19 C 261/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Foltýna, Ph.D. a přísedících Ing. Zuzany Janečkové a Lubomíra Minaříka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa žalovaného o zaplacení 111 623 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, jíž se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 111 623 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 111 623 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 1 239 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 47 040 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 111 623 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neoprávněně vyplaceného přeplatku úhrad náhrad podle ustanovení § 271a zákoníku práce.

2. Žalovaný, který byl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnancem žalobkyně, utrpěl dne [datum] pracovní úraz, a od tohoto data byl v dočasné pracovní neschopnosti až do [datum]. Podle žalobkyní předloženého znaleckého posudku je přitom možno v příčinné souvislosti s pracovním úrazem uznat pracovní neschopnost žalovaného pouze od [datum] do [datum]. Žalobkyně se tudíž domnívá, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (dále též jen„ náhrada za ztrátu na výdělku“ či pouze„ náhrada“), vyplacená za období od [datum] do [datum], ve výši 120 425 Kč, představuje přeplatek, který by žalovaný měl žalobkyni vrátit; po dílčím zápočtu pohledávky žalovaného ve výši 8 802 Kč tudíž žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 111 623 Kč.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v prvé řadě namítl, že mezi účastníky řízení byla v minulosti uzavřena dohoda o odškodnění jeho pracovního úrazu, přičemž k vyplacení jednotlivých částek došlo striktně právě podle této dohody (a následně již nedošlo k dohodě ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění). V kontextu takto uzavřené dohody tak považuje žalovaný žalobu za zcela nedůvodnou. Nadto žalovaný ve vyjádření k žalobě zpochybňuje správnost žalobkyní předloženého znaleckého posudku, přičemž k vyjádření předložil znalecký posudek vypracovaný jiným znalcem, jenž dospěl ke zcela odlišným závěrům. V závěru svého vyjádření potom žalovaný vyslovil přesvědčení, že soudní znalec nebyl a není oprávněn vystavovat pracovní neschopnosti a zpochybňovat důvody jejího vystavení či prodloužení, neboť taková oprávnění přísluší ošetřujícím lékařům žalovaného.

4. Při prvním jednání ve věci, konaném dne [datum], poučil soud žalobkyni, že má-li být se svým nárokem úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení a označit důkazy tak, aby bylo zjevné, že k neoprávněnému vyplacení náhrady za ušlou mzdu došlo rovněž v důsledku aktivního jednání žalovaného, a to v tom smyslu, že rozhodnutí lékařů, která se týkala jeho pracovní neschopnosti, byla ovlivněna zjevně nepravdivými tvrzeními žalovaného.

5. Na toto poučení reagoval ještě při jednání právní zástupce žalobkyně odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3599/2013, podle kterých – podle mínění žalobkyně – není v daném kontextu otázka dobré víry žalovaného z hlediska nároku žalobkyně otázkou jakkoli relevantní.

6. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně zdůraznila, že trvá na dříve vysloveném závěru, že v daném řízení není třeba zkoumat dobrou víru žalovaného, a tudíž není třeba ani dokazovat jeho aktivní jednání a sdělování nepravdivých informací lékařům. Nadto žalobkyně zdůraznila, že v případě povinnosti vydat bezdůvodné obohacení se v konstantní judikatuře ukotvil objektivní princip, kdy otázka zavinění – a tím méně pak dobré víry – nehraje žádnou roli.

7. Na jednání dne [datum] soud prezentoval právní názor, podle kterého bude o ne/úspěchu předmětné žaloby rozhodovat otázka ne/existence dobré víry žalovaného při přijímá sporných plateb.

8. Jelikož mezi účastníky řízení mohl být určitý rozpor mezi popisem úrazového děje, při kterém došlo k pracovnímu úrazu, zaměřil soud dokazování mj. směrem k otázce, jakým konkrétním způsobem vznikl pracovní úraz, ke kterému došlo při vykládce zboží z nákladního automobilu přistaveného k nakládací rampě. <b>II. Dokazování</b> 9. Soud v řízení provedl nejprve svědecké výpovědi. Svědci [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] samotný úrazový děj neviděli, podle jejich výpovědi nicméně při výkladce zboží vzniká mezi rampou a nákladním automobilem určitá mezera, kterou je třeba překlenout plechem. Podle svědka [příjmení] bývá mezera mezi rampou a nákladním automobilem maximálně 15 cm široká, svědek [příjmení] naproti tomu uvedl, že taková mezera je široká maximálně jednotky centimetrů a„ mohla by tam propadnout noha“, nikoliv celý člověk. Úrazovému ději nebyl přítomen ani tehdejší nadřízený žalovaného – svědek [jméno] [příjmení], který ve své výpovědi potvrdil, že vyhotovil předmětný záznam o úrazu (na č. l. 4-5), přičemž si s časovým odstupem pouze vybavil, že mu žalovaný sdělil, že má poraněné nohy a naražená záda.

10. Ani svědek [jméno] [příjmení], jakožto jediný přímý svědek pracovního úrazu, sice samotný úrazový děj, respektive to, co mu bezprostředně předcházelo, neviděl, neboť byl v daný moment otočený k žalovanému zády, nicméně uvedl:„ Mezi rampu a přívěs vozidla se pokládal ´přejezdový plech´. Žalovaný při přepravě palet nešťastně šlápl na plech, plech sjel do auta a vznikla mezera mezi autem a rampou. Mezera byla široká 15-20 cm. Žalovaný šlápl jednou nohou do prázdna, jednou nohou zůstal v prostoru mezi autem a rampou zaklíněný, poté jsem mu pomohl“. K doplňujícím dotazům pak svědek uvedl, že žalovaný mohl být po pádu v meziprostoru zaklíněný zhruba po pás. Obdobný popis úrazového děje potom vyplynul rovněž z účastnické výpovědi žalovaného.

11. Soud dále zaměřil dokazování na poznatky ošetřujících lékařů žalovaného. MUDr. [jméno] [příjmení] nebyla nad rámec lékařské zprávy (obsahující údaj, že podle rentgenového vyšetření byla u žalovaného indikována„ sinistroskoliosa“), kterou dne [datum] vyhotovila (na č. l. 8), schopna – pro značený časový odstup – nic více dodat. Naproti tomu svědek MUDr. [jméno] [příjmení], dlouholetý ošetřující lékař žalovaného, ve své výpovědi – ve které se opíral o předem vypracované poznámky – akcentoval psychologicko- psychiatrickou rovinu daného pracovního úrazu, přičemž zdůraznil, že u žalovaného„ pozoroval úzkosti spojené jak s pracovním úrazem, tak i s osobou jeho zaměstnavatele“, a k doplňujícímu dotazu uvedl:„ Žalovaného vnímám jako osobu se zvýšenou vnímavostí pro bolest fyzickou i se zvýšenou citlivostí pro duševní chronické přepětí“. Svědek se dále k dotazu právního zástupce žalobkyně vyjádřil rovněž k otázce indikace skoliózy u žalovaného, když připomněl, že ve zprávě po hospitalizaci v [název ] nemocnici od [datum] do [datum] bylo uvedeno, že u žalovaného trval stav skoliózy, tento stav tedy byl zjištěn a potvrzen jiným pracovištěm než je pracoviště svědka; současně svědek zdůraznil, že se nedá prokázat, jak skolióza u žalovaného přesně vznikla. Podle MUDr. [příjmení] se přitom na magnetické rezonanci, provedené dne [datum], skolióza nemusela ukázat, neboť„ skolióza může být následkem trvalé bolestivé reakce těla a tuto pan [celé jméno žalovaného] při magnetické rezonanci mít nemusel“. K dotazu právního zástupce žalovaného konečně svědek [příjmení] [příjmení] uvedl, že žalovanému opakovaně prodlužoval pracovní neschopnost, a to do dubna 2018, kdy jej předal do péče MUDr. [příjmení]; do té doby podle názoru svědka stále trvala pracovní neschopnost žalovaného v důsledku předchozího pracovního úrazu.

12. Jelikož se v závěrečné části výslechu svědka [příjmení] [příjmení] obě procesní strany zaměřily rovněž na otázku existence skoliózy, vyžádal si soud písemná stanoviska dvou ošetřujících lékařek žalovaného, které oslovil s otázkou, zda se žalovaný před datem pracovního úrazu někdy léčil se skoliózou, respektive zda si předtím stěžoval na„ bolesti zad“, a současně zda se někdy zmiňoval o svých psychických problémech. MUDr. [jméno] [příjmení] i MUDr. [jméno] [příjmení] shodně uvedly, že před [datum] nebyl žalovaný nikdy pro bolesti zad vyšetřován ani léčen, stejně tak nebyl nikdy vyšetřován a léčen psychiatricky; v této souvislosti navíc MUDr. [příjmení] s odkazem na zprávu MUDr. [příjmení] uvedla, že od [datum] došlo u žalovaného„ k rozvoji úzkostně depresivní poruchy a poruchy přizpůsobení“ (srov. č. l. 105 a 109).

