19 C 86/2022

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 18 800 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 800 Kč, úrok ve výši 12,6 % ročně z částky 4 000 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 800 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 12 000 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 18 800 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 3 281,58 Kč a 1 219,78 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 23,72 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a Zákaznickou kartou žalovaného, vystavenou téhož dne.

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měl žalovaný v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 37 800 Kč s tím, že částku 8 000 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 4 000 Kč blíže nespecifikovaný„ poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 2 800 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Obdobný závěr je třeba učinit i v souvislosti s ujednáními o„ poplatku“ ve výši 4 000 Kč, neboť z něj vskutku není zřejmé, jaké služby se žalovanému za tento poplatek mělo dostat; obecně totiž podle podepsaného soudu platí, že odměnu za poskytnutý úvěr zpravidla představuje sjednaný úrok, a možná výjimka se z daného spisového materiálu nepodává. Nadto nelze přehlížet ani skutečnost, že tento nespecifikovaný poplatek přesahuje výši ujednaného kapitalizovaného úroku, což zvláště vystupuje do popředí ve spojení s výše diskutovaným ujednáním o hotovostním inkasu splátek.

9. Jinými slovy řečeno, soud považuje za neplatné posledně diskutované ujednání, neboť z obsahu předmětných smluv není zjevné, jakou„ funkci“ toto ujednání v daném synallagmatickém právním vztahu plní, zvláště pak za situace, kdy tento poplatek znatelně převyšuje ujednané úroky. Inkriminované ujednání proto považuje soud za zastřené ujednání o (dalším) úroku, pročež tomuto disimulovanému ujednání nelze poskytnout právní ochranu.

10. Na tomto místě současně soud zdůrazňuje, že veden dispozicí ustanovení § 574 občanského zákoníku ve spojení s imperativem obsaženým v ustanovení § 576 občanského zákoníku oddělil shora označená platná ujednání od ujednání neplatných, tedy přistoupil k výkladu, jenž je ve svých důsledcích příznivější pro žalobkyni, a nepřiklonil se tak k potenciálně dostupné interpretaci, podle které je veškerá shora rekapitulovaná ujednání možno označit za zastřený úrok, jenž by v takém případě dosahoval výše 79,8 % ročně, tedy výše, kterou by již bylo nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy za situace, kdy je soudu z úřední činnosti známo, že výše v místě obvyklých úroků zpravidla nepřekračovala hranici 20 % (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

11. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v osmapadesáti týdenních splátkách částku 22 800 Kč.

12. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil pouze částku 16 000 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

13. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 6 800 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 12,6 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 800 Kč v rámci osmapadesáti týdenních splátek, a to za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

14. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčího ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

16. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 20 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v ustanovení § 14 b advokátního tarifu.