4 C 2/2021

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Dufkovou dne datum ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení dědického práva <b>I. Určuje se, že žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [datum narození], je dědicem po zůstaviteli zemřelém [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], posledně bytem [adresa]. [ulice] [číslo popisné], zemřelém [datum].</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 31 104 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].</b> 1. Žalobkyně [celé jméno žalobkyně] podala dne [datum] u Okresního soudu v Domažlicích žalobu, kterou se domáhala určení, že je nepominutelným dědicem po zůstaviteli, zemřelém [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], posledně bytem [adresa]. [ulice] [číslo popisné], zemřelý [datum]. Žalobu opřela o tvrzení, že její zemřelý otec pořídil dne [datum] listinu o vydědění ve formě notářského zápisu, závěť nepořídil. Jako důvod vydědění uvedl, že žalobkyně jako dcera zůstavitele, o něj neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. S předmětným důvodem vydědění žalobkyně nesouhlasí, protože nenastal, když zůstavitel, jako otec žalobkyně, v zásadě svým chováním vyloučil styk mezi dcerou a otcem.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a nárok v ní obsažený v plném rozsahu neuznal. Předně namítl, pokud neopominutelný dědic zpochybňuje důvodnost vydědění, ale současně uznává pravost a platnost závěti zůstavitele, nevzniká spor o dědické právo, nelze neopominutelného dědice proto ve smyslu § 170 z. ř. s. odkázat k podání žaloby, pokud se neopominutelný dědic žalobou domáhal určení svého postavení jako neopominutelného dědice, bylo by třeba na takovou žalobu pohlížet jako na určovací žalobu ve smyslu § 80 o.s.ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017), jde-li o spor o platnost dědění nezbývá než řešení nalézat v ustanovení § 80 občanského soudního řádu, podle kterého nelze žalovat na určení, je-li možné žalovat na plnění. Ve smyslu ustanovení § 1673 odstavec 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, se tato ustanovení vztahují na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo, avšak s ohledem na skutečnost, že nepominutelný dědic oproti dřívější právní úpravě již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen ve smyslu znění ustanovení § 1654 odstavec 1 zákona č. 89/2021 Sbírky na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, stává se věřitelem dědiců, a tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Byla-li žalobkyně odkázána postupem podle ustanovení § 170 odstavec 1 z. ř. s., nemůže takové usnesení založit žádné právní účinky. Žaloba v těchto intencích neměla být podána, neb se nejedná o spor o dědické právo, nýbrž o spor o nárok žalobkyně na povinný díl.

3. Okresní soud v Domažlicích rozhodl ve věci rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] tak, že žalobu žalobkyně zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 31 409 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že zůstavitel zemřel dne [datum] se zanecháním listiny o vydědění ze dne [datum], kterou vydědil svou dceru z důvodu, že o něj neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a důsledky vydědění vztáhl i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku. Kromě toho v listině o vydědění podotkl, že [celé jméno žalobkyně] není jeho pokrevní dcerou. Žalobkyně s důvody svého vydědění nesouhlasila, proto byla odkázána soudním komisařem usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], k podání žaloby na určení svého dědického práva. Soud prvého stupně dále vyvodil s odkazem na ust. § 3072 o. z., že platnost prohlášení o vydědění je třeba posuzovat podle právní úpravy platné a účinné ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V dané věci nebyla zpochybňována platnost listiny o vydědění učiněné notářským zápisem formou veřejné listiny, důvody vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) o. z. však nebyly naplněny. Jedním z hledisek, které je třeba zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda sám zůstavitel měl zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel se s žalobkyní nestýkal, s matkou žalobkyně se rozvedl v době, kdy žalobkyni byly tři roky, zůstavitel zpochybňoval své otcovství, avšak k popředí otcovství nedošlo, a sám odmítal mít s žalobkyní jakékoliv vazby. Vztahy v rámci širšího příbuzenstva byly prokazovány výpověďmi jednotlivých svědků. Zůstavitel nestál o kontakty s žalobkyní, proto není možné akceptovat důvod vydědění, že žalobkyně o zůstavitele neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a to i v době jeho nepříznivého zdravotního stavu. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je nepominutelnou dědičkou zůstavitele. Podle § 1648 o. z. má vyděděný nepominutelný dědic právo na povinný díl, když nepominutelný dědic, kterým je žalobkyně, má možnost domáhat se svého povinného dílu podle ust. § 1648 o. z. žalobou. Právo na povinný díl má nepominutelný dědic, u kterého nejsou prokázány zákonné důvody pro vydědění. Nepominutelný dědic má právo na povinný díl v penězích především tehdy, pokud ho zůstavitel v pořízení pro případ smrti pominul, takové opomenutí nemá za následek neplatnost pořízení pro případ smrti, ale nepominutelný dědic se v takovém případě stává věřitelem dědiců. V dané věci má nepominutelná dědička právo na výplatu povinného dílu v penězích, neboť byly shledány neplatnými důvody jejího vydědění. Pokud vyděděný nepominutelný dědic uzná pravost listiny, může namítat platnost vydědění s ohledem na naplnění důvodů vydědění. Takovou námitkou se domáhá práva na povinný díl, protože se mu nemůže dostat dědického podílu. Soud se dále zabýval otázkou, zda má být tento nepominutelný dědic, který popírá důvody vydědění, ale zároveň nenapadá platnost pořízení pro případ smrti, pozůstalostním soudem odkázán k podání žaloby. Podle nové právní úpravy nepominutelný dědic nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jenom na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, a není-li mu tedy dědický podíl zanechán zůstavitelem, stává se pouhým věřitelem dědiců a nesvědčí mu dědické právo po zůstaviteli. Nemůže se tedy jednat o spor o dědické právo, jehož řešení upravují ust. § 1673 odst. 2 o. z. a § 170 z. ř. s . Bylo proto chybou, došlo-li k odkazu na podání žaloby vyděděného nepominutelného dědice, který brojí proti důvodům svého vydědění, aniž napadá platnost vydědění (závěti). Žaloba takového nepominutelného dědice by neobstála ani jako obecná určovací žaloba, neboť nepominutelnému dědici chybí na určení jeho postavení v řízení o pozůstalosti naléhavý právní zájem. Soud uzavřel, že účast vyděděného nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení bude ukončena poté, co uzná pravost a platnost závěti, aniž by byl soudním komisařem odkazován k podání jakékoliv žaloby. Vyděděnému nepominutelnému dědici však zůstane zachována možnost podat žalobu o zaplacení peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu, ve které bude nést důkazní břemeno o tom, že jeho povinný díl odpovídá svou hodnotou právě žalované částce, nebo částce vyšší.

