ujednáním neplatným, resp. ujednáním, ke kterému není možno přihlížet, pak odvolací soud jej z výše uvedených důvodů nesdílí. Náhledem na písemné vyhotovení samotné smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny je zřejmé, že obě strany smlouvy (1/2 i 2/2) jsou psány stejně velkým písmem, a jak již bylo shora uvedeno, první strana smlouvy obsahuje mimo jiné dohodu o smluvních sankcích a není tedy důvod ji považovat za všeobecné obchodní podmínky a pochybnost soudu prvního stupně, zda byl žalovaný s tzv. Ostatními ujednáními seznámen, neboť strana smlouvy, na níž se nachází, není jím podepsána, zcela nepřiléhavá a tudíž nedůvodná.

16. Ujednání o smluvní pokutě není ve spotřebitelské smlouvě bez dalšího ujednáním výslovně zakázaným podle ust. § 1814 o. z., a aby se k takovému ujednání ve smyslu ust. § 1815 o. z. nepřihlíželo, muselo by zakládat v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. V posuzovaném případě však nejde o ujednání, které by zakládalo uvedenou významnou nerovnováhu práv a povinností stran, neboť závazek spotřebitele odebírat elektřinu po sjednanou dobu a platit za ni sjednané úhrady, jehož nesplnění bylo smluvní pokutou sankcionováno, je totiž kompenzován sjednáním nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou. Spotřebitel má v takovém případě jistotu v souladu se smluvním ujednáním a ust. § 2050 o. z., že vzhledem ke sjednané smluvní pokutě již žalobkyně po něm nemůže požadovat náhradu této škody, a to ani, kdyby sjednanou smluvní pokutu přesahovala. Smluvní pokuta ve výši 400 Kč za každý měsíc, po který nebyla elektřina žalobkyní žalovanému ve smluveném období z příčiny na straně žalovaného (z důvodu porušení jeho smluvních povinností) dodávána, je odvolacím soudem považována za přiměřenou, zejména pak pokud žalovaný ani v uvedeném ohledu ničeho nenamítal.

17. Ujednání o smluvní pokutě bylo tedy mezi účastníky sjednáno platně, pokud dopadá na situaci, že zákazník odstoupení od smlouvy obchodníkem sice zaviní, tento právní úkon žalobkyně však není důvodem pro vznik samotného nároku na smluvní pokutu. Je nepochybné, že žalovaný nedodržel své povinnosti vyplývající ze smlouvy, v důsledku čehož žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, a byť žalobkyně následně od smlouvy odstoupila, na odstoupení nebyl nárok na smluvní pokutu vázán. Odstoupením od smlouvy dochází k zániku povinnosti plnit původní závazek zajištěný smluvní pokutou, nikoli však k zániku povinnosti plnit smluvní pokutu, jakožto důsledku neplnění původního závazku. Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyní pak není podstatné, zda k odstoupení od smlouvy žalobkyní došlo či nikoli, a zda se takový právní úkon dostal do sféry žalovaného, neboť samotné odstoupení od smlouvy nemá na nárok na zaplacení smluvní pokuty právní dopad, neboť ten je odvislý od skutečnosti, zda došlo k ukončení dodávky elektřiny ze strany žalobkyně. Následky odstoupení od smlouvy jsou uvedeny v ust. § 2005 o. z., v souladu s nímž odvolací soud žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu posoudil. Na základě výše uvedených závěrů odvolací soud na danou věc neaplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3894/2015, neboť předpoklady uvedené v právní větě citovaného rozhodnutí naplněny nebyly. Jak již bylo výše uvedeno, z textu smlouvy„ Ostatní ujednání“ nelze dovodit, že by povinnost zaplatit smluvní pokutu byla kumulativně vázána na porušení smluvní povinnosti a následné odstoupení od smlouvy, neboť ve smlouvě je výslovně uvedeno, že právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty vzniká bez ohledu na to, zda pro porušení povinnosti ze strany žalovaného následně dojde z důvodu neoprávněného odběru dle ust. § 51 odst. 1 písm. b) energetického zákona k přerušení dodávky a odstoupení od smlouvy žalobkyní. Občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014, oproti občanskému zákoníku z roku 1964, více zdůrazňuje smluvní volnost stran, kdy na právní jednání je třeba spíše nahlížet jako na platná než na neplatná, jak vyplývá z ust. § 574 o. z. a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 23 Cdo 1192/2019. Zkoumané ujednání o smluvní pokutě není zákonem zakázáno, tudíž je přípustné. Smluvní pokutou je sankciováno porušení smluvní povinnosti zákazníka (žalovaného), nikoli výkon práva obchodníka (žalobkyně) požadovat smluvní pokutu. Odvolací soud považuje za důležité upozornit, že Nejvyšší soud dovodil, že ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnosti (odstoupení od smlouvy věřitelem), není dle § 1 odst. 2 o. z. zakázané, a je tedy přípustné. Ujednání o podmíněné smluvní pokutě přitom nevybočuje z limitů § 2048 o. z., a to jak pojmově, tak ani svým účelem. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019 ze dne 23. 10. 2019, jsou použitelné toliko v rámci běžného vztahu dvou či více podnikajících osob, neboť takový limit z rozhodnutí nevyplývá, byť posuzovaná věc se týkala dluhu za odebranou elektřinu pro potřeby podnikání. Jakékoliv zobecnění výše popsaného stanoviska Nejvyššího soudu pouze pro vztahy mezi podnikateli se nepodává.

18. Odvolací soud vycházeje ze shora přijatých závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené ve smyslu ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl i v této části. Smluvní pokuta se stala splatnou na podkladě provedeného vyúčtování, proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni z uvedeného titulu celkem částku 10 500 Kč, a to v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. (výrok I.).

19. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 100 %. V případě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to při honorování úkonu - převzetí věci a podání návrhu - vycházel odvolací soud z ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu - AT), neboť byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení. Ohledně úkonu v odvolacím řízení pak soud postupoval dle §7a §11 a §13 AT. V dané věci bylo řízení zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru a uplatňovaným opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, přičemž tarifní hodnota nepřevýšila 50 000 Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů za dva úkony právní pomoci po 300 Kč, dále nárok na dva režijní paušály po 100 Kč. V případě odvolacího řízení pak náleží žalobkyni odměna za podané odvolání ve výši 1 780 Kč (§ 7 AT) a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč. Dále má žalobkyně právo na náhradu zaplacených soudních poplatků ve výši 2 000 Kč a 21 % DPH vypočtenou ze součtu odměny a režijních náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 604,80 Kč. Žalobkyni tak náleží za řízení před soudy obou stupňů celkem částka ve výši 5 484,80 Kč Lhůta k zaplacení je stanovena dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a platební místo pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř.