19 C 95/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , název města zastoupená advokátem jméno FO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15 899,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 600 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 600 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do požadavku, aby žalovaný žalobkyni zaplatil částku 8 299,96 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 299,96 Kč od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 15 899,96 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně smlouvou o úvěru ze dne , datum, .

2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný (byť toliko fikcí) souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.

3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy, uzavřené s obchodní společností , právnická osoba, ., čerpal úvěr ve výše 7 600 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný splatit do , datum, s tím, že právní předchůdkyni žalobkyně „vrátí“ (po slevě) částku 10 861,33 Kč, tedy že za poskytnutý úvěr zaplatí poplatek ve výši 3 169,96 Kč (před „slevou“ ve výši 8 299,96 Kč) a úrok ve výši 40 % ročně. Podle (žalovaným nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaný na jistině do , datum, ani později ničeho neuhradil. Z důvodu procesní pasivity žalovaného tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně vyplacena částka 7 600 Kč, a že se zavázal za poskytnutý „úvěr“ zaplatit celkem částku 10 861,33 Kč (podle žalobkyně dokonce částku 16 149,82 Kč).

5. Tvrdí-li žalobkyně, jakkoli v petitu tuto částku nežádá, že se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 8 299,96 Kč, tedy částku, kterou by měl žalovaný zaplatit „před slevou“, postačí uvést, že z předmětné smlouvy ani z obsahu žaloby není zřejmé, proč by žalovanému neměl „nárok“ na slevu vzniknout.

6. I kdyby soud považoval za platné ujednání o poplatku ve výši 3 169,96 Kč, je zřejmé, že jde téměř o 40 % „zapůjčené“ jistiny (v případě žalobkyní preferovaného poplatku by se pak jednalo dokonce o 109 % jistiny).

7. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.

8. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.

9. Jakkoli by proto ujednaný úrok ve výši 40 % ročně sám o sobě mohl být shledán úrokem sjednaným ve výši neodporující kogentním ustanovením občanského zákoníku ani zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výše tohoto úroku ve spojení se shora diskutovaným poplatkem a rovněž ujednanou – jakkoli žalobkyní v posledku nepožadovanou – smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, vede soud k jednoznačnému a nevyhnutelnému závěru o celkové (absolutní) neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy.

10. Podepsaný soud proto v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele, že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.

11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 7 600 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 7 600 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 7 600 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

12. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že nepřikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a neumožnil žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, neboť k takovému kroku neshledal důvod za situace, kdy je žalovaný nejen zcela pasivní, ale navíc si inkriminovanou smlouvou finanční částku „zapůjčoval“ s tím, že ji celou i s příslušenstvím splatí do jednoho měsíce.

15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.