13. Soud konečně provedl listinné důkazy, ze kterých se podávají následující skutečnosti. Účastníci řízení uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu (viz č. l. 3), podle které pracoval žalovaný od [datum] jako prodejní technik v prodejně žalobkyně v [obec]. Podle záznamu o úrazu (viz výše) žalovanému„ při vytahování palet ručním paletovým vozíkem podklouzly nohy na vjezdu na rampu a dosednutím na hranu rampy si způsobil zranění zadní strany stehen“; ve vyjádření žalovaného je v příloze tohoto záznamu uvedeno:„ Při vykládce zboží mi podjel plech pod nohama a propadl jsem se a dopadl na hranu rampy a přepravní plech mi otloukl přední část končetin.“. Podle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (na č. l. 6 a 7) byl žalovaný v pracovní neschopnosti (nepřetržitě) od [datum] do [datum] s tím, že rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti ze dne [datum] podepsala MUDr. [jméno] [příjmení]. Problémy žalovaného s páteří indikují vedle výše uvedené lékařské zprávy MUDr. [příjmení] (dříve [příjmení]) rovněž lékařská zpráva MUDr. [příjmení] ze dne [datum] (na č. l. 9), konkrétní psychiatrické obtíže pak popisují lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a [datum] (na č. l. 10), ze kterých vyplývá, že se u žalovaného rozvinula posttraumatická stresová porucha, přičemž pozdější zpráva (kterou byla ukončena dočasná pracovní neschopnost žalovaného) obsahuje závěrečné konstatování, že žalovaný„ v současnosti není schopen nastoupit do původního zaměstnání“.

14. Výzva k vrácení neoprávněných částek ze dne [datum] (na č. l. 13-14) obsahuje konstatování žalobkyně, že„ v dubnu 2018 došlo k rozporům“ mezi účastníky řízení, zda je trvání dočasné pracovní neschopnosti žalovaného i nadále důsledkem jeho pracovního úrazu; současně tato výzva představuje předžalobní výzvu ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

15. Ze znaleckých posudků doc. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., MBA ze dne [datum] a ze dne [datum] (na č. l. 45-56) – s tím, že soud vyšel primárně z pozdějšího (dílčím způsobem doplněného) znaleckého posudku – se podává (pro žalobkyni klíčový) závěr, že obvyklá doba trvání dočasné pracovní neschopnosti pro poranění, které utrpěl žalovaný dne [datum], činí jeden měsíc; podle znalce tak zdravotní následky pracovního úrazu trvaly pouze do [datum]. <b>II. a) Důvod neprovedení navrženého důkazu</b> 16. Pro nadbytečnost soud neprovedl žalovaným navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, vypracovaným MUDr. [jméno] [příjmení] (založen v přílohové obálce na č. l. 63). Z níže pojednaných důvodů měl soud víceméně za to, že v řízení nebylo nutno provádět ani znalecký posudek docenta [příjmení]; za této situace tak nebyl důvod provádět důkaz, jenž měl toliko vyvracet správnost takového via facti nadbytečného důkazu. <b>II. b) Hodnocení provedených důkazů</b> 17. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a i ve vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k závěru, že provedené důkazy (včetně účastnické výpovědi žalovaného) lze označit za dostatečný základ pro níže přijatá skutková zjištění, neboť provedené důkazy se ve svém důsledku vzájemně podporují či doplňují. Toto konstatování platí v prvé řadě pro důkazy vztahujícími se k samotnému úrazovému ději, neboť jeho popis žalovaným nebyl vyvrácen žádným z provedených důkazů, tento popis je naopak (vedle účastnické výpovědi) podporován rovněž obsahem výpovědi svědka [příjmení], tedy jediného svědka, který byl úrazovému ději bezprostředně přítomen. Obdobně tvrzení žalovaného, že do doby předmětného pracovního úrazu netrpěl bolestmi zad a psychickými, respektive psychiatrickými obtížemi, je – jakkoli (ovšem v kontextu dokazování tzv. negativních skutečností dostatečně) nepřímo prokázáno vyjádřeními MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení].