4. Proti předmětnému rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, které zdůvodnila tím, že splnila pokyn soudu prvého stupně a ve lhůtě 2 měsíců od právní moci usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], podala žalobu proti synovi zůstavitele. Žalobkyně zpochybnila listinu o vydědění, kdy nedůvodné vydědění bylo předmětem dokazování jako předběžná otázka před rozhodnutím o určení, že žalobkyně je jako dcera zůstavitele dědicem ze zákona, a tedy i účastníkem probíhajícího dědického řízení. Zůstavitel závěť o svém majetku nepořídil a dle zákona přicházejí v úvahu jako nepominutelní dědicové, tedy dědicové ze zákona, pozůstalé děti, tj. žalobkyně a žalovaný. Soud prvého stupně sice dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod vydědění, neboť bylo prokázáno, že zůstavitel nestál o kontakty se žalobkyní, a proto není možné akceptovat důvod vydědění, že o zůstavitele trvale neprojevovala zájem. Vydědění žalobkyně je prokazatelně neplatné, žalobkyně je nejen nepominutelnou dědičkou, ale i dědičkou ze zákona, a tedy účastnicí dědického řízení po zůstaviteli, protože zůstavitel vedle listiny o vydědění nepořídil závěť, a tedy ze zákona jsou obě jeho děti nejen nepominutelnými dědici, ale i dědici ze zákona. Ohradila se dále proti závěru soudu prvého stupně, že by uznala pravost listiny o vydědění, která byla učiněna formou notářského zápisu, žalobkyně takové uznání nevyslovila, popřela důvody vydědění, což bylo prokázáno. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudu prvého stupně, že vyděděním má nepominutelný dědic právo na povinný díl, tedy když u něj nejsou prokázány zákonné důvody pro vydědění, jako nepominutelný dědic má právo na výplatu povinného dílu v penězích, neboť nebyly shledány neplatnými důvody jejího vydědění. V řízení bylo prokázáno, že důvody vydědění nejsou po právu a závěť zůstavitel nepořídil. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 2236/2020 – 354, z něhož vyplývá, že vedle vydědění by musela existovat i závěť která by pominula žalobkyni, a potom by nemohla být zůstavitelovým dědicem, ale nepominutelným dědicem, a stala by se věřitelem dědiců, kterému nesvědčí dědické právo. V tomto případě však zůstavitel vedle listiny o vydědění závěť nepořídil, proto nic nebrání tomu, aby žalobkyně, která zpochybnit neexistující závěť nemohla, byla dědicem ze zákona, a tedy účastníkem dědického řízení. Žalobkyně podala žalobu na určení, že je dědicem, když jako předběžná otázka bylo řešeno, zda důvody vydědění jsou dány. Nemohla ale napadnout závěť, jak již bylo shora uvedeno. Žalobkyně je proto přesvědčena, že žaloba o určení jejího postavení v řízení o projednání pozůstalosti po zůstaviteli je dána pro naléhavý právní zájem. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí a určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli.

5. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil. Uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný a ztotožnil se se závěry soudu prvého stupně, zejména s tím, že žalobkyně nesouhlasila pouze s důvody svého vydědění a nenapadla platnost a pravost listiny, nebyla tedy nijak zpochybněna její platnost. Nebylo a není žádného důvodu, aby nebylo na listinu o vydědění pohlíženo jako na platné právní jednání, nebyl prokázán opak. Žalovaný nesouhlasí s argumentem žalobkyně, že vedle listiny o vydědění by musela existovat závěť, která by pominula žalobkyni, na základě čehož by se žalobkyně nemohla stát zůstavitelovým dědicem, ale nepominutelným dědicem, a stala by se věřitelem dědiců, kterému nesvědčí dědické právo. Listinu o vydědění je třeba posuzovat podle jejího obsahu. Z ní jasně plyne zůstavitelem projevená vůle, kterou vydědil žalobkyni a odejmul jí tak její nárok. Jasně tak projevil svou poslední vůli. Žalobkyní uplatněný nárok považuje za nesprávný a nezákonný, a to i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, z něhož vyplývá, že pokud nepominutelný dědic zpochybňuje důvodnost vydědění, ale současně uznává pravost a platnost závěti zůstavitele, nevzniká spor o dědické právo. Nelze proto nepominutelného dědice odkázat k podání žaloby. Pokud se nepominutelný dědic žalobou domáhá určení svého postavení jako nepominutelného dědice, jde o žalobu určovací ve smyslu § 80 o. s. ř. Dále citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, podle kterého existuje-li listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nesporuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak dokud o tomto jeho tvrzení není soudem rozhodnuto (přičemž se tak nemůže stát prostřednictvím odkazu podle § 170 z. ř. s.) je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl, s tím, že má možnost se svého práva domáhat mimo řízení o pozůstalosti žalobou ve sporném soudním řízení. Z uvedeného plyne, že žalobkyně nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž toliko podle § 1654 odst. 1 o. z. na peněžní částku rovnající se hodnotě jejího povinného dílu, a stává se tak pouhým věřitelem dědiců, když jí nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Žalobkyně napadala pouze důvody svého vydědění nikoliv však platnost svého vydědění. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Plzni přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 zák. č. 99/1963 sbírky, příhlédl k obsahu spisu, odvolání žalobkyně i vyjádření žalovaného k podanému odvolání a usnesením čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že prozatím nejsou dány podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud zdůvodnil své rozhodnutí následujícím způsobem: <i>Žaloba o určení dědického práva žalobkyně byla podána u soudu prvého stupně dne [datum], tedy v souladu s odkazem učiněným soudem prvého stupně v pozůstalostním řízení provedeným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně byla odkázána k podání žaloby na určení svého dědického práva za situace, kdy v pozůstalostním řízení bylo zjištěno, že zemřelý otec žalobkyně pořídil dne [datum] listinu o vydědění ve formě notářského zápisu. Jako důvod vydědění uvedl, že žalobkyně jako dcera o něj neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Žalobkyně s uvedeným důvodem vydědění nesouhlasila, a to pro chování zůstavitele vůči její osobě. Z pozůstalostního spisu, a to konkrétně z protokolu o jednání v řízení o pozůstalosti dne [datum], lze zjistit, že pozůstalé dceři [celé jméno žalobkyně] byla předložena listina o vydědění ze dne [datum] sepsaná notářským zápisem notářky [jméno]. [příjmení], č. j. [spisová značka], a žalobkyně prohlásila, že zůstavitelovu listinu o vydědění a důvody v ní obsažené neuznává. Na základě tohoto jejího prohlášení pak byla odkázána k podání žaloby na určení svého dědického práva.</i> <i>Soud prvého stupně prováděl dokazování ke zjištění, zda došlo k naplnění důvodu vydědění uvedeného v ust. § 469a zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. V této souvislosti soud prvého stupně vyslechl řadu svědků, avšak jednotlivá skutková zjištění učiněná z těchto svědeckých výpovědí v odůvodnění napadeného rozsudku nevyjádřil, pouze učinil obecný závěr o tom, že důvod vydědění uvedený v listině o vydědění nebyl naplněn. Takovýto postup je však procesně nepřípustný, neboť odporuje zásadám zakotveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., které se týká obligatorních náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí. Již z tohoto důvodu musel odvolací soud konstatovat, že rozhodnutí je z tohoto pohledu nepřezkoumatelné, když z odůvodnění napadeného rozsudku není zjistitelné, na základě jakých právně významných skutečností dospěl soud prvého stupně k závěru o tom, že důvod vydědění není dán.</i> <i>Další významnou otázkou v tomto řízení je skutečnost, zda soudní komisař v pozůstalostním řízení postupoval správně, pokud podle § 170 z. ř. s. odkázal žalobkyni k podání žaloby na určení dědického práva. Podle tohoto ustanovení v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je řeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.</i> <i>Dle názoru odvolacího soudu postupoval soudní komisař správně, pokud žalobkyni odkázal k podání této žaloby, neboť jsou splněny podmínky pro tento postup. Dědické právo žalobkyně se s ohledem na listinu o vydědění jevilo jako slabší než dědické právo žalovaného, byť jinak by bylo nutno považovat oba dědice zůstavitele za dědice s rovnocenným dědickým právem, a to zákonným dědickým právem potomků zůstavitele. Žalobkyně tento pokyn splnila, byť žalobu poněkud nepřesně formulovala, že požaduje určení, že je nepominutelným dědicem po zůstaviteli, patrně v kontextu s novou právní úpravou. Význam a dopady žaloby na určení dědického práva však vyplývají z dědického práva i tomu předcházejích úkonů soudního komisaře, a je tedy zcela zřejmé, že žalobkyně touto žalobou hodlala vyřešit své postavení dědice tak, aby mohla své dědické právo v pozůstalostním řízení uplatnit. S tímto jejím postupem, kdy využila tzv. privilegované žaloby, u níž nemusí tvrdit ani prokazovat naléhavý právní zájem, který je dán přímo ze zákona, souvisí její základní argumentace o tom, že neakceptuje důvod vydědění, v důsledku čehož je zákonnou dědičkou.</i> <i>Pokud jde o hodnocení žalobkyně jako dědičky ze zákona či tzv. nepominutelné dědičky a argumentaci shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, je třeba zásadně odlišit situaci, kdy zůstavitel zanechá pořízení pro případ smrti, např. závěť, či se tak nestane. Lze přisvědčit argumentaci o tom, že za současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve. Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. V posuzovaném případě však tento postup aplikovat nelze, a to z důvodu, že žádné pořízení pro případ smrti, tedy závěť, zůstavitel neučinil. Nelze proto uzavřít, že žalobkyně je nepominutelnou dědičkou, která se stává pouhým věřitelem dědiců, a tudíž jí nesvědčí dědické právo. Naopak lze dovodit, že žalobkyni svědčí dědické právo z titulu zákonné dědické posloupnosti, a to za situace, kdy bude spolehlivě uzavřeno, že důvody vydědění v jejím případě nejsou dány. Argumentace platností či pravostí pořízení pro případ smrti tak v tomto případě není právně významná, neboť v daném případě žádné pořízení pro případ smrti ve formě závěti nebylo učiněno. Z tohoto důvodu pak ani argumentace uvedená ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR není přiléhavá. V daném případě byla zůstavitelem pořízena pouze listina o vydědění (nikoli závěť či současně závěť), tato listina byla žalobkyni předložena, ta neuznala důvody svého vydědění, proto bylo na soudu prvého stupně, aby se pečlivě zabýval skutkovými zjištěními ohledně naplnění důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v listině o vydědění. Pakliže soud prvého stupně dospěje k závěru, že tyto důvody naplněny nebyly, je nutno na žalobkyni pohlížet jako na zákonnou dědičku po zůstaviteli a dědické právo jí přiznat.</i> <i>V novém rozhodnutí proto soud prvého stupně učiní podrobný skutkový závěr o naplnění či nenaplnění důvodů vydědění, neboť pouze tento závěr může mít dopad do sféry žalobkyně, coby dědičky po zůstaviteli. Platnost listiny o vydědění učiněné ve formě notářského zápisu zpochybněna nebyla, proto soud prvého stupně může z této veřejné listiny vycházet. Podstatný je však její obsah, tedy zda důvod vydědění uvedený v této listině byl naplněn či nikoliv. Jak již bylo shora uvedeno, s ohledem na skutečnost, že závěť zůstavitel nepořídil a žalobkyně nesouhlasí s důvody vydědění uvedenými v listině o vydědění, nelze žalobkyni odepřít její postavení v tomto řízení a odkazovat ji na získání peněžité náhrady za povinný díl v jiném řízení.</i> <i>Soud prvého stupně své nové závěry náležitě odůvodní a neopomene rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů.</i> 8. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal žalovaný dovolání, ve kterém namítal, že se odvolací soud odchýlil od platného a účinného právního předpisu, rozhodl v rozporu s hmotným právem a věc nesprávně právně posoudil. Rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo řadou hmotně právních i procesních vad, každá z nich i jejich souhrn pak předznamenává možnost nesprávného právního posouzení věci a proto by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] zrušeno a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] potvrzen.

