19 C 326/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 21 900 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 700 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 700 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 3 700 Kč od [datum] do zaplacení částek uvedených v prvním výroku tohoto rozsudku, nejvýše však smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč.</b> <b>III. Žaloba se co do částky 8 200 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 21 900 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 319,94 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 11 900 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.

3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 2. 2022 č. j. 19 C 326/2021-24 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).

4. Soud tedy rozhodl na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a to i těch, které žalobkyně doplnila k výzvě soudu ze dne [datum]), pročež v prvé řadě provedl důkaz předmětnou smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum], uzavřenou mezi [právnická osoba] [název žalobce] s. r. o. a žalovaným (v přílohové obálce na č. l. 15), a potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance (na č. l. 19).

5. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měl žalovaný v třinácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 14 600 Kč (ve smlouvě je tato částka deklarována jako„ celkové náklady spotřebitelského úvěru“); po skončení úvěrového vztahu jí tedy měl vrátit celkem částku 34 600 Kč. V ujednání V.4. si přitom účastníci smlouvy ujednali – v případě prodlení žalovaného – smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky.

6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

8. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě žádného z„ rozepsaných“ poplatků, neboť ve svém souhrnu jde o ujednání, jež má soud za přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku za ujednání neplatná, neboť a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když výše těchto poplatků ve svém souhrnu významně přesahuje sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je ji třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

9. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, jež se v dané věci neuplatní. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za ně v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež má podepsaný soud za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 67,4 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno toto – neplatné – ujednání oddělit od zbývajících ujednání, v prvé řadě tedy od ujednání o úroku ve výši 25,85 % ročně.

10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal hradit úrok ve výši 25,85 % ročně ze zapůjčené částky 20 000 Kč; v kapitalizované výši vyjádřeno tedy částku 5 600 Kč.

11. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v daném spisovém materiálu, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil částku 21 900 Kč, přičemž v důsledku jeho procesní pasivity neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil dlužnou jistinu ve výši 3 700 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.

13. Soud přitom dodává, že si je dobře vědom, že prizmatem striktních pravidel úvěrové matematiky nemůže uvedená kalkulace zcela obstát, úlohou soudu však není nalézání matematicky nezpochybnitelných výsledků, nýbrž nalézání práva, tedy vynesení rozsudků obsahujících pokud možno maximálně spravedlivé„ narovnání“ dosavadních právních vztahů účastníků řízení.

14. Současně soud uložil druhým výrokem rozsudku žalovanému povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalovaného pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku).

15. Lhůtu k plnění přitom soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzené částky nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

16. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud (a to s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž byl v řízení z hlediska merita věci úspěšnější, žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.