19 C 297/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 52 754,08 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 132 Kč, úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 22 100 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 33 132 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 19 622,08 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatit na soudním poplatku částku 527 Kč, to na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 008 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 52 754,08 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 335,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 650,65 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 30 583,35 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 30 583,35 Kč od [datum] do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaný zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 14 888,60 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a příslušnou Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [datum].

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, resp. o zápůjčce, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 36 000 Kč, za což měl žalovaný v rámci sta týdenních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 71 702 Kč s tím, že částku 9 212 Kč představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 15 458 Kč poplatek„ za administrativní činnost a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 11 032 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a„ za administrativní činnost a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání je třeba považovat za neplatná, neboť a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, přičemž možné výjimky se v projednávané věci z obsahu spisu nepodávají. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 51,6 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo případně namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 11 032 Kč.

9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jejichž rámci se – platně – zavázal zaplatit během sta týdenních splátek částku 47 032 Kč.

10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy celkem zaplatil částku 13 900 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu – zaplatil částku 33 132 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,9 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 11 032 Kč v rámci sta týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 527 Kč, neboť podle položky [číslo] bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 2 638 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 2 111 Kč.

16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 26 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 638 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 12 778 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); z důvodů uvedených shora (v bodu 12.) přitom soud rovněž povinnost žalovaného nahradit náklady řízení stanovil v prodloužené lhůtě, tedy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.