19 C 213/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 18 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 100 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 100 Kč od datum do zaplacení.

II. Částku uvedenou ve výroku I. může žalovaná uhradit ve splátkách v celkové výši 700 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne měsíce až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné z nich, s účinností od měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém nabude právní moci tento rozsudek.

III. Žaloba se co do částky 13 800 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, to na bankovní účet číslo variabilní symbol.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 18 900 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 519,07 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 425 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 12,86 % ročně z částky 18 200 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaná zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 8 640,80 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, na nařízené jednání (ze kterého se žalobkyně omluvila) se nicméně žalovaná řádně dostavila a umožnila provedení důkazu v podobě účastnické výpovědi.

3. Soud tedy jednak provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o úvěru číslo ze dne datum, uzavřenou mezi právnická osoba a žalovanou (na č. l. 12 - 13) a přehledem žalovanou provedených plateb (na č. l. 14), jednak z informačního systému soudu obstaral zdejším soudem vydané Pověření soudního exekutora ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací (na č. l. 21).

4. Současně z účastnické výpovědi žalované soud zjistil, že k uzavření předmětné smlouvy došlo pravděpodobně u žalované doma, přičemž celý proces uzavření smlouvy trval zhruba půl hodiny. Žalovaná si přitom nevzpomíná, že by byla zástupkyní právnická osoba dotazována, zda na její majetek není vedena exekuce. Ve své účastnické výpovědi žalovaná rovněž potvrdila, že předmětná exekuce, zahájená v roce 2013 na pohledávku společnost ve výši 92 269 Kč stále probíhá (tedy že nebyla skončena před datem uzavření předmětné smlouvy).

5. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měla žalovaná v třinácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 13 800 Kč (ve smlouvě je tato částka deklarována jako„ celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele“); po skončení úvěrového vztahu jí tedy měla vrátit celkem částku 33 800 Kč.

6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je nutno považovat za (absolutně) neplatnou, a to rovnou ze dvou dále pojednaných důvodů.

8. Inkriminovanou smlouvu je třeba v prvé řadě považovat za vnitřně rozpornou, když je v ní jednoznačně deklarováno, že administrativní poplatek činí částku 0 Kč (soud na tomto místě ponechává stranou otázku, zda je možno sjednat poplatek v nulové výši), současně je uvedeno, že v daném případě byla sjednána úroková sazba ve výši 25,85 % ročně, což by mělo v daném případě představovat za dobu trvání úvěrového vztahu kapitalizovaný úrok ve výši 5 600,83 Kč; ze smlouvy tak není zřejmé, jaké protiplnění se mělo žalované dostat za zbývající částku 8 199,17 Kč, tedy částku znatelně převyšující sjednaný úrok. Podepsaný soud současně dospěl k závěru, že naznačený rozpor není možno překlenout ani při zohlednění zásady in favorem negotii, respektive pokynem vyjádřeným v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

9. Navíc soud, veden imperativem uvedeným v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 43/2013 Sb., tedy ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, tudíž v době, kdy byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena inkriminovaná smlouva, dospěl k závěru, že při kontraktačním procesu právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěru schopnost žalované, v opačném případě by musela nějakým způsobem reflektovat skutečnost, že v dané době byla na majetek žalované vedena exekuce pro vymožení pohledávky, jejíž výši v žádném případě nelze označit za bagatelní.

10. Přestože ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel a jakkoliv ustanovení třetího odstavce téhož paragrafu ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato zákonná povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (srov. mutatis mutandis závěry zaznamenané v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel (poskytovatel úvěru) se tak podle mínění soudu nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího (tedy takříkajíc nekriticky) spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí (due diligence) vyhodnotit a důkladně je prověřit. Měl-li by věřitel pochybnosti o jejich správnosti, a v posuzované věci je podle názoru soudu mít mohl a měl, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit (srov. též komentář k ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 in: Vacek, Lukáš: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015).

11. Na výše zaznamenaných závěrech nemůže podle mínění soudu nic změnit ani – v obdobných právních věcech činěný – poukaz žalobkyně na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, ani poukaz na ustanovení § 211 trestního zákoníku; soud jednak připomíná imperativ vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je třeba striktně odlišovat působení norem soukromého a veřejného práva, jednak (snad jen na vysvětlenou) uvádí, že ani povinnost žalované jednat v právním styku poctivě, vyjádřená v ustanovení § 6 odst. 1 občanského zákoníku, nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (viz výše), přičemž ustanovení § 7 občanského zákoníku obsahuje toliko vyvratitelnou domněnku poctivého jednání, kterážto skutečnost vede rovněž k premise, že věřitel je vždy povinen potenciálním kontrahentem poskytované informace – v rámci svých reálných možností – kriticky hodnotit. V posuzované věci navíc zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně otázku, zda žalovaná není v exekuci, s vysokou mírou pravděpodobnosti žalované vůbec nepoložila.

12. Podepsaný soud tak dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, nicméně že je namístě nárok žalobkyně (aniž by v tomto smyslu bylo nutno poskytnout žalobkyni poučení – viz níže) hodnotit jako nárok odvíjející se od bezdůvodného obohacení žalované v rozsahu částky 5 100 Kč, když je zjevné, že žalovaná čerpala na základě neplatné úvěrové smlouvy částku 20 000 Kč, ovšem z tohoto titulu právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze částku 14 900 Kč, přičemž podle § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 5 100 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

13. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalované (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách, a to ve výši, ve které by měla být s to svůj dluh řádně splatit.

14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť závěr o neplatnosti předmětné smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, tudíž pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

15. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

16. Čtvrtým výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč.

17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované, jež byla v řízení z hlediska merita věci úspěšnější, žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.