19 C 264/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 83 629,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč, úrok ve výši 0,75 % ročně z částky 9 000 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 500 Kč od datum do zaplacení, částku 5 500 Kč, úrok ve výši 2,75 % ročně z částky 4 000 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 500 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 67 629,62 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném její žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 83 629,26 Kč s příslušenstvím, konkrétně pak nejprve zaplacení částky 17 553,76 Kč, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 2 895,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 417 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 18,69 % ročně z částky 11 638,86 Kč od datum do zaplacení, dále zaplacení částky 39 961,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 6 096,97 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 491,99 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 22,44 % ročně z částky 22 408,47 Kč od datum do zaplacení, a konečně zaplacení částky 26 114,82 Kč, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 3 682,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 499,31 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 22,32 % ročně z částky 16 677,55 Kč od datum do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud tudíž provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o spotřebitelském úvěru ze dne datum, datum a ze dne datum, uzavřenými mezi společností právnická osoba a žalovanou.

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 43 209 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 4 342 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 17 367 Kč. Následně žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne datum další smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 28 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 53 814 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 6 079 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 24 314 Kč. Konečně dne datum uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v pořadí třetí obsahově obdobnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 47 996 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 4 690 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 18 806 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné.

7. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku.

8. Jelikož současně platí, že i „nezastřený úrok“ byl sjednán ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daných právních vztahů v tom smyslu, že je možno přikročit k právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětných úvěrových smlouvách ujednaly vždy úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření té které konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru.

9. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.

10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách částku 21 500 Kč s úrokem ve výši 0,25 % ročně v případě první smlouvy, částku 29 500 Kč s úrokem ve výši 0,75 % ročně v případě druhé smlouvy a částku 26 500 Kč s úrokem ve výši 2,75 % ročně v případě třetí smlouvy.

11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila z titulu první smlouvy částku 25 465 Kč, z titulu druhé smlouvy částku 19 000 Kč a z titulu třetí smlouvy částku 21 000 Kč.

12. Je tak zřejmé, že z titulu první smlouvy žalovaná žalobkyni ničeho nedluží, přičemž v rozsahu druhé a třetí smlouvy má podepsaný soud za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 10 500 Kč z titulu druhé smlouvy a částku 5 500 Kč z titulu třetí smlouvy, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť nehledě na výši žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že ve věci byla procesně výrazně úspěšnější žalovaná, jíž ovšem žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.