19 C 315/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 32 613,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 19 613,92 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 32 613,92 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 212,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 609,76 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 635,03 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 8 % ročně z částky 14 974,23 Kč od , datum, do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil (byť toliko fikcí) souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; za dané procesní situace soud – mj. z důvodu hospodárnosti řízení – ve věci nenařizoval jednání, neboť bylo zjevné, že by žalobkyně v rámci ústního jednání z podstaty věci nebyla s to zvrátit níže přijaté právní závěry.

3. Soud proto provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi obchodní společností , právnická osoba, . a žalovaným, a předžalobní výzvou ze dne , datum, .

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což měl žalovaný v čtrnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 12 888 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2025 sp. zn. 19 C 313/2024, ve kterém shledal obdobně koncipovanou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.

7. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.

8. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měl žalovaný během čtrnácti měsíců zaplatit celkem částku 12 888 Kč, tedy 85,9 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 73,6 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.

9. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).

10. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele (viz inter alia i požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.

11. Za této situace vyšel soud z žalovaným nezpochybněné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatil pouze částku 2 000 Kč. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 13 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 13 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

12. Jelikož soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, nemohl žalobkyni přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty ani požadované poplatky či náhrady. Druhým výrokem proto soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

13. Pro pořádek je pak vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné – a snad pouze z tohoto důvodu nařizovat ve věci jednání (viz výše) – poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.