9. Nejvyšší soud ČR usnesením čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] podané dovolání odmítl, aniž se zabýval věcnou správností napadeného usnesení, pro nepřípustnost podaného dovolání, neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon dovolání nepřipouští, když přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí.

10. Podle § 226 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sbírky bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu:„ Naopak lze dovodit, že žalobkyni svědčí dědické právo z titulu zákonné dědické posloupnosti, a to za situace, kdy bude spolehlivě uzavřeno, že důvody vydědění v jejím případě nejsou dány. Argumentace platností či pravostí pořízení pro případ smrti tak v tomto případě není právně významná, neboť v daném případě žádné pořízení pro případ smrti ve formě závěti nebylo učiněno. Z tohoto důvodu pak ani argumentace uvedená ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR není přiléhavá. V daném případě byla zůstavitelem pořízena pouze listina o vydědění (nikoli závěť či současně závěť), tato listina byla žalobkyni předložena, ta neuznala důvody svého vydědění, proto bylo na soudu prvého stupně, aby se pečlivě zabýval skutkovými zjištěními ohledně naplnění důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v listině o vydědění. Pakliže soud prvého stupně dospěje k závěru, že tyto důvody naplněny nebyly, je nutno na žalobkyni pohlížet jako na zákonnou dědičku po zůstaviteli a dědické právo jí přiznat. <i>V novém rozhodnutí proto soud prvého stupně učiní podrobný skutkový závěr o naplnění či nenaplnění důvodů vydědění, neboť pouze tento závěr může mít dopad do sféry žalobkyně, coby dědičky po zůstaviteli. Platnost listiny o vydědění učiněné ve formě notářského zápisu zpochybněna nebyla, proto soud prvého stupně může z této veřejné listiny vycházet. Podstatný je však její obsah, tedy zda důvod vydědění uvedený v této listině byl naplněn či nikoliv. Jak již bylo shora uvedeno, s ohledem na skutečnost, že závěť zůstavitel nepořídil a žalobkyně nesouhlasí s důvody vydědění uvedenými v listině o vydědění, nelze žalobkyni odepřít její postavení v tomto řízení a odkazovat ji na získání peněžité náhrady za povinný díl v jiném řízení.“</i> 11. Dne [datum] při jednání byla připuštěna změna žalobního petitu se souhlasem žalovaného v tomto znění:„ Určuje se, že žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [datum narození], je dědicem po zůstaviteli zemřelém [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], posledně bytem [adresa]. [ulice] [číslo popisné], zemřelém [datum]“ 12. Soud učinil následující skutková zjištění, když vycházel z důkazů provedených v tomto řízení:

13. Ze spisu [spisová značka] Okresního soudu v Domažlicích ve věci zůstavitele [celé jméno žalovaného], narozeného [datum], zemřelého [datum], bylo zjištěno, že zůstavitel [celé jméno žalovaného] zemřel jako rozvedený a zanechal po sobě dvě děti 1) [celé jméno žalobkyně], narozenou [datum], žalobkyni a 2) [celé jméno žalovaného], narozeného [datum], žalovaného. 14. [celé jméno žalobkyně] se narodila z prvního manželství zůstavitele s [jméno] [příjmení], nyní [příjmení]. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích pod spisovou značkou [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] a tehdy nezletilá [jméno] byla svěřena do výchovy a výživy matky a otci bylo stanoveno výživné po 300 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti byly zjištěny z opatrovnického spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. [spisová značka] a spisu o rozvod manželství [spisová značka]. 15. [celé jméno žalovaného] se narodil z druhého manželství zůstavitele s [jméno] [příjmení], které bylo taktéž rozvedeno.

