19 C 211/2023

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného, datum narození bytem adresa žalovaného 2. celé jméno žalovaného, datum narození bytem adresa žalovaného a žalovaného o zaplacení 167 840 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 68 856 Kč s příslušenstvím

I. Co do požadavku, aby žalovaní žalobci zaplatili smluvní úrok ve výši 30 % ročně z částky 167 840 od datum do zaplacení a smluvní úrok ve výši 30 % ročně z částky 68 856 Kč od datum do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 37 550 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z nich.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 27 531,20 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z nich.

IV. Co do požadavku žalobce, aby mu žalovaní zaplatili částku 171 614,80 Kč, smluvní úrok ve výši 30 % ročně z částky 130 290 Kč od datum do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 130 290 Kč od datum do zaplacení, smluvní úrok ve výši 30 % ročně z částky 41 324,80 Kč od datum do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 41 324,80 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se dvěma návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne datum domáhal po žalovaných zaplacení částek specifikovaných v záhlaví tohoto rozsudku s odůvodněním, že první žalovaný s ním uzavřel prostřednictvím platformy provozované na webu webová adresa, resp. od datum webová adresa, nejprve dne datum smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě měla být prvnímu žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 90 000 Kč, a posléze dne datum smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě měla být prvnímu žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 50 000 Kč; v obou případech byl ručitelem druhý žalovaný, jenž ručitelské prohlášení podepsal dne datum a posléze dne datum. Současně žalobce v žalobě zdůraznil, že před poskytnutím obou zápůjček vždy zkoumal úvěruschopnost žalovaného v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 10. 2023 č. j. 9 C 127/2023-20 došlo ke spojení věcí vedených pod sp. zn. 19 C 211/2023 a 9 C 127/2023 ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. 19 C 211/2023.

3. Při jednání, ze kterého se žalující strana omluvila, žalovaní učinili žalobní tvrzení v tom smyslu, že z titulu uvedených dvou smluv byla prvnímu žalovanému nejdříve zaslána částka 79 500 Kč a poté částka 45 651,20 Kč, tvrzeními nespornými. Současně z účastnické výpovědi prvního žalovaného vyplynulo, že obsah příslušených smluvních ujednání příliš nereflektoval, neboť„ hlavně“ potřeboval zapůjčované peníze.

4. Jelikož soud při jednání dne datum seznámil účastníky (a tedy prostřednictvím protokolu o jednání) i žalobce s předběžným právním názorem, že na obě inkriminované smlouvy je třeba hledět jako na smlouvy lichevní, umožnil soud před vyhlášením rozsudku žalobci, aby na tento předběžný právní názor soudu případně reagoval písemným závěrečným návrhem.

5. V reakci na to žalobce vzal žalobu částečně zpět, a v tomto rozsahu proto soud prvním výrokem rozsudku řízení zastavil. Současně žalobce v závěrečném návrhu vyjádřil nesouhlas s předběžným právním názorem soudu – podle mínění žalobce totiž soud nezohlednil skutečnost, že smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny mezi nepodnikajícími fyzickými osobami, přičemž – podle názoru žalobce – je pro tento typ smluvního vztahu typická vysoká míra rizikovosti, a tudíž je podle judikatury přiměřený úrok mnohem vyšší než v případě smluv uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem; v této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015 č. j. 12 VSOL 71/2015-45.

6. Na základě žalobcem předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. První žalovaný uzavřel nejprve dne datum s žalobce smlouvu označenou jako smlouva o zápůjčce, podle které mu měl žalobce poskytnout zápůjčku ve výši 90 000 Kč, a to na dobu čtyřiceti měsíců při úroku ve výši 60 % ročně a měsíční splátce ve výši 5 245 Kč. Současně je zřejmé, že místo částky 90 000 Kč byla prvnímu žalovanému zaslána pouze částka 79 500 Kč; žalobce v této souvislosti poukazuje na ujednání pod čl. 2 smlouvy, podle které se za poskytnutí zápůjčky poskytuje jednorázová platba ve výši 5 % z celkové dlužné částky, což ovšem v daném případě není částka 90 000 Kč, ale částka 209 800 Kč (!), tedy z částky jistiny navýšené o„ kapitalizovaný úrok“ za budoucí období čtyřiceti měsíců. Současně si měly strany„ ujednat“ smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z„ celkové dlužné částky“ a tzv. zesplatnění„ celkové dlužné částky“, tedy částky dosud nesplacené jistiny navýšené o kapitalizované úroky do konce smluvního vztahu. Obdobně v případě smlouvy ze dne datum, na jejímž základě měl žalobce poskytnout prvnímu žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč, a to na dobu čtyřiadvaceti měsíců při úroku ve výši 60 % ročně a měsíční splátce ve výši 3 624 Kč, byla namísto částky 50 000 Kč prvnímu žalovanému zaslána pouze částka 45 651,20 Kč, když podle ujednání pod čl. 2 smlouvy, byla„ stržena“ částka ve výši 5 % z celkové dlužné částky, tedy z částky 86 976 Kč (!).

