19 C 93/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 18 566,21 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 277 Kč, úrok ve výši 15,4 % ročně z částky 2 589 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 633 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 574 Kč, úrok ve výši 15,4 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se co do částky 3 715,21 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, to na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].</b> <b>V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 471 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 18 566,21 Kč s příslušenstvím, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatil částku 6 852,70 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 597,96 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 325,92 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 3 633,49 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 3 633,49 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatil částku 11 713,51 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 943,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 041,28 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěry, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o zápůjčce ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, a příslušnými Tabulkami umoření, vyhotovenými dne [datum].

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 6 000 Kč, za což měl žalovaný v pětačtyřiceti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 10 640 Kč s tím, že částku 1 952 Kč v tomto případě představoval poplatek za„ zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 1 889 Kč poplatek„ za administrativní činnost a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 799 Kč. Poté dne [datum] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 7 000 Kč, za což měl žalovaný v pětačtyřiceti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 12 302 Kč s tím, že částku 2 728 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 1 642 Kč poplatek za„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 932 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud přitom dospěl soud k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné.

7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však – bez dalšího – neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a„ za administrativní činnost a komfortní splácení“ a„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.

8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 89,3 % ročně v případě první smlouvy, a úroku ve výši 91,6 % ročně v případě druhé smlouvy, tedy ve výši, kterou by již bylo nutno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 799 Kč a 932 Kč.

9. Soud vzal však současně do úvahy skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by danému spotřebiteli v té době patrně„ nepůjčila“), navíc krátkodobě, reálně nemůže (nemusí) pouze úrok vyčíslený částkou 799 Kč a 932 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. V dané věci proto soud – výjimečně – shledal platným rovněž ujednání o poplatku„ za administrativní činnost a komfortní splácení“, resp.„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“.

10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázal zaplatit v pětačtyřiceti týdenních splátkách nejprve částku 8 688 Kč, a poté částku 9 574 Kč.

11. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatil částku 3 411 Kč a z titulu druhé smlouvy nezaplatil ničeho, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena.

12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy – zaplatil částku 5 277 Kč, a – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – částku 9 574 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,4 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 799 Kč a 932 Kč v rámci pětačtyřiceti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku.

13. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit.

14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

15. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

16. Čtvrtým výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč.

17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 60 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč; z důvodů uvedených shora (v bodu 13.) přitom soud rovněž povinnost žalovaného nahradit náklady řízení stanovil v prodloužené lhůtě, tedy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.