19 C 35/2022

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 112 235,49 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 69 981 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 981 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Co do částky 42 254,49 Kč a zbývajícího žalovaného příslušenství se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 050 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 112 235,49 Kč s příslušenstvím, a to z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum], na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 167 856 Kč za účelem zaplacení kupní ceny motorového vozidla Volkswagen Passat. Účastnice řízení přitom (na téže listině) uzavřely téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Dne [datum] došlo k zesplatnění úvěru, dne [datum] byl předmětný automobil zpeněžen, nesplacenou jistinu ve výši 112 235,49 Kč však žalovaná ani poté neuhradila.

2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila a k nařízeným jednáním se bez omluvy nedostavila.

3. Jelikož z žalobkyní předložených listinných důkazů vyplynulo, že ke dni [datum] činila kupní cena automobilu Volkswagen Passat částku 167 856 Kč (odpovídající výši žalobkyní poskytnutého úvěru), nicméně dne [datum] byl tento automobil prodán (pouze) za částku 46 000 Kč, vyzval soud žalobkyni při jednání dne [datum], aby žalobu doplnila tak, aby z ní bylo zjevné, z jakého jasného a obecně srozumitelného důvodu došlo k podstatnému snížení tržní hodnoty předmětného automobilu.

4. V doplnění žaloby žalobkyně zdůraznila, že před prodejem vozidla byla znalcem stanovena cena 70 000 Kč, přičemž při jeho prodeji bylo postupováno striktně podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Za částku 53 000 Kč vozidlo zpeněženo nebylo, bylo prodáno až za částku 46 000 Kč. V tomto doplnění pak žalobkyně uvedla, že„ není neobvyklou praxí, že vozidlo prodejce před prodejem, tj. v tomto případě [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [obec], výrazně nadhodnotí, avšak není v silách žalobce tuto skutečnost ověřit“. V návaznosti na citované vyjádření soud opětovně žalobkyni vyzval, aby sdělila, kdy ukončila spolupráci s obchodní společností [právnická osoba] (dále jen„ [právnická osoba] [právnická osoba]“), když připomněl dispozici ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobkyně k této výzvě soudu sdělila, že spolupráce probíhá na základě Smlouvy o zastoupení v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv č. [číslo smlouvy] [číslo], jejíž kopii přiložila.

5. Při jednání dne [datum] soud poučil na jednání přítomnou právní zástupkyni žalobkyně, že žalobkyně dosud neprokazuje, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, žalobkyně však prostřednictvím právní zástupkyně během jednání výslovně uvedla, že v tomto ohledu doplnění dokazování nenavrhuje. Konkrétní výši případného bezdůvodného obohacení žalované přitom žalobkyně při jednání k výzvě soudu taktéž nepředložila.

6. Jakkoli tedy žalobkyně již v návrhu tvrdí, že při uzavírání úvěrové smlouvy„ hodnotí schopnost žadatele splácet“, je podle mínění soudu nutno považovat toto tvrzení toliko za obecnou proklamaci, neboť z žádného listinného důkazu, jenž je obsahem spisu, toto tvrzení žalobkyně nevyplývá.

7. Soud tudíž dospěl k následujícím závěrům o pro věc podstatném skutkovém ději. Na základě smlouvy označené jako Úvěrová smlouva č. [spisová značka] uzavřely účastnice řízení dne [datum] úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 167 856 Kč za účelem koupě shora specifikovaného osobního automobilu s tím, že žalovaná úvěr splatí do [datum], přičemž celková splatná částka měla dosahovat výše 281 880 Kč. Součástí této smlouvy pak bylo ujednání o zajišťovacím převodu práva (Zajišťovací smlouva), podle které ke dni nabytí vlastnického práva k předmětnému vozidlu žalovanou (tedy ke dni [datum]) přechází toto vozidlo do vlastnictví žalobkyně.

8. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalované – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti [právnická osoba] přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.

9. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. V posuzované věci je přitom možno konstatovat, že žalobkyně neunáší ani břemeno tvrzení, neboť z obsahu žaloby (návrhu) není vůbec zjevné, jakým konkrétním způsobem před uzavřením inkriminované smlouvy hodnotila„ schopnost žadatele splácet“ předmětný úvěr. Daný spisový materiál tak neobsahuje žádná tvrzení (tím méně pak důkazy) o tom, že se žalobkyně zajímala o pravidelné příjmy a výdaje žalované (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).

12. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že úvěruschopnost žalované v posuzované věci vůbec zkoumána nebyla, a to patrně proto, že se žalobkyně spokojila s faktem, že součástí předmětné smlouvy jsou i ujednání o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva ve smyslu ustanovení § 2040 a násl. občanského zákoníku.