16. Z obsahu spisu [spisová značka] Okresního soudu v Domažlicích soud zjistil, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění ve smyslu ustanovení § 469a zákona č. 40/1964 Sbírky, sepsanou formou notářského zápisu před notářkou v [příjmení] [jméno] [příjmení] pod spisovou značkou NZ [číslo], [spisová značka], kterou vydědil svoji dceru [jméno] [příjmení], jejíž matkou je [jméno] [příjmení], provdaná [příjmení], nyní [příjmení], z těchto důvodů:„ Jmenovaná nejeví o mě vůbec žádný zájem, nenavštěvuje mě a ani mi nepíše a to již od svého dětství. Krom toho podotýkám, že není mojí pokrevní dcerou, což bylo prokázáno, i když po právní stránce z důvodu promeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství je považována za mou vlastní dceru.“ Důsledky tohoto vydědění byly vztaženy i na osoby uvedené v § 473 odstavec 2 zákona č. 40/1964 Sbírky.

17. Z protokolu o jednání v řízení o pozůstalosti ze dne [datum] pak bylo zjištěno, že notář shledal, že není dána existence skutečností zakládající dědickou nezpůsobilost podle § 1481 – 1483 zák. č. 89/2012 Sbírky. Současně byla při tomto jednání pozůstalá dcera [celé jméno žalobkyně] seznámena s obsahem listiny o vydědění, která prohlásila, že zůstavitelovu listinu o vydědění a důvody v ní obsažené neuznává.

18. Následně Okresní soud v Domažlicích notářem jako soudním komisařem [titul] [jméno] [příjmení] usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které nabylo právní moci dne [datum], odkázal pozůstalou dceru [celé jméno žalobkyně], aby své právo uplatnila žalobou na určení svého dědického práva ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení. Soud postupoval podle § 170 zákona č. 292/2013 Sbírky, neboť další průběh dědického řízení záleží na určení sporné skutečnosti, řešení sporu o dědické právo, kde je potřeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, když se jedná o námitky povahy skutkové, o skutkový spor vyžadující dokazování, které není možné řešit v rámci nesporného řízení, přičemž otázka tvrzených důvodů vydědění je pak v rámci sporného řízení řešena vedle dalších předběžných otázek podstatných pro závěr o dědickém právu.

19. Soud vycházel z následujícího skutkového stavu:

20. Zůstavitel zemřel dne [datum] se zanecháním listiny o vydědění ze dne [datum], kterou vydědil svou dceru a to z důvodu, že trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, když důsledky vydědění zůstavitel vztáhl i na osoby uvedené v § 473 odstavec 2 tehdy platného občanského zákoníku. Kromě toho v listině o vydědění podotkl zůstavitel, že [celé jméno žalobkyně] není jeho pokrevní dcerou. Jelikož dcera s důvody svého vydědění nesouhlasila, byla odkázána notářem usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] k určení svého dědického práva.

21. V projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění ve formě notářského zápisu podle ustanovení § 469a zákona č. 40/1964 Sbírky, občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

22. Podle ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sbírky, občanského zákoníku, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé před dnem nabytí účinností tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, jakož i práva a povinnost z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinností tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

23. Podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sbírky se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

24. Podle ustanovení § 3072 zákona č. 89/2012 Sbírky zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinných v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

25. Z výše uvedeného ustanovení § 3072 lze dovodit, že platnost prohlášení o vydědění je třeba posuzovat podle právní úpravy platné a účinné ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné.

26. V dané věci nebyla zpochybňována platnost listiny o vydědění učiněné notářským zápisem a to formou listiny veřejné. Na veřejnou listinu je třeba pohlížet především jako na platné právní jednání, pokud není prokázán opak. Platnost předmětné listiny nebyla zpochybňována, jakož nebylo zpochybňováno ani to, že by některý z účastníků řízení byl dědicky nezpůsobilý ve smyslu ustanovení § 1481 až 1483 zákona č. 89/2012 Sbírky.

27. Soud prováděl dokazování ve vztahu k důvodům vydědění, jejichž důvodnost žalobkyně rozporovala.

28. Podle § 469a zák. č. 40/1964 Sbírky (dále jen „o. z.“) odstavce 1) Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.

29. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) o. z. může zůstavitel platně vydědit svého potomka jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem [datum]. Důvod k tomuto vydědění přitom může spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němuž došlo v době před [datum], trvalo-li i po tomto datu. ([spisová značka])

30. Komentářová literatura hovoří o platnosti projevu vůle zůstavitele vedoucího k vydědění tak, že pořizovatel musí vedle potřebných formálních náležitostí v listině o vydědění uvést také některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů pro vydědění, přičemž s ohledem na předejití pozdějšímu sporu o platnost vydědění lze doporučit, aby pořizovatel v listině o vydědění uvedl i podrobnější popis jednání, o němž má za to, že splňuje některý ze zákonných důvodů pro vydědění.

31. Z obsahu Listiny o vydědění ze dne [datum] formou Notářského zápisu bylo zjištěno, že zůstavitel vydědil svou dceru [jméno] [příjmení] (nyní [celé jméno žalobkyně]) podle § 469a odstavec 1 písmeno b) o. z., neboť o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Zůstavitel popsal uvedené jednání tak, že jmenovaná o něj nejeví vůbec žádný zájem, nenavštěvuje jej a ani nepíše a to již od svého dětství. Kromě toho podotkl, že není zůstavitelovou pokrevní dcerou, což není prokázáno z důvodu promeškání lhůt k podání návrhu na popření otcovství, a proto je považována za vlastní dceru zůstavitele.

32. Zákon výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Neostrá formulace, kterou použil zákonodárce („ opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“), však vede k tomu, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod.

33. Vydědění je projevem vůle zůstavitele, který (je-li platný), je třeba respektovat. K platnému vydědění může dojít jen za splnění důvodů uvedených v ustanovení § 469a o. z. Půjde vždy především o otázku skutkovou a o posouzení okolností konkrétního případu. ([spisová značka])

34. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) o. z. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. ([spisová značka]) Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. (NS 2 Cdon 86/97, SoJ 21/98) Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti.

35. Neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech musí být podle dikce zákona v rozporu s dobrými mravy. Musí se jednat o pomoc, která byla pro zůstavitele objektivně potřebná, o níž potomek věděl nebo mohl vědět (postihla-li lokalitu, kde žil zůstavitel, přírodní katastrofa, o níž se potomek mohl dozvědět ze sdělovacích prostředků, apod.), kterou s přihlédnutím ke všem okolnostem byl schopen objektivně poskytnout (nebyl-li sám postižen vážnou nemocí, přírodní pohromou apod.) a jejíž poskytnutí zůstavitel neodmítal (například pro neshody s potomkem).

36. Další důvod pro vydědění potomka je dán tehdy, byl-li potomek odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Musí dojít k pravomocnému rozhodnutí soudu o vině a trestu (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu, § 3 a 4 trestního zákona).

37. Posledním zákonným důvodem pro vydědění je trvale nezřízený život potomka. Může se jednat například o závislost potomka na alkoholu, jiných návykových látkách anebo jiné chování trvalého charakteru, které se projevuje tím, že potomek nevede spořádaný život.

38. Jeden nebo více z výše uvedených důvodů pro vydědění musí nastat před okamžikem, v němž pořizovatel uskutečnil projev vůle obsahující vydědění. Nelze vydědit potomka podmíněně do budoucna (pro případ, že svým jednáním naplní pořizovatelem uvedený důvod vydědění).

