109 C 21/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 122 429 Kč s příslušenstvím a částky 29 778,84 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 76 624 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 45 805 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 122 429 Kč ve výši 12,75 % ročně od , datum, do zaplacení, částku 29 778,84 Kč, úrok ve výši 78,08 % ročně z částky 98 938,27 Kč od , datum, do , datum, ve výši 4 720,75 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 98 938,27 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky 393 868 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 152 207 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi ní a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému dne , datum, poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný se zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 7 792 Kč, které však žalovaný neuhradil řádně a včas, když zaplatil pouze 7 792 Kč a dostal se do prodlení. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z dokladů o příjmech žalobkyně zjistila, že žalovaný má čistý příjem 30 300 Kč, náklady 10 447 Kč, dále žalobkyně zjistila informace ohledně zaměstnání žalovaného a jeho vzdělání a že nemá žádnou vyživovací povinnost. K jednotlivým výdajům ještě žalobkyně přičítá 1 000 Kč jako rezervu. Navíc bylo zjištěno, že žalovaný má náklady na bydlení 5 061 Kč a že nemá u žalobkyně jinou aktivní smlouvu, dluh u jiné společnosti žalovaný nesdělil. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a rovněž, že žalovaný není evidován v insolvenčním rejstříku, nemá u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu vymáhání a jeho doklad není evidován jako neplatný. Před zesplatněním celého úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 998 Kč (2x 499 Kč za splátky 4 a 5), která je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (bod 6.2. smlouvy) v celkové výši 400 Kč (2x 200 Kč), které jsou v každém jednotlivém případě splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku trvajícího prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy k datu , datum, . Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši 118 169,52 Kč byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný tak žalobkyni dluží novou jistinu úvěru ve výši 118 169,52 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru 98 938,27 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 19 231,25 Kč) s příslušenstvím; smluvní pokutu ve výši 988 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč s příslušenstvím, a dále dluží smluvní pokutu ve výši 29 778,84 Kč (tj. 0,1% z částky 118 169,52 Kč denně od , datum, do data vyhotovení žaloby) a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 78,08 % ročně z 98 938,27 Kč od , datum, do , datum, . Žalovaný uvedené částky nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně zaslala.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , ke kterému se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil. K jednání se rovněž nedostavila žalobkyně, ale její zástupce souhlasil s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného.

3. V průběhu jednání soud provedl dokazování listinami, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný učinil vůči žalobkyni dne , datum, návrh dohody (ve znění dodatku č. 1 shodného data), podle které žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč oproti závazku žalovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí prostředků, a to ve 48 splátkách po 7 792 Kč (zjištěno z listiny „Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouva o úvěru“ a „Dodatku č. 1 k Návrhu…“). Před přijetím návrhu dohody, posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které byly zaneseny do listiny s hodnocením klienta. Žalovaný byl v té době zaměstnaný s pravidelným příjmem 30 300 Kč, jeho výdaje tvořila dle žalobkyně jednak částka 4 860 Kč (životní minimum), částka 526 Kč vynakládaná na splátky u žalobkyně a dále částka 5 061 Kč za nájem, přičemž dále bylo uvedeno, že bydlí ve vlastním bydlení, má střední vzdělání s maturitou a nemá vyživovací povinnost (zjištěno z listiny “Hodnocení klienta“). Žalobkyně si tyto informace ověřila z částečného výpisu z účtu (pouze příchozí platby od zaměstnavatele), ze kterých vyplývá, že žalovaný měl průměrný příjem, jak je uvedeno v kartě klienta (zjištěno z listiny „historie pohybů“). Žalobkyně dále žalovaného lustrovala v databázích SOLUS a NKRI, ze kterých nezjistila žádné negativní skutečnosti (prokázáno výpis z uvedených databází). Na podkladě zjištěných informací žalobkyně provedla scoring klienta a rozhodla se dne , datum, nabídku na uzavření dohody přijmout (zjištěno z listiny „Oznámení o schválení úvěru…“) a dne , datum, také žalovanému zaslala částku 100 000 Kč na jeho bankovní účet (zjištěno z listiny „doklad o vyplacení úvěru“). Strany si zároveň ujednaly, a to žalobkyně jako zprostředkovatelka, pro žalovaného pojištění schopnosti splácet za které se žalovaný zavázal hradit měsíční pojistné, které bylo splatné spolu se splátkou dle shora citované dohody, ve výši 954 Kč měsíčně (zjištěno z listiny „Příloha č. 1 k Návrhu….“). Žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 23 376 Kč, poslední splátku uhradil dne , datum, (zjištěno z listiny „Karta klienta“). Dopisem ze dne , datum, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy č. , hodnota, , a to nejpozději do 15 dnů od data odeslání této upomínky, ke kterému došlo dne , datum, . Žalobkyně žalovaného v tomto dopise upozornila, že pokud nedojde k zaplacení uvedené částky, bude nucena přistoupit k vymáhání pohledávky v soudním řízení (zjištěno z listiny „Předžalobní výzva“ a kopie podacího archu).

4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 100 000 Kč na jeho bankovní účet v den uzavření smlouvy oproti závazku žalovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

10. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy, žalobkyně si tyto správně podložila částečným výpisem z účtu, který mapoval příchozí platby od zaměstnavatele žalovaného, přičemž výše příchozích plateb odpovídala tvrzením žalovaného o příjmu. Ze žalobkyní předložených důkazů a tvrzení je zřejmé, že žalobkyně na jakékoliv podrobnější ověření výdajů žalovaného zcela rezignovala. Žalobkyně si tvrzené výdaje žalovaného neověřovala (s výjimkou údajů NRKI a SOLUS), spokojila se pouze s tím, že do hodnocení vyplnila částku životního minima, které podle svého uvážení považuje za nutné výdaje a dále zaznamenala tvrzení žalovaného o ostatních výdajích, které si však ničím neověřila, např. nájemní smlouvou, doklady SIPO, kompletním výpisem z účtu za předcházející měsíce apod. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

11. Jelikož byla smlouva mezi účastníky absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému bezhotovostním převodem částku 100 000 Kč, žalovaný jí vrátil částku celkem 23 376 Kč, pročež žalovaný stále dluží žalobkyni částku 76 624 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 76 624 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř.

12. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dle předložených listin uhradil poslední splátku dne , datum, a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky a smluvní úrok. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci byl úspěšnějším žalovaný, a to už jen s ohledem na požadovanou jistinu, smluvní pokuty a kapitalizované příslušenství, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.