19 C 196/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 656,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 658 Kč, úrok ve výši 16,3 % ročně z částky 11 982 Kč od 2020 do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 658 Kč od 2020 do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 998,87 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 844 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 23 656,87 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 234,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 594,83 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 482 Kč od 2020 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 482 Kč od 2020 do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne 2018, uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalovaným, zákaznickou kartou žalovaného a příslušnou Tabulkou umoření, vyhotovenou dne 2021.

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 2018 smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což měl žalovaný v osmnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 27 320 Kč s tím, že částku 5 339 Kč v tomto případě představoval poplatek za„ zpracování, doporučení, administrativní činnost a flexibilní splácení“, a částku 3 305 Kč poplatek„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 3 676 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně ve svém souhrnu výrazně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 54,8 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 3 676 Kč.

9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v osmnácti měsíčních splátkách částku 18 676 Kč.

10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy zaplatil toliko částku 3 018 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 15 658 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 16,3 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 3 676 Kč v rámci osmnácti měsíčních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 32 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 184 Kč a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč; z důvodů uvedených shora (v bodu 12.) přitom soud rovněž povinnost žalovaného nahradit náklady řízení stanovil v prodloužené lhůtě, tedy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.