19 C 295/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 907 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 824 Kč, úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 5 100 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 6 824 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 7 083 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].</b> <b>IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 13 907 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o zápůjčce, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 4 330,07 Kč a 1 301,67 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 28 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla, resp. nesplatila zápůjčku, která jí byla poskytnuta.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), byť toliko fikcí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [datum].

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela – hodnoceno podle obsahu tohoto právního jednání – s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně„ vrátit“ celkem částku 18 807 Kč s tím, že částku 4 463 Kč v tomto případě představoval„ poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení“, a částku 2 620 Kč poplatek za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 1 724 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě poplatků„ za administrativní činnost a komfortní splácení“ a„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání je třeba považovat za neplatná, neboť a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když výše těchto poplatků výrazně překračuje sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je ji třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, jež se v dané věci neuplatní. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za ně v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež jejich pojmenování nelze než označit za„ sofistikované floskule“, jež mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 76,3 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno toto – neplatné – ujednání oddělit od zbývajících ujednání.

9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 11 724 Kč.

10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila částku 4 900 Kč, přičemž v důsledku její procesní pasivity neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena.

11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 6 824 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 14,9 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 1 724 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, a to za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

12. Lhůtu k plnění přitom soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč.

16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení, jež by jí měla žalobkyně uhradit, zjevně nevznikly.