39. K ochraně nepominutelných dědiců jsou však důvody, kvůli kterým může zůstavitel neopomenutelného dědice vydědit taxativně určeny. Zásadně platí, že důvod vydědění nemusí být zůstavitelem určen a i při výslovném určení důvodu vydědění je třeba zkoumat, zda nenastal kterýkoliv z důvodů vydědění uvedených v § 469a o. z., jak se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud rozsudkem 24 Cdo 1777/2019 ze dne 27. 9. 2019.

40. Soud provedl rozsáhlé dokazování výslechy svědků rodinných příslušníků, známých či kamarádů, kteří měli povědomí o rodinném životě zůstavitele a žalobkyně, listinnými důkazy soudními spisy a účastnickými výpověďmi žalobkyně a žalovaného. Provedl veškeré důkazy, které byly účastníky řízení navrhovány. Stav skutkových tvrzení účastníků a provedeného důkazního řízení byl stejný, jako tomu bylo v době, kdy Okresní soud v Domažlicích rozhodoval rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a Krajský soud v Plzni usnesením čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí].

41. Žalovaná strana soudu doložila: 1) znalecký posudek, imunohematologické vyšetření ze dne [datum] znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ve věci popření otcovství k [jméno] [příjmení], kde byly zkoumány vzorky krve zůstavitele a [jméno] [příjmení]. Ze závěrů posudku bylo zjištěno, že nebylo možno hodnotit možné otcovství bez matky a dítěte. Bylo zjištěno, že s pravděpodobností 83% nemůže mít [celé jméno žalovaného] dítě skupiny A1B, N, SS, CC, EE, KK, Gc 2-2, a [jméno] [příjmení] dítě skupiny EE, KK, Hp 1-1. Toto jsou nemožné kombinace pro rodičovství. 2) dopis Krajské prokuratury v [obec] ze dne [datum] o odložení žádosti o podání návrhu na popření otcovství. V dopisu je uvedeno, že z předběžného posudku [titul] [příjmení] je patrno, že je zůstavitel vyloučen z otcovství, stejně tak je vyloučen i [jméno] [příjmení], matka dítěte setrvala na svém tvrzení, že přirozeným otcem dítěte je zůstavitel, a proto je proti zájmům dítěte, aby byla podána žaloba a dítě by bylo bez otce. 3) dopis se žádostí o prošetření postupu Krajské prokuratury v [obec]. 4) dopis Generální prokuratury ze dne [datum], ve kterém oznamují zůstaviteli, že byl správně odložen Krajskou prokuraturou v [obec] podnět na podání návrhu na popření otcovství k nezl. [jméno] [příjmení]. 4) dopis Ústřednímu výboru KSČ, generálnímu tajemníku s. [jméno]. [příjmení] ze dne [datum] otcem zůstavitele s žádostí o prošetření věci otcovství jeho syna (zůstavitele). 5) výstup z Insolvenčního rejstříku na žalobkyni, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná prošla insolvenčním řízením, které bylo vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Usnesením ze dne [datum] byly splněny podmínky oddlužení a dlužnice (žalobkyně) byla osvobozena od dosud neuspokojených pohledávek.

42. Z obsahu opatrovnického spisu [spisová značka] Okresního soudu v Domažlicích bylo kromě již shora popsaných skutečností zjištěno, že 1) rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích čj. [spisová značka] – [číslo listu] ze dne [datum] byl k návrhu otce (zůstavitele) upraven rodičovský styk s nezletilou [jméno] každou druhou sobotu v měsíci od 14. 00 do 18. 00 hodin. Z odůvodnění rozsudku je zjištěno, že od rozvodu manželství ([datum]) se otec nesnažil nezletilou kontaktovat. 2) rozsudkem ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], byl zamítnut návrh matky na změnu příjmení nezletilé [jméno] z [příjmení] na [příjmení]. Vycházel mimo jiné z nesouhlasu otce nezletilé s touto změnou. Uvedl, že se nepovažuje za otce nezletilé, což bylo prokázáno znaleckým posudkem, vyživovací povinnost k nezletilé si plní, nestýká se s ní, protože se nepovažuje za jejího otce. Souhlasil by s osvojením nezletilé. Pokud se matka znovu vdala, měla počítat s tím, že má nezletilá jiné příjmení a mohla si ponechat příjmení [příjmení]. 2) rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích čj. [spisová značka] – [číslo listu] ze dne [datum] byl k návrhu otce (zůstavitele) upraven rodičovský styk s nezletilou [jméno] každou druhou sobotu v měsíci od 14. 00 do 18. 00 hodin. Z odůvodnění rozsudku je zjištěno, že od rozvodu manželství ([datum]) se otec nesnažil nezletilou kontaktovat.

43. Ze spisu [spisová značka] Okresního soudu v Domažlicích bylo zjištěno, že se otec s dcerou sešli při jednání u Okresního soudu v Domažlicích dne [datum] o zrušení vyživovací povinnosti otce. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byla vyživovací povinnost zrušena.

44. Žalobkyně předložila ve vztahu předloženému předběžnému znaleckému posudku [titul] [příjmení]„ Výsledek Imunohematologického vyšetření“ ze dne [datum] Fakultní nemocnice [obec], ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná má krevní skupinu B RhD pozit.

45. Žalobkyně jako účastnice řízení popsala své dětství po rozchodu rodičů. Své dětství vnímá jako nešťastné, neboť se matka znovu provdala a otčím nebyl dobrý člověk. Na otce má dvě vzpomínky 1) přijel, seděla v autě a dostala chodící panu a 2) potom ještě jednou, vše ve věku 5 – 6 let žalobkyně. Svého otce neznala, určité skutečnosti se dozvídala od sousedů či známých. V době, kdy se cítila nešťastně kolem 13 či 14 věku k otci utekla do [obec], ale ten jí odvezl zpět k babičce do [obec], která ji vychovávala. Poté otce viděla ve svých 18 letech, kdy se s žalobkyní chtěl sejít, aby jí oznámil, že není jejím biologickým otcem a že jí vydědil. Ve starším věku, kdy sama měla děti cca v roce [rok], otce potkala a sdělila mu, že má vnoučata a že s tím nic nenadělá. V době, kdy pořádala žalobkyně bály [bály] ve [obec], na těchto bálech otce potkávala. Nebavili se a nikdy nebyl kontakt navázán.

46. Žalovaný jako účastník řízení uvedl, že byl svěřen v roce [rok] po rozvodu rodičů do péče otce a žil s ním, až do jeho smrti, vyjma doby, kdy žil na internátě či na koleji v době studií. O tom, že jeho otec má dceru z prvního manželství, se dozvěděl ve svých cca 15 letech od svého otce a na jednání u notáře dne [datum] byl vyrozuměn, že má sestru, se kterou se bude muset dělit o část majetku, který s otcem vybudovali. Nikdy vzájemně nenavázali kontakty, a neví nic o tom, že by otec kontakty se svou dcerou udržoval. Věděl, že otec popíral otcovství, avšak bezúspěšně. Od otce věděl, že má sepsanou listinu o vydědění a že je vše zařízené, nemá se ničeho obávat. Ví, že firma otce poskytovala sponzorské dary na bály [bály] v [obec], ale otec se určitě neúčastnil všech bálů, neboť přes zimu dělal vlekaře na [příjmení]. Dále se vyjadřoval o posledních letech života otce, který byl nemocný, poslední dva tři roky se zdravotní stav zhoršil a poslední rok otec nevycházel z domu. Žil společně s manželkou, dětmi a svým otcem.

47. Svědkyně [jméno] [příjmení], první manželka zůstavitele a matka žalobkyně, uvedla, že se zůstavitelem chodila od svých 17 let a rozvedli se, když dceři byly cca 3 roky. Důvodem rozvodu byla známost zůstavitele s jinou ženou, se kterou je svědkyně přistihla. Sama jinou známost za trvání manželství popřela. Potvrdila, že otcem dcery [jméno] je zůstavitel. Dlouho je soud nechtěl rozvést. Vztah zůstavitele k dceři byl takový, že ji nejprve chtěl do péče a potom začal říkat, že není jeho. Potom už nejezdil. Dcera chtěla otce, snad měl za mí jezdit do školy do [obec]. Vztah dcery k druhému manželovi nebyl dobrý.

48. Svědek [příjmení] [příjmení], bratr matky žalobkyně a strýc žalobkyně, uvedl, že tvrzení o tom, že [celé jméno žalovaného] není otcem neteře, se dozvěděl až při tomto jednání. Vztahy v rodině byly normální, navštěvovali se. S bývalým švagrem se vídal tak 7 let poté, co se vrátil z vojny (rok narození 1948). Ví, že neteř za svým tátou běhala do hospody (ve věku cca 7 let), když se dozvěděla, že tam je. Svého tátu chtěla.

49. Svědkyně [jméno] [příjmení], nejlepší kamarádka žalobkyně od 1. třídy základní školy, uvedla, že žalobkyně neměla šťastné dětství s druhým manželem své matky. Hodně si vymýšlela o svém tátovi. Upínala se, že si ji vezme, stráví s ní prázdniny atd. Jednou k němu utekla do [obec], ale přivezl jí zpět domů do [obec]. Ve starším věku jí ukazoval nějaké papíry s tím, že není její otec. Tomu nevěřila. Ukazovala jí ho na bále ve [obec]. A sdělovala, že když se narodily děti, tak se potkali. Nikdy z ničeho nic nevzešlo. Věděla, že má bratra. Potom se dozvěděla, že táta zemřel.

50. Svědkyně [jméno] [příjmení], druhá manželka zůstavitele a matka žalovaného, uvedla, že manželství trvalo od [datum] do [měsíc] [rok], kdy bylo rozvedeno. Příčinou rozvodu byla nevěra zůstavitele. Syn byl svěřen na základě jeho přání do péče otce. Byli schopni se na péči domluvit. I po rozvodu manželství byly vztahy dobré. Posledních 10 – 12 let, kdy měl zdravotní problémy, mu pomáhala zařizovat různá vyšetření, neboť je zdravotní sestra. Za syna by dýchala. Seznámili se v květnu, [měsíc] [rok]. Za dobu trvání manželství nikdy nebyly navázány vztahy s žalobkyní. Nabyly žádné vztahy otce s dcerou ani dcery s otcem. Věděla, že si nechal manžel dělat testy otcovství, a že mu vyšlo, že není otcem své dcery. Ví, že probíhalo řízení. Jinak do vztahu s manželem šla, že již byl ženatý a že je tam dítě. Svého syna v jeho 10, 12 či 14 letech informovala o tom, že má sestru, aby se nedivil. Jinak se o údajné sestře nikdy nebavili. Od bývalého manžela věděla o tom, že navštívil žalobkyni v době jejích 18 či 19 let a ukázal jí papíry, že není jeho dcerou.

51. Svědkyně [jméno] [příjmení], manželka žalovaného od [datum], uvedla, s manželem chodili před svatbou asi 7 let. Vztahy s manželem jsou v pořádku. Manžel měl se svým otcem velmi dobré vztahy po celou dobu. Všichni žili společně pod jednou střechou, pravidelně se navštěvovali. Ví, že tchán byl 3x ženatý, nějaké přítelkyně tam byly. Její manžel je jediným dítětem tchána. O žalobkyni se dozvěděla od tchána tak, že se narodila z právního manželství, ale že je to vyřešené, není jeho dítětem, vydědil ji. V rodině se o ní jinak nemluvilo.

52. Svědek [jméno] [příjmení], kamarád zůstavitele, pracovali spolu v [podnik] a od roku [rok] spolu rok podnikali. Po revoluci šli každý svou cestou. Spojoval je motorismus. Byli si velmi blízcí. Myslel si, že manželství s [žalovaný] (žalovaný) matkou bylo prvním manželstvím. Od zůstavitele se však dozvěděl, že byl předtím ještě jednou ženatý, byli velmi mladí. Z manželství se narodila dcera, která snad není jeho. Měl si nechat dělat, nebo chtěl si nechat dělat testy otcovství. O vydědění nic nevěděl.

53. Svědek [jméno] [příjmení], kamarád zůstavitele, uvedl, že se znal se zůstavitelem od svých 12 let. Spojovala je profese a koníček motorismus. Věděli o sobě hodně. První ženou zůstavitele byla [jméno] [příjmení], bohužel se rozešli a z tohoto manželství byla dcerka. Prý mu ji nechtěla manželka dávat. Uvedl, že mu zůstavitel řekl, že mu u soudu přišili alimenty a že prý není jeho. Jinak toto téma bylo tabu a nikdy se o tom nebavili.

54. Svědkyně [jméno] [příjmení], družka zůstavitele od roku [rok] do roku [rok], uvedla, že se rozešli, neboť každý žil jiným způsobem. Po rozchodu neudržovali žádné vztahy. Určité věci se dozvídala o svých synů, kteří byli ve spojení se synem zůstavitele. Věděla, že se jeho syn postaral o svého otce. Od zůstavitele věděla, že se z prvního manželství narodila dcera, se kterou se nestýkal, neboť neměla být jeho.

55. Svědkyně [jméno] [příjmení], přítelkyně zůstavitele od roku [rok] (rok před narozením dětí žalovaného, narozeny rok [rok]) do jeho smrti, uvedla, že na základě místních znalostí věděla, že z prvního manželství zůstavitele byla dcera, měli se brzo rozvést. O žádných vztazích s touto dcerou neví. O uvedených věcech se nebavili, nebavili se ani o pořízeních pro případ smrti. Na žádných návštěvách v rámci rodiny uvedená dcera nebyla.

56. Soud se nejprve zabýval důvodem vydědění uvedeným v „ Listině vydědění“ ze dne [datum] sepsané Notářským zápisem pod sp. zn. [značka] [číslo], [spisová značka].

57. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že zůstavitelem uvedený důvod vydědění:„ Jmenovaná nejeví o mě žádný zájem, nenavštěvuje mě, a ani mě nepíše a to již od svého dětství,“ tj., že dcera o něj trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla podle ustanovení § 469a odstavec 1 písmeno b) o. z., nebyl naplněn.

58. Dle ustálené judikatury je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kdy zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kdy mu tento stav vadí a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento vztah lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/1996, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 1998).

59. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem, protože zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdo 86/1997 který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod [číslo] ročník 1998 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).