7. Je tak zjevné, že podle první ze smluv byla prvnímu žalovanému via facti poskytnuta„ zápůjčka“ ve výši 79 500 Kč, za kterou měl žalovaný během čtyřiceti měsíců zaplatit celkem částku 209 800 Kč. Podle názoru podepsaného soudu tak předmětná smlouva ve svém důsledku obsahuje ujednání o úroku v ještě vyšší než v deklarované výši 60 % ročně; obdobně v případě druhé ze smluv. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že předmětné smlouvy obsahují ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z„ celkové dlužné částky“, takto ujednaný smluvní úrok z prodlení se tak nepohybuje ve snad ještě akceptovatelné výši 35 % ročně, ale bezpochyby ve svém důsledku přesahuje výši 70 % ročně ze skutečně dlužné částky. Podle inkriminovaných smluv, o které se – v plném rozsahu – žalobce v původním petitu svých návrhů opírá, tak měl první žalovaný v případě prodlení přesahujícího jeden měsíc (!) žalobci platit nejen„ zesplatněný“ dluh, ale rovněž„ ujednaný“ úrok z prodlení, jenž zjevně výrazně přesahuje hranici 50 % ročně.

8. Současně je podle podepsaného soudu zřejmé, že první žalovaný obě smlouvy uzavřel v jisté tísni, když v potřebné míře nevěnoval pozornost jednotlivým smluvním ujednáním, a to proto, že měl v úmyslu smlouvy uzavřít prakticky za jakýchkoliv podmínek, neboť„ potřeboval peníze“.

9. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatným právním jednáním jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, přičemž podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Nadto podle ustanovení § 1796 občanského zákoníku je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (obdobná dikce pak vyplývá rovněž z ustanovení § 218 trestního zákoníku).

11. Na základě citované zákonné úpravy soud dospěl k závěru, že na inkriminované smlouvy „ o zápůjčce“ je třeba hledět jako na tzv. lichevní smlouvy, respektive na právní jednání, jež se příčí dobrým mravům, a jež je třeba i bez návrhu označit za (absolutně) neplatné.

12. Soud přitom vyšel z premisy, že obě smlouvy jsou v souhrnu svých„ ujednání“ koncipovány způsobem, který neumožňuje jiný výklad, než ten, podle kterého si žalobce nechal slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přičemž tak učinil (jakkoli patrně spíše nevědomě) za situace, kdy bylo zjevně zneužito tísně prvního žalovaného, jenž„ potřeboval peníze“ (a je zjevné, že v jiné situaci by takto prima facie velmi nevýhodnou smlouvu nikdy neuzavřel). Podle názoru podepsaného soudu tak v posuzované věci byly splněny veškeré zákonem vyžadované podmínky, za kterých je nutno hovořit o lichevní smlouvě (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 670/2013.

13. Odkázal-li žalobce v závěrečném návrhu na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015 č. j. 12 VSOL 71/2015-45, postačí zdůraznit, že žádná z žalobcem dovolávaných skutečností z odkazovaného rozhodnutí vrchního soudu v žádném případě nevyplývá; Vrchní soud v Olomouci v tamním rozhodnutí toliko konstatoval, že smluvní úrok ve výši 38,4 % ročně nepovažuje (bez dalšího) za odporující dobrým mravům.

14. V nyní posuzované věci jde nicméně o úrok ve výši 60 % ročně, tedy úrok o polovinu vyšší; v návaznosti na tuto skutečnost si pak soud dovoluje ve vztahu k žalobci připomenout, že podle relevantní komentářové literatury by lichvářským úrokem dosahujícím společenské škodlivosti trestného činu měl být v zásadě vždy úrok nad 50 % (viz komentář k ustanovení § 218 in: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022).

15. Soud tedy shledal obě smlouvy smlouvami neplatnými, a za této situace je nutno uzavřít, že se první žalovaný – pakliže z titulu první smlouvy uhradil celkem částku 41 960 Kč a z titulu druhé smlouvy částku 18 120 Kč – na úkor žalobce bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 37 550 Kč a 27 531,20 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částky 37 550 Kč a 27 531,20 Kč – vydat.

16. V případě druhého žalovaného soud vyšel – a tím zvoliv, jakkoli je zvolení řešení v daném kontextu přinejmenším diskutabilní, výklad pro žalobce výhodnější – z aplikace ustanovení § 576 občanského zákoníku, pročež hleděl na ručitelské prohlášení druhého žalovaného jako na platné právní jednání (lato sensu); druhý žalovaný je tak„ solidárně“ zavázán společně s prvním žalovaným k úhradě žalobci přisouzených částek, a to v přiměřeně prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

17. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť nad rámec„ čistého“ bezdůvodného obohacení prvního žalovaného nárok žalobce nepožívá právní ochrany.

18. Současně se sluší dodat, že shora přijaté závěry soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné,„ aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16).

19. I z posledně zaznamenaného důvodu soud apeluje na žalobce, aby se pokusil s žalovanými domluvit na vskutku rozumném splátkovém kalendáři, tak aby sice došlo k „ dobrovolnému“ zaplacení přisouzené částky, nicméně za podmínek, jež neuvrhnou žalované do další„ dluhové pasti“.

20. Pakliže by měl žalobce pocit, že k takovému postupu není nikterak povinován, dovoluje si podepsaný soud připomenout, že do soudem řešené situace se sám„ uvrhl“ tím, že podnikl morálně pochybný avanturismus na příslušné webové platformě. Jakkoli soud chápe, že tzv. finanční gramotnost je v České republice obecně na velmi nízké úrovni, nezbývá než konstatovat, že půjčování volných finančních prostředků s úrokem 60 % ročně vskutku nespadá do kategorie„ protiinflační investování drobného střadatele“, jehož„ ujednaný“ výnos by měl v posledku stát„ investorovi“ garantovat prostřednictvím občanského soudního řízení.

21. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že úspěšnějším žalovaným žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaní povinnosti uložené jim tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.