11 C 149/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 20 000 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 701,37 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 12. 2021 do 3. 1. 2022 a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 069,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 246 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 24 600 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 20 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 600 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] dne 1. 6. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 23 937 Kč spolu s příslušenstvím do 3. 7. 2019 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě. Žalovaná svoji vůli uzavřít smlouvu projevila tzv. verifikační platbou, kdy převedla částku v rozmezí 0,01- 1 Kč ze svého účtu na účet právního předchůdce žalobkyně. Proces uzavření smlouvy proběhl tak, že žalovaná na internetových stránkách www.zaplo.cz požádala prostřednictvím vyplněného formuláře o poskytnutí úvěru, kdy v rámci dokončení tohoto procesu žalovaná provedla tzv. verifikační platbu. Tato platba slouží k prokázání totožnosti žalované. Při dokončení žádosti obdržela žalovaná předsmluvní informace o půjčce. Právní předchůdce žalobkyně poté zahájil schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do bankovních i nebankovních registrů za účelem posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Následně byla žádost schválena a žalované poskytnuta částka 20 000 Kč bezhotovostně na účet, ze kterého žalovaná odeslala verifikační platbu. Žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila řádně a včas. Tímto jí vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení a zároveň zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 10. 12. 2021, což bylo žalované písemně oznámeno přípisem ze dne 16. 12. 2021. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni částku 20 000 Kč jako jistinu, 3 937 Kč na nesplaceném úroku, 4 600 Kč na smluvené smluvní pokutě a 100 Kč na nákladech za upomínání (každá upomínka po 50 Kč), jak tyto nároky byly sjednány ve smlouvě, obchodních podmínkách a v sazebníku, které dle dohody stran tvořily nedílnou součást předmětné smlouvy. Žalobkyně požaduje nad rámec postoupeného příslušenství i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 701,37 Kč za období od 4. 7. 2019 (prvního dne po splatnosti) do 8. 11. 2021 (rozhodný den určený ve smlouvě o postoupení) a dále požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč ve výši 10 % ročně od 11. 12. 2021, tj. od následujícího dne po účinnosti postoupení pohledávky. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 10. 6. 2022 byla žalobkyně vyzvána, nechť doplní tvrzení a označí důkazy, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalované. Na to žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby ze dne 23. 6. 2022, kdy vzala žalobu částečně zpět, co do částky ve výši 8 637 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 4 037 Kč a smluvní pokutu ve výši 4 600 Kč s tím, že ve zbývající části na žalobě trvá. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 11 C 149/2022-13, které nabylo právní moci dne 26. 7. 2022, řízení v požadované výši zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalované s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 30. 6. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 8. 7. 2022 do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila, a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 1. 6. 2019 a ze dne 14. 