18. Závěr o vzájemném souladu provedených důkazů se netýká znaleckého posudku docenta [příjmení], jejž ovšem považuje soud z dále uvedených důvodů za ve svém důsledku důkaz nadbytečný, neboť neobsahuje závěr, jenž by byl – bez dalšího – z hlediska předmětu řízení jakkoli významný. <b>III. Skutkové hodnocení věci</b> 19. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, respektive má za prokázané, že dne [datum] utrpěl žalovaný při plnění pracovních úkolů, a to v souladu s pracovní smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení dne [datum], úraz, při kterém došlo k poranění nohou a patrně i páteře. Následně byl – na základě rozhodnutí ošetřujících lékařů – žalovaný v době od [datum] do [datum] v dočasné pracovní neschopnosti, během které si soustavně stěžoval na bolesti zad a psychické problémy, označované v lékařských zprávách jako posttraumatický syndrom. Žalobkyně přitom žalovanému vyplácela od prosince roku 2017 (tedy za období počínající listopadem 2017) náhradu za ztrátu na výdělku, přičemž v rozsahu částky 111 623 Kč došla zpětně (na základě závěrů znaleckého posudku docenta [příjmení]) k závěru, že částečně byly tyto náhrady (a další náhrady) žalovanému vyplaceny neoprávněně, a proto jej předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzvala k jejich vrácení. <b>IV. Právní hodnocení věci</b> 20. Podepsaný soud od počátku řízení prezentoval názor, odrážející se ve výše citovaném poučení, jež se žalobkyni na prvním jednání dostalo, že v dané věci je třeba se zabývat dobrou vírou žalovaného při přijímání inkriminovaných plateb (převážně) z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle ustanovení § 271a zákoníku práce.

21. Podle ustanovení § 331 zákoníku práce totiž platí, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Možnost použití dispozice tohoto zákonného ustanovení je tak zjevně podmíněna naplněním hypotézy, která předpokládá, že – v daném kontextu – žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jsou mu náhrady vypláceny omylem, respektive že na ně vůbec nemá nárok. Jinými slovy řečeno, použití dispozice ustanovení § 331 zákoníku předpokládá, že žalovaný při přijímání těchto náhrad nebyl v dobré víře, že na tyto náhrady má nárok.

22. Žalobkyně – přes poučení – vyjádřila právní názor, že povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení (tedy vrátit neoprávněně vyplacené náhrady) je povinností objektivního charakteru, a proto nemá otázka zavinění obohaceného žádný právní význam.

23. Žalobkyně tak poněkud přehlíží, že jí uváděné závěry by se uplatnily v řízení o vydání bezdůvodného obohacení v režimu občanského zákoníku (nehledě na skutečnost, že rovněž občanských zákoník v ustanovení § 3000 počítá s existencí„ poctivého“ příjemce), na posuzovanou věc je nicméně nutno použít ustanovení § 331 zákoníku práce, kteréžto ve vztahu k ustanovení § 2991 občanského zákoníku představuje lex specialis, tedy zákonné ustanovení, které musí mít aplikační přednost.

24. Za této situace tak bylo podle mínění podepsaného soudu na žalobkyni, aby tvrdila, že žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že přijímá od žalobkyně předmětné náhrady neoprávněně. Nic takového však žalobkyně v řízení nikdy (ani přes poučení) netvrdila (a neprokazovala), je tak namístě závěr, že žalobkyně vůbec nedostála břemenu tvrzení, jež je s danou žalobou spojeno (srov. též komentář k ustanovení § 331 zákoníku práce in: Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

25. Žalobkyně se od prvního jednání ve věci na podporu svých tvrzení (ohledně otázky právního posouzení uplatněného nároku) dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], přijatých ve skutkově obdobné věci. Žalobkyně však patrně přehlíží, že i v jí dovolávané věci se soudy obou instancí striktně držely kritéria dobré víry„ bezdůvodně obohaceného žalovaného“, když žalobě tamního zaměstnavatele vyhověli toliko v rozsahu období, ve kterém již žalovaný zjevně v dobré víře nebyl. Nejvyšší soud pak za dané procesní situace toliko – logicky – konstatoval, že„ tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem“, čímž však dozajista nezpochybnil význam dobré víry zaměstnance při aplikaci ustanovení § 331 zákoníku práce.

26. Právní názor žalobkyně, že je otázka dobré víry žalovaného v dané věci zcela irelevantní, je tak nutno odmítnout, neboť nejenže nemá oporu v textu zákona, v doktríně ani v judikatuře dovolacího soudu, nýbrž jde dokonce jak proti samotné textaci ustanovení § 331 zákoníku práce, tak proti ochranné funkci, kterou toto ustanovení – ve prospěch dobrověrného zaměstnance – nepochybně obsahuje. Je proto třeba trvat na tom, že obdobná žaloba může být úspěšná pouze za předpokladu, že žalující strana alespoň tvrdí absenci dobré víry bezdůvodně obohaceného zaměstnance.