60. V řízení bylo z opatrovnického spisu žalobkyně zjištěno a svědeckými výpověďmi zejména svědkyně [jméno] [příjmení], první manželky zůstavitele, [jméno] [příjmení], švagra zůstavitele a bratra první manželky, [jméno] [příjmení], kamaráda zůstavitele, prokázáno, že první manželství zůstavitele bylo funkční po velmi krátkou dobu a záhy bylo rozvedeno. Žalobkyně byla svěřena do péče matky, otci bylo stanoveno výživné po 300 Kč měsíčně, které bylo hrazeno do doby zrušení této povinnosti k žalobě podané zůstavitelem v době zletilosti žalobkyně. Vysouzený rodičovský styk otce s tehdy nezletilou byl zřejmě jen formálním rozhodnutím, neboť záhy byla snaha zůstavitele o popření otcovství k žalobkyni. Řízení o popření otcovství nebylo úspěšné. Nejvyšší prokurátor žalobu nepodal, i přesto, že zůstavitel využil veškerých prostředků včetně intervence u generálního tajemníka Strany.

61. Slyšení svědci vypovídali o vztazích v rodině zůstavitele v období cca 55 let, účastníci řízení o tom, jak vnímali oni sami své postavení v rámci rodiny, míněno ve vztahu k zůstaviteli.

62. Postavení žalovaného jako syna zůstavitele bylo zcela jasné. Narodil se z druhého manželství zůstavitele, byl mu po rozvodu manželství svěřen do péče a žil s ním do doby smrti pod jednou střechou. Vztahy byly na dobré úrovni, o svého otce se postaral, když bylo třeba a podíleli se společně na podnikatelských aktivitách. Zůstavitel ve prospěch svého syna vydědil žalobkyni a takto ošetřil, aby majetek z dědictví připadl jen synovi.

63. Postavení žalobkyně jako dcery zůstavitele, neboť zůstaviteli svědčí zákonná domněnka otcovství jako manželovi matky, když otcovství nebylo popřeno, bylo zpochybněno listinou o vydědění. Žalobkyně listinu o vydědění popřela co do důvodu vydědění. Platnost listiny formou veřejné listiny nepopřela. Po rozvodu manželství rodičů žalobkyně začal každý z rodičů žít svým životem. Matka se záhy vdala a z tohoto manželství se narodili polorodí sourozenci žalobkyně. Otec se taktéž záhy oženil a z tohoto vztahu se narodil žalovaný jako polorodý bratr žalobkyně. I toto manželství se rozpadlo, zůstavitel se pak ještě jednou oženil a v průběhu života udržoval přátelské vztahy s [jméno] [příjmení] od roku [rok] do roku [rok] a [jméno] [příjmení] od roku [rok] do své smrti. Žalobkyně žila se svou matkou, jejím druhým manželem a polorodými sourozenci. Ve své rodině nebyla šťastná, neboť nevycházela s otčímem. Toto vyplynulo z výpovědi žalobkyně, její matky jako svědkyně a kamarádky žalobkyně [jméno] [příjmení].

64. Žalobkyni a zůstavitele nevázalo k sobě jiné pouto, než pouto rodinné avšak formální„ dcera otec“. Lidské pouto mezi nimi nebylo žádné. Zůstavitel vyčlenil žalovanou ze svého života a posléze projevil vůli, když sepsal první listinu o vydědění ze dne [datum] na Státním notářství v [obec] pod čj. [spisová značka], [značka] [číslo], tedy záhy poté, co žalovaná nabyla dne [datum] zletilosti a následně druhou listinu o vydědění ze dne [datum] sepsanou formou Notářského zápisu. Touto vůlí měl úmyslu porušit primární poslání celého dědického práva, spočívajícího v přechodu majetku z jedné generace na druhou a zachování jeho hodnot v linii po dceři zůstavitele.

65. Vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní a žalobkyní a zůstavitelem vyplynuly z výpovědi všech svědků, tedy svědků žalující strany i žalované strany. V rodině zůstavitele se nebavili o dceři z prvního manželství, zůstavitel se o ní nebavil ani s kamarády. V obecném povědomí bylo, že se narodila z prvního manželství, oba byli velmi mladí, záhy se rozvedli a zůstavitel zpochybňoval své otcovství. Nebyli spolu v žádných vztazích, stycích.

66. Zůstavitel sám neměl žádné vztahy k žalobkyni, nestýkal se s ní od jejího útlého dětství, zhruba od jejích tří let, s výjimkou ojedinělých náhodných setkání, popř. setkáních, které vyprovokovala sama žalobkyně, o kterých vypovídala žalobkyně, svědkyně [jméno] [příjmení], kamarádka žalobkyně, svědek [příjmení] [příjmení], strýc žalobkyně. Žalobkyně toužila po svém otci, neměla šťastné dětství se svým otčímem, druhým manželem matky.

67. V dané věci bylo prokázáno, jak již je shora citováno, že zůstavitel se s matkou žalobkyně rozvedl v době, kdy žalobkyni byly tři roky. Zůstavitel zpochybňoval své otcovství, avšak k popření otcovství nedošlo a odmítal s ní mít jakékoliv vazby. Vztahy v rámci širšího příbuzenstva byly prokazovány výpověďmi jednotlivých svědků. Zůstavitel nestál o kontakty s [celé jméno žalobkyně], nechtěl, aby byla součástí jejího života, ať již důvod byl jakýkoliv, třeba i pochybnosti o biologickém otcovství, a proto není možné akceptovat důvod vydědění ten, že o něj [celé jméno žalobkyně] trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla a to i v době jeho nepříznivého zdravotního stavu.

68. Žalobkyně je nepominutelnou dědičkou zůstavitele. Občanský zákoník č. 89/2012 Sbírky rozšířil svobodnou vůli zůstavitele tak, aby zůstavitel mohl v nejširší možné míře ovlivnit, co se má stát s jeho majetkem v případě jeho smrti. Tato svobodná vůle zůstavitele zůstává zčásti omezena právy nepominutelných dědiců, potomků zůstavitele, kterým z pozůstalosti náleží povinný díl a to i v případě, že tyto osoby zůstavitel opomene uvést ve své závěti.

69. Vydědění jako jednostranné právní jednání zůstavitele tak zůstává právním institutem, který umožňuje zůstaviteli odejmout právo dědit i nepominutelnému dědici. Nepominutelného dědice lze v souladu s občanským zákoníkem vydědit pouze ze zákonných důvodů, přičemž platí, že z jiných než v zákoně výslovně uvedených důvodů vydědění nemůže být zůstavitelem provedeno, jiné důvody nelze ani smluvně sjednat ani je třeba výkladem rozšiřovat.

70. Dle rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 48/2000 ze dne 24.01.2001:

71. Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl.

72. V posuzovaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila a prokázala, že o zůstavitele projevovala zájem, avšak zůstavitel tento zájem odmítal. Zůstaviteli byla žalobkyně jako dcera lhostejná, sám jako rodič se zasloužil o uvedený stav. Nelze proto přičítat žalobkyni k tíži, že neprojevovala o zůstavitele zájem, který by jako dcera, možná stejně jako žalovaný, syn zůstavitele, projevovat o svého otce měla. Jak získat přízeň rodiče, který o přízeň svého dítěte nestojí.

73. V některých případech lze nepominutelného dědice vydědit, tj. jeho právo na povinný díl vyloučit, anebo toto právo zkrátit, což v tomto případě nepřichází v úvahu. Žalobkyně uznala pravost listiny o vydědění, která byla učiněna formou notářského zápisu, avšak popírá platnost důvodů vydědění.

