19 C 97/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 41 752,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 344 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 344 Kč od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 24 408,86 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 41 752,86 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 391,64 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 503,43 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od , datum, do zaplacení; nadto žalobkyně požadovala zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 12 671,20 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila (byť toliko fikcí) souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; za dané procesní situace soud – mj. z důvodu hospodárnosti řízení – ve věci nenařizoval jednání, neboť bylo zjevné, že a) žalovaná, jež se v současnosti trvale zdržuje na území Slovenské republiky (viz záhlaví tohoto rozsudku), nemá zájem se soudního jednání účastnit, a b) žalobkyně by v rámci ústního jednání z podstaty věci nebyla s to zvrátit níže přijaté právní závěry.

3. Soud proto provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi obchodní společností , právnická osoba, . a žalovanou, a předžalobní výzvou ze dne , datum, .

4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, – v Domažlicích – smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měla žalovaná v čtrnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 37 184 Kč.

5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.

7. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.

8. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měla žalovaná během čtrnácti měsíců zaplatit celkem částku 17 184 Kč, tedy 85,9 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 73,6 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.

9. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).

10. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalované jakožto spotřebitele (viz inter alia i požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.

11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami v posledku nesporné skutečnosti, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela částku 20 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatila pouze částku 2 656 Kč. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 17 344 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 17 344 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.

12. Jelikož soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, nemohl žalobkyni přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty ani požadované poplatky či náhrady. Druhým výrokem proto soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

13. Pro pořádek je pak vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné – a snad pouze z tohoto důvodu nařizovat ve věci jednání (viz výše) – poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.