19 C 75/2022

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 47 343 Kč s přísl. <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 828 Kč, úrok ve výši 16,5 % ročně z částky 27 940 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 37 828 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 9 515 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 443 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 47 343 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 879,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 318,24 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 27 940 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 27 940 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a příslušnou Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [datum].

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, resp. o zápůjčce, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, za což měl žalovaný v rámci 24 měsíčních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 49 403 Kč s tím, že částku 3 923 Kč představoval poplatek„ za zpracování a flexibilní splácení“, a částku 5 592 Kč poplatek„ za administrativní činnost“; samotné úroky pak měly představovat částku 9 888 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování a flexibilní splácení“ a„ za administrativní činnost“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání je třeba považovat za neplatná, neboť a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně v souhrnu dosahují výše sjednaného kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, přičemž možné výjimky se v projednávané věci z obsahu spisu nepodávají. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 9 888 Kč.

9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v rámci 24 měsíčních splátek částku 39 888 Kč.

10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy celkem zaplatil toliko částku 2 060 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu – zaplatil částku 37 828 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 16,5 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 9 888 Kč v rámci 24 měsíčních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 60 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 894 Kč, odměny za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměny v celkové výši 1 500 Kč, tří režijních paušálů v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů, tedy částky 378 Kč; z důvodů uvedených shora (v bodu 12.) přitom soud rovněž povinnost žalovaného nahradit náklady řízení stanovil v prodloužené lhůtě, tedy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.