19 C 312/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 58 776 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 40 776 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 58 776 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 424,55 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 923,03 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 24 766,96 Kč od , datum, do zaplacení, úrok ve výši 8 % ročně z částky 23 804,25 Kč od , datum, do zaplacení a paušální náhradu spojenou s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč; nadto žalobkyně požadovala zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 15 816,60 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil (byť toliko fikcí) souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; za dané procesní situace soud – mj. z důvodu hospodárnosti řízení – ve věci nenařizoval jednání, neboť bylo zjevné, že žalobkyně by v rámci ústního jednání z podstaty věci nebyla s to zvrátit níže přijaté právní závěry.

3. Soud proto provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi obchodní společností , právnická osoba, . a žalovaným, a předžalobní výzvou ze dne , datum, .

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, za což měl žalovaný v čtrnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 55 776 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, přičemž shledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.

6. Bez ohledu na skutečnost, že žalovaný uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu v postavení podnikající fyzické osoby, totiž nelze přehlížet, že podle jejího obsahu měl během čtrnácti měsíců zaplatit celkem částku 25 776 Kč, tedy 85,9 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 73,6 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy, a to i přes deklarované podnikatelské postavení žalovaného, neboť i na něj se podle mínění podepsaného soudu v daném kontextu vztahuje ochrana poskytovaná slabší smluvní straně (srov. ustanovení § 433 občanského zákoníku).

7. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).

8. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to jednoznačně v neprospěch žalovaného (o čemž nepřímo svědčí i formulace petitu žaloby), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.

9. Za této situace vyšel soud z mezi stranami v posledku patrně nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 30 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatil pouze částku 12 000 Kč. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 18 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 18 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

10. Jelikož soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, nemohl žalobkyni přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty ani požadované poplatky či náhrady. Druhým výrokem proto soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

11. Pro pořádek je pak vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné – a snad pouze z tohoto důvodu nařizovat ve věci jednání (viz výše) – poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

12. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.