13. K tomu však žalobkyně z dále (stručně) pojednaných skutečností dle mínění podepsaného soudu neměla racionální důvod.

14. Jelikož soud v zásadě sdílí přesvědčení žalobkyně, že snížení kupní ceny předmětného vozidla z částky 167 856 Kč na částku 46 000 Kč v rozmezí zhruba dvou let je primárně vysvětlitelné tím, že [právnická osoba] [právnická osoba] při prodeji nadhodnotila kupní cenu (oproti tržní hodnotě odhadem o jednu pětinu), je možno konstatovat, že v daném případě není namístě úsudek, že by se žalobkyně dopustila tzv. přezajištění ve smyslu ustanovení § 113 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Uvádí-li tedy sama žalobkyně, že jí naznačená praxe prodávajících je jí dobře známa (viz dále), přičemž je nutno rovněž přihlédnout k tomu, že žalobkyně jakožto (dočasný) vlastník předmětného automobilu není v daném kontextu ničím motivována prodat předmětný automobil za nejvyšší možnou cenu (přičemž soud ponechává zcela stranou potencialitu jednání, jež by mohlo mít i trestněprávní konotace), je namístě uzavřít, že předmětná úvěrová smlouva nebyla natolik dobře zajištěna, aby žalobkyně mohla via facti zcela rezignovat na zkoumání úvěruschopnosti žalované. Na zaznamenaném závěru pak bez dalšího nemůže nic měnit ani existence ujednání o smluvních pokutách, neboť tato ujednání je možno považovat za platná pouze za předpokladu, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované.

16. V této souvislosti soud pouze připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.

17. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalované.

18. Za této procesní situace se tak soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda na postup žalobkyně není možno – analogicky – aplikovat dispozici ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, petrifikujícího římskoprávní zásadu, podle které nikdo nesmí těžit ze své nepoctivosti. Jakkoli totiž soud nemá k dispozici úsudek, že by přímo žalobkyně jednala nepoctivě, nelze podle mínění podepsaného soudu současně zcela přehlížet, že žalobkyně – byť toliko nepřímo – z určité nepoctivosti svého smluvního partnera těží; nebylo-li by totiž předmětné vozidlo smluvním partnerem prodáváno za„ nadsazenou cenu“, nemohla by žalobkyně žalované poskytnout úvěr v dané výši (ale poskytovala by jí ho ve výši nezanedbatelně nižší). Současně nelze ztrácet ze zřetele ani výše naznačenou inherentní skutečnost, že na základě žalobkyní zvolené konstrukce (srov. přiměřeně možné aplikační důsledky ustanovení § 557 ve spojení s ustanoveními § 1812 – 1815 občanského zákoníku) není právě žalobkyně nikterak motivována prodat automobil, jenž je předmětem zajišťovacího převodu práva, za vskutku nejvyšší možnou nabídku (bez ohledu na závěr, že je postupováno striktně podle zákona o veřejných dražbách), a tím v potřebné výši„ umořit“ stávající dluh svého dlužníka, tedy osoby v obdobném postavení, jako je žalovaná.

19. Poslední zaznamenané úvahy nicméně soud uvádí pouze nad rozhodný rámec, neboť na těchto úvahách dané rozhodnutí v posledku nespočívá, jelikož ratio decidendi tohoto rozsudku se opírá o závěr, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované.

20. Postačí tak uzavřít, že se žalovaná – pakliže z titulu neplatné úvěrové smlouvy uhradila celkem částku 97 875 Kč – na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 69 981 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 69 981 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

21. Sluší se pak pro úplnost poznamenat, že soud nepřehlíží skutečnost, že v důsledku označení předmětné úvěrové smlouvy za neplatnou, je k dispozici úsudek, že se žalovaná ve svém důsledku rovněž bezdůvodně obohatila tím, že zhruba dva roky (bezplatně) používala inkriminovaný automobil. Jelikož žalobkyně přes poučení, jež se jí při jednání dostalo, žalobní tvrzení nedoplnila, soud se případnou výší takového bezdůvodného obohacení žalované nezabýval.

22. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se žalovaná staví k existenci soudního řízení, ve kterém vystupuje v pozici žalované, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách.

23. V části, ve které nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany, soud žalobu druhým výrokem tohoto rozsudku zamítl.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 25 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 490 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za první tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 1 500 Kč, a odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 112 235 Kč, tedy ve výši 5 620 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 200 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je první tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje trojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 500 Kč za každý z nich. Žalobkyni současně náleží i náhrada cestovních výdajů včetně náhrady za ztrátu času v celkové výši 2 864 Kč Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 984 Kč ve výši 2 727 Kč – představují částku 20 201 Kč, žalované tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 050 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce.