19 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 172 388 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 149 904 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 149 904 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 22 484 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15 931 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 484 Kč od , datum, do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 26 192,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 172 388 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni z titulu úvěrové smlouvy; žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Již před prvním jednáním (usnesením ze dne , datum, č. j. 19 C 21/2026-16) soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

4. V obsáhlém doplnění žaloby ze dne , datum, žalobkyně poukazuje na dílčí nepochopení, jež se v souvislosti s výkladem legislativního pojmu „řádné zkoumání úvěruschopnosti“ často vyskytují, a v této souvislosti odkazuje na řadu judikátů a odborných statí (nezřídka i cizojazyčných). V závěru doplnění žaloby pak žalobkyně poukázala na přiložený protokol o vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, ze kterého plyne, jaké informace posuzovala a jakým způsobem vyhodnotila schopnost žalovaného splácet daný úvěr. Žalobkyně se proto domnívá, že proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela odpovídá právě závěrům žalobkyní odkazovaných judikátů a odborné literatuře, kterou žalobkyně pravidelně vyhodnocuje a do svých procesů promítá.

5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

6. Žalovanému byl na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru „COFIKLASIK“ ze dne , datum, poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet částku 3 025 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 12,57 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 211 Kč měsíčně.

7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o. proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.

8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od , datum, , podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Žalobkyně v doplnění žaloby v zásadě odkazuje toliko na Zprávu o posouzení úvěruschopnosti (na č. l. 27-28), poněkud však přehlíží, že podle této zprávy měl žalovaný v rozhodné době nulové náklady, což je logický nonsens, který podle názoru podepsaného soudu není třeba na tomto místě jakkoli dále rozebírat, notabene když tento závěr dramaticky kontrastuje s obsahem žalobkyní rovněž přiloženého výpisu z účtu žalovaného za červenec 2022, tedy měsíc bezprostředně předcházející měsíci, ve kterém byla inkriminovaná úvěrová smlouva uzavřena (srov. č. l. 23 verte až 25 verte).

11. Postačí tak konstatovat, že již v rovině tvrzení žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného, přičemž vzhledem k výši poskytnutého úvěru (nehledě na výše řečené) se žalobkyně měla zajímat o strukturu výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry žalobkyní paradoxně rovněž odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V této souvislosti soud pro stručnost uvádí, že jakkoli kvituje obdivuhodnou právní erudici autora žalobkyní předloženého doplnění žaloby v oblasti práva regulujícího poskytování spotřebitelských úvěrů, nelze ztrácet ze zřetele, že v posuzované věci se žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému základním principům řádného zkoumání úvěruschopnosti flagrantním způsobem zpronevěřila. Jinak řečeno, jakkoli podepsaný soud v zásadě sdílí většinu žalobkyní v doplnění žaloby předkládaných tvrzení (závěrů), je třeba zdůraznit, že tyto závěry (tvrzení) do posuzované věci přímo nedopadají, a to právě proto, že žalobkyně zjevně vůbec nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive tak učinila toliko pro forma.

12. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána velmi povrchně a zcela formálně.

13. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.

14. Za dané procesní situace se přitom soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalovanému mělo dostat za placené pojistné.

15. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 149 904 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 149 904 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

16. Vzhledem k tomu, že žalovaný zjevně má potřebné povědomí o probíhajícím řízení, nicméně nepovažuje za vhodné se soudem jakkoli komunikovat, čím nepřímo vyjadřuje i svůj vztah k danému soudnímu řízení, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách. Jinak řečeno, vzhledem k procesnímu postoji žalovaného soud ve věci neaplikoval beneficium obsažené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona č. 257/2016 Sb.

17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 74 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 620 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 172 388 Kč. Za čtyři úkony právní služby tedy náleží právnímu zástupci odměna advokáta ve výši 8 020 Kč za každý z těchto čtyř úkonů, dále jde o čtyři režijní paušály v celkové výši 1 800 Kč, náhradu nákladů spojených s účastí na jednání (tedy náhradu cestovních výdajů včetně náhrady za promeškaný čas) v celkové výši 1 800,60 Kč a konečně náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 680,60 Kč ve výši 7 492,90 Kč. Celkem je tak za účelně vynaložené náklady (počítáno striktně podle v rozhodné době účinného znění advokátního tarifu) možno považovat částku 51 793,50 Kč.

18. S odkazem na závěry přijaté v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, č. j. , spisová značka, dospěl podepsaný soud k závěru, že veškeré tyto náklady není možno považovat za účelně vynaložené náklady řízení, respektive že je namístě v rozsahu 40 % nákladů vynaložených na zastoupení advokátem nepřiznat. V odkazované věci totiž Krajský soud v Plzni v obdobné právní věci mj. uvedl: „[…] lze vyjít i toho, že žalobce je profesionálním vymahačem nesplácených úvěrů, které odkupuje od původních věřitelů, věnuje se tedy této činnosti soustavně, jde o předmět jeho podnikatelské činnosti, a proto by k výkonu této činnosti měl být vybaven profesionálním aparátem a náhrada nákladů za právní zastoupení by mu tak nepříslušela vůbec. Přihlédnout nutno rovněž ke skutečnosti, že v dané věci šlo o jednoduchý předmět řízení, žaloba byla zcela nepochybně žalobou formulářovou, advokát žalobce se v průběhu řízení nemusel vypořádávat s žádnou obranou žalovaného, šlo o naprosto jednoduchou činnost, na kterou žalobce nezbytně nutně ani právní služby využívat nemusel“. S odkazem na citované rozhodnutí soud rovněž přihlédl k tomu, že v případě žalovaného jde o „neplatícího dlužníka“, jehož měsíční příjem je podprůměrný, což je další okolnost hodná jistého zřetele.

19. Ze zaznamenaných důvodů soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu částky 26 192,70 Kč.