19 C 337/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 100 373,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 71 000 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 29 373,46 Kč, a zbývajícího příslušenství, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8 675 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 100 373,46 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalovaného, který mu měl vzniknout v rámci právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o (revolvingovém) úvěru.

2. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne , datum, č. j. 19 C 337/2024-16 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k žalobě, a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podaném návrhu.

3. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil; za dané procesní situace proto soud vyšel toliko z listinných důkazů předložených žalobkyní, přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu označenou jako „Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č.: , hodnota, “ (dále jen „smlouva“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Ve smlouvě byla deklarována roční úroková sazba ve výši 23,9 % a minimální měsíční splátka ve výši 2 497 Kč. Společně s úvěrem bylo ve smlouvě ujednáno pojištění ve výši 8,9 % z minimální měsíční splátky. Z hlediska právního posouzení smlouvy je pak rovněž podstatné, že ve smlouvě je uvedena „celková částka splatná spotřebitelem“ ve výši 112 944 Kč.

5. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, pročež žalobkyně využila svého oprávnění, které vyplývá z článku 6.1 úvěrových podmínek, jež mají být nedílnou součástí smlouvy, pročež celý úvěr ke dni , datum, zesplatnila.

6. Z žalobkyní předložené tabulky vyplývá, že žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil před zesplatněním celkem částku 29 000 Kč. Tato částka byla přitom žalobkyní započtena následovně: částka 21 429,52 Kč směřovala na úrok, částka 1 843,94 Kč na úhradu pojistného, částku 1 500 Kč si žalobkyně započítala na úhradu vyúčtované smluvní pokuty, částku 1 200 Kč na náklady na vymáhání pohledávky a toliko částku 2 026,54 Kč (!) na úhradu jistiny.

7. Po právní stránce hodnotil podepsaný soud předmětnou smlouvu jako smlouvu, jejíž jednotlivá ujednání je třeba podřadit (srov. Bejček, Šilhán a kol.: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2015, s. 458) pod právní úpravu smlouvy o úvěru (viz ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku), respektive smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající regulaci zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dílčím způsobem rovněž pod právní úpravu pojistné smlouvy (viz § 2758 a násl. občanského zákoníku).

8. Pro řádné posouzení projednávané věci je navíc podstatné taktéž ustanovení § 1932 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od , datum, , jež stanoví, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení.

9. Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že plnění, které bylo žalovaným uhrazeno (ve výši 29 000 Kč), bylo – via facti – v převážné míře započítáváno primárně na úhradu úroků, nikoliv na úhradu jistiny, jak stanoví zákon. Soud v této souvislosti žalobkyni připomíná, že ustanovení § 1932 odst. 2 občanského zákoníku má sloužit k ochraně postavení dlužníka (spotřebitele), a je ustanovením kogentním (vizte důvodovou zprávu k zákonu č. 192/2021 Sb.). Jde přitom o zákonné ustanovení, jež má snížit „riziko dalšího zadlužování dlužníka a vzniku úpadkové situace“. Již před účinností novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 192/2021 Sb., přitom ustanovení § 1812 odst. 2 občanského zákoníku zapovídalo ujednání odchylující se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených ve prospěch spotřebitele [srov. ustanovení § 1814 písm. l) občanského zákoníku]. Skutečnost, že se k obdobným smluvním ujednáním nepřihlíží, platí rovněž v případě, že se spotřebitel vzdá práva, které mu zákon poskytuje.

10. V této souvislosti je vhodné na tomto místě dodat, že ekonomickou podstatou úvěrování je poskytnutí finančních prostředků osobám, které je potřebují na stanovenou dobu tak, aby je po skončení jejich potřeby vrátily – navýšenou o přiměřený úrok – zpět věřiteli. Kýženým ekonomickým cílem úvěrové smlouvy tak je, aby se věřiteli vrátila částka, kterou poskytl dlužníkovi, a současně mu bolo kompenzováno, že nemohl s předmětnými finančními prostředky po určenou dobu disponovat, k čemuž slouží institut smluvního úroku, který nesmí být v podnikatelsko-spotřebitelských vztazích nikdy nepřiměřeně vysoký, a to nejen formálně stanovenou výši úroku, ale ani nepřímo konstrukcí smlouvy, jež – tak jako v posuzované věci – ve svém důsledku umožňuje, aby se věřiteli dostalo – na úkor spotřebitele – nepřiměřeně vysokého plnění (úroku). Z tvrzení samotné žalobkyně přitom vyplývá, že konstrukce smlouvy „umožnila“, aby žalovaný žalobkyni během 14 měsíců z titulu „úroku“ zaplatil celkem částku 21 430 Kč, tedy zhruba 21,4 % výše jistiny, když za stejnou dobu došlo ke splacení pouze 2 % dlužné jistiny (sic).

11. V návaznosti na výše uvedené považuje podepsaný soud rovněž za vhodné zdůraznit, že má za zcela „matoucí“ ve smlouvě deklarovanou „částku splatnou spotřebitelem“ ve výši 112 944 Kč, neboť takto deklarovaná výše – kterou je pro spotřebitele průměrného rozumu nutno považovat za klíčový údaj celé smlouvy – zjevně nekoresponduje s nároky, kteréžto žalobkyně od předmětné smlouvy sama odvíjí.

12. Z výše uvedených důvodů soud hodnotí smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť dospěl k závěru, že celková konstrukce smlouvy neumožňuje výklad, na jehož základě by bylo možno neplatné části smlouvy oddělit od jejích zbývajících částí, tedy že není možno postupovat podle pokynů stanovených v ustanovení § 576 občanského zákoníku.

13. Nad rozhodný rámec soud dodává, že i v případě, že by inkriminovaná smlouva nebyla koncipována výše vytýkaným způsobem, by soud musel zvažovat závěr o její absolutní neplatnosti. Nelze totiž ani přehlížet, že žalobkyně ničím nedoložila žalovaným deklarovaný – značně vysoký – čistý měsíční příjem ve výši 65 000 Kč; tvrzení žalobkyně, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak ve svém důsledku postrádá potřebnou důkazní oporu.

14. Bez ohledu na výše uvedené podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí vydat ochuzenému (v daném případě žalobkyni), oč se obohatil. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč, tedy částku představující rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru (100 000 Kč) a částkou, kterou z titulu – neplatné – smlouvy žalovaný před jejím zesplatněním uhradil (29 000 Kč), a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně zákonného úroku z prodlení.

15. Pro úplnost je vhodné – žalobkyni případně na vysvětlenou – zdůraznit, že soud v daném procesním kontextu v posledku rozhodoval v její prospěch v tom smyslu, že přiměřeně zohlednil, že s přihlédnutím k obsahu spisu je vskutku namístě závěr o bezdůvodném obohacení žalovaného, a to i přes to, že předmětná smlouva byla uzavřena elektronicky (kdy „podpis“ žalovaného reprezentuje pouze určitý šestimístný číselný kód), přičemž žalobkyně v zásadě ničím neprokazuje, že tuto smlouvu skutečně uzavřel žalovaný.

16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 42 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 016 Kč a odměny za dva a půl úkonu právní služby podle ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za 2 úkony (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé) odměnu v plné výši 5 140 Kč, a za úkon zaslání výzvy k plnění se základním skutkovým a právním popisem věci odměnu v poloviční výši, tedy ve výši 2 570 Kč [srov. § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu]. Současně žalobkyni přísluší paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 750 Kč ve výši 2 888 Kč.