19 C 35/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 5 440 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 040 Kč, úrok ve výši 12,6 % ročně z částky 1 000 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 040 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 2 400 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatit na soudním poplatku částku 600 Kč, a to na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].</b> <b>IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 251 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 5 440 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 675,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 904,66 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 4 189,45 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 4 189,45 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, resp. půjčku, kterou jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou („ o půjčce“) ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnou Zákaznickou kartou žalované, vystavenou též dne [datum].

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu (o spotřebitelském úvěru), podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout zápůjčku ve výši 6 000 Kč, za což měla žalovaná v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 10 440 Kč s tím, že částku 2 400 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 1 200 Kč„ poplatek za administrativní činnost“; samotné úroky pak měly představovat částku 840 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení s tehdy platným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 42 ICm 4014/2015-23, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. KSPA 60 INS 5615/2015 či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 169/2017-64, má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Naproti tomu ujednání o„ administrativním poplatku“ ve výši 1 600 Kč shledal soud platným, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by žalovanému v dané době úvěr poskytnout vůbec nemusela), navíc krátkodobě, reálně nemusí pouze úrok vyčíslený částkou 840 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za administrativní činnost tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.

9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v osmapadesáti týdenních splátkách částku 8 040 Kč.

10. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila částku 5 000 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena.

11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 3 040 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 12,6 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 840 Kč v rámci osmapadesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 600 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 400 Kč.

16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 12 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 089 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14 b advokátního tarifu. Čtvrtým výrokem rozsudku tudíž soud uložil žalované povinnost zaplati žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 251 Kč, kterou je žalovaná – rovněž v prodloužené lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku – povinna žalobkyni uhradit k rukám jejího právního zástupce.