27. Žalobkyní – zejména znaleckým posudkem docenta [příjmení] – prokazované tvrzení, že žalovanému byla podstatná část náhrad vyplacena neoprávněně, je tak v režimu ustanovení § 331 zákoníku práce sice tvrzením nezbytným, nikoliv však tvrzením postačujícím, neboť žalobkyně musí tvrdit a prokazovat rovněž naplnění hypotézy, podle které žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že přijímá vyplácené náhrady neoprávněně.

28. V této souvislosti soud pro úplnost uvádí, že z předžalobní výzvy vyplývá, že v dubnu 2018 mělo mezi žalobkyní a žalovaným dojít k rozporům ohledně toho, zda je trvání dočasné pracovní neschopnosti i nadále důsledkem pracovního úrazu; bylo by tudíž možno uvažovat o tom, zda byl žalovaný v dobré víře rovněž i od dubna 2018. Jelikož však žalobkyně, jež od počátku odmítá jakoukoli relevanci kritéria dobré víry žalovaného, nic takové v řízení netvrdila, soud v tomto směru žádné důkazy neprováděl, neboť v kontradiktorním řízení je možno dokazovat pouze některým z účastníků předtím předložené tvrzení. <b>V. Stručná sumarizace</b> 29. Podepsaný soud považuje za vhodné nad rámec shora rekapitulovaných skutečností zdůraznit, že poměrně obsáhlé dokazování bylo v dané věci prováděno primárně proto, aby bylo postaveno na jisto, že žalovaný po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti trpěl určitými zdravotními obtížemi, jež mohly být v – adekvátní – příčinné souvislosti s předchozím pracovním úrazem. Závěr znaleckého posudku, že obvyklá doba léčení zranění, které žalovaný utrpěl (zjevně zcela bez ohledu na indikované posttraumatické psychické obtíže), je jeden měsíc, tak prizmatem kritérií obsažených v ustanovení § 331 zákoníku práce představuje závěry„ mimoběžný“, a tudíž v daném řízení neuplatnitelný, nehledě na skutečnost, že závěry tohoto znaleckého posudku zjevně abstrahují od možných individuálních specifik žalovaného, a ve svém důsledku tak patrně staví na premise, že každý člověk by měl mít obdobný průběh léčby.

30. Žalobkyni případně na srozuměnou je možno dodat, že závěry jí předloženého znaleckého posudku by měly zcela jinou váhu v hypotetickém řízení, ve kterém by se její (bývalý) zaměstnanec domáhal vyplacení – dosud nevyplacených – nároků vyplývajících z ustanovení § 271a zákoníku práce; pakliže však žalobkyně žalovanému tyto náhrady již vyplatila, optikou ustanovení § 331 zákoníku práce se sama vzdala možnosti dokazovat nedůvodnost inkriminovaného nároku toliko závěry obsaženými ve znaleckém posudku docenta [příjmení].

31. Rovněž nad rozhodný rámec je namístě uvést, že podle mínění podepsaného soudu se žalobkyně podanou žalobou via facti snaží přenést odpovědnost za tvrzenou nesprávnost z ošetřujících lékařů, rozhodujících o dočasné pracovní neschopnosti žalovaného, přímo na žalovaného; takový postup je tak třeba – nejen prizmatem ustanovení § 331 zákoníku práce – důrazně odmítnout, neboť to musí být právě lékař, rozhodující o dočasné pracovní neschopnosti, kdo nese adekvátní odpovědnost za správnost odborného závěru, že daný zaměstnanec je – z konkrétních důvodů – v daném období práce neschopen.

32. Ze zaznamenaných důvodů tudíž soud prvním výrokem tohoto rozsudku žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť žalobkyně nedostála procesnímu břemenu tvrzení, že žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že vyplácené náhrady přijímá neoprávněně. <b>VI. Náklady řízení</b> 33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému nárok na náhradu všech jím účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 111 623 Kč, tedy odměny ve výši 5 580 Kč za každý z celkem osmi (účelně vynaložených) úkonů právní služby (příprava a převzetí, jednání s protistranou, vyjádření k žalobě, další porada advokáta s klientem a účast na čtyřech jednáních). Účelně vynaložená náklady žalovaného tak představuje celková odměna advokáta ve výši 44 640 Kč a osm režijních paušálů ve výši 2 400 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 47 040 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného v zákonem předvídané lhůtě.

34. Obdobně pak musel soud rozhodnout o nákladech státu, jmenovitě o náhradě za vyplacené svědečné ve výši 1 239 Kč; tuto náhradu tak uložil podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. k zaplacení rovněž žalobkyni.