74. Důvody vydědění uvedené v listině o vydědění nebyly v dané věci prokázány.

75. Soud se zabýval podotknutím zůstavitele„ není mojí pokrevní dcerou, což bylo prokázáno, i když z důvodu promeškání lhůt k podání návrhu na popření otcovství, je považována za vlastní dceru.“ 76. Podotknutí zůstavitele není zákonným důvodem vydědění a nemá vliv na platnost důvodů vydědění. Nicméně je nutné upozornit, že zůstaviteli svědčí k žalobkyni zákonná domněnka otcovství jako manželovi matky, která nebyla popřena. Z důkazů provedených v tomto řízení: výpověď matky žalobkyně, znalecký posudek ze dne [datum] [titul] [příjmení] (bez vyšetření matky a dítěte), výsledek imunohematologického vyšetření ze dne [datum] nebylo zjištěno, že by otcovství zůstavitele k žalobkyni bylo vyvráceno. A i kdyby bylo vyvráceno, zákonná dědická posloupnost zůstavitel a potomci je založena na právním rodičovství.

77. Soud se dále zabýval dalšími důvody vydědění dle § 469a odst. 1 o. z., i když nebyly uvedeny v listině o vydědění: Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život. Důvod vydědění podle písmene a) úzce souvisí v dané věci v důvodem vydědění dle písmene b) dle shora uvedeného zdůvodnění rozsudku a byl by možný za situace, kdyby byla kladná odpověď na následující otázku. Jak může dítěte, o které rodič nemá zájem, tento zájem odmítá, se o něj v době nemoci, stáří či jiných závažných případech postarat a poskytnout potřebnou pomoc? Nemůže. Proto ani tento důvod vydědění není naplněn. Nemůže být naplněn ani z dalšího prostého důvodu, neboť v době pořizování projevu vůle obsahující vydědění zůstavitel nepotřeboval, nebyl v situaci, kdy by potřeboval) poskytnout potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech.

78. Důvod vydědění podle písmene c) nebyl tvrzen ani prokázán.

79. Posledním zákonným důvodem pro vydědění podle písmene d) je trvale nezřízený život potomka, který v dané věci je spatřován stranou žalovanou v „ zadluženosti“ žalobkyně.

80. Jak již bylo uvedeno, jeden nebo více z výše uvedených důvodů pro vydědění musí nastat před okamžikem, v němž pořizovatel uskutečnil projev vůle obsahující vydědění. Nelze vydědit potomka podmíněně do budoucna (pro případ, že svým jednáním naplní pořizovatelem uvedený důvod vydědění).

81. Žalobkyně prošla insolvenčním řízením, viz. výpis z insolvenčního řízení [insolvenční spisová značka] Krajského soudu v Plzni, když insolvenční řízení bylo zahájeno v roce [rok] a bylo ukončeno oddlužením a osvobozením od placení dosud neuspokojených pohledávek dne [datum].

82. I kdyby se jednalo o důvod pro vydědění, tento nastal po projevení vůle zůstavitele obsahující vydědění, a nebylo by k němu možné přihlédnout.

83. V době, kdy zůstavitel projevil vůli, sepsal listinu o vydědění [datum], nebylo prokázáno, že„ by vedla nezřízený způsob života, chovala se marnotratně“. Samotná existence oddlužení nezakládá důvod pro vydědění. Důvod je dán tehdy, pokud existuje objektivně s ohledem na to, jak je vnímám celou společností, nestačí vnímání zůstavitele. Chování potomka musí vykazovat známky kontinuálnosti a dlouhodobosti, kdy není možné očekávat návrat k „ běžnému“ způsobu života a překračující obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, tedy chování, které ve společnosti vzbuzuje určité pohoršení. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného případu, obecně je však možné říci, že samotný fakt, že na majetek potomka jsou vedeny exekuce nebo že je v úpadku, k vydědění zpravidla postačovat nebude, bylo by nutno zkoumat, jak se dlužník do těchto problémů dostal. Zůstavitel o uvedeném důvodu neuvažoval. Insolvenční řízení skončilo oddlužením a osvobozením od placení dosud neuspokojených pohledávek.

84. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán ani jeden ze zákonných důvodů vydědění, soud žalobě žalobkyně vyhověl s tím, že je nutno na žalobkyni pohlížet jako na zákonnou dědičku po zůstaviteli a dědické právo jí přiznat.

85. O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle § 142 odstavec 1 zákona č. 99/1963 Sbírky podle úspěchu ve věci. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení, které musela vynaložit v souvislosti s uplatněním svého práva u soudu.

86. Náklady řízení spočívají v nákladech zastoupení advokátem a zaplaceném soudním poplatku.

87. Soud aplikoval při svém rozhodování o výši odměny advokáta ustanovení § 9 odstavec 3 písmeno a) vyhlášky č. 177/1996 Sbírky (dále jen advokátní tarif), neboť předmětem řízení bylo určení právního vztahu penězi neocenitelného. Dle citovaného ustanovení se za tarifní hodnotu považuje částka 35 000 Kč a ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2 500 Kč.

88. Při posouzení úkonů právní služby vycházel soud z ustanovení § 11 advokátního tarifu. Soud přiznal žalovanému náklady řízení spočívající v odměně za následující úkony právní služby: -) dle písmene a) příprava a převzetí zastoupení – 1 úkon právní služby -) dle písmene d) písemné podání ve věci samé sepis žaloby ze dne [datum] – 1 úkon právní služby -) dle písmene g) účast při jednání před soudem I. stupně dne [datum], [datum] (trvalo více jak dvě hodiny, a proto za účast na tomto jednání přísluší náhrada za 2 úkony právní služby), dne [datum] a dne [datum] – celkem 5 úkonů právní služby -) dle písmene d) písemné podání ve věci samé sepis odvolání ze dne [datum] do rozsudku Okresního soudu v Domažlicích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ze dne [datum] – 1 úkon právní služby Celkem učiněno 8 úkonů právní služby po 2 500 Kč, celkem 20 000 Kč.

89. Při posouzení důvodnosti požadovaných nákladů řízení soud vycházel z jejich účelnosti. Soud tyto náklady řízení přizná jen za situace, pokud jsou účelné a vždy přihlíží ke specifickým okolnostem daného případu, které mají vliv na účelnost těchto vynakládaných nákladů účastníkem řízení.

90. Soud shledal neúčelné náklady řízení spočívající v nákladech za napsání„ vyjádření k žalobě“ ze dne [datum], neboť v tomto podání žádá zástupce žalobce o odročení jednání a poslední odstavci podání se pouze vyjadřuje o nesprávnosti právní argumentace žalovaného za situace, že zůstavitel nezanechal závěť. Nejedná se o účelně vynaložené náklady řízení.

91. Dále soud přiznal náhradu hotových výdajů podle § 13 advokátního tarifu po 300 Kč za jeden úkon právní pomoci. V dané věci bylo učiněno 8 úkonů právní služby, a proto celková náhrada za tzv. režijní paušály činí 2 400 Kč.

92. Celkové náklady řízení jsou ve výši 22 400 Kč.

93. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto mu přísluší z celé částky nákladů řízení DPH ve výši 21 %, tj. 4 704 Kč.

94. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 2 000 Kč podle položky 4 odstavec 1 písmeno a) Sazebníku soudních poplatků a z podaného odvolání ve výši 2 000 Kč podle položky 22 odstavec 1 písmeno a) sazebníku soudních poplatků, celkem 4 000 Kč.

95. Celkové náklady řízení jsou 31 104 Kč a jsou splatné podle § 151 zákona č. 99/1963 Sbírky k rukám zástupce žalobkyně.