19 C 26/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 18 924 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 183 Kč, úrok ve výši 15,5 % ročně z částky 7 500 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 10 183 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 8 741 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].</b> <b>IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 187 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 18 924 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 664,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 599,81 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 474,38 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 11 474,38 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, resp. zápůjčku, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Před tím, než soud vyzval žalovanou k vyjádření, účastnice řízení předložily soudu ke schválení návrh smíru, jejž však soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] neschválil; toto usnesení nabylo právní moci dne [datum].

3. Za této procesní situace považoval soud za splněné podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání, pročež provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou („ o zápůjčce“) ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnou Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [datum].

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, resp. o zápůjčce, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což měla žalovaná v rámci šedesáti týdenních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 28 125 Kč s tím, že částku 4 130 Kč představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 6 312 Kč poplatek„ za administrativní činnost a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 2 683 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a„ za administrativní činnost a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání je třeba považovat za neplatná, neboť a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, přičemž možné výjimky se v projednávané věci z obsahu spisu nepodávají. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 75,8 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo případně namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 2 683 Kč.

9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit během šedesáti týdenních splátek částku 17 683 Kč.

10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy celkem zaplatila částku 7 500 Kč.

11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu – zaplatila částku 10 183 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,5 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 683 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč.

16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14 b advokátního tarifu. Čtvrtým výrokem rozsudku tudíž soud uložil žalované povinnost zaplati žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 187 Kč, kterou je žalovaná – rovněž v prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku – povinna žalobkyni uhradit k rukám jejího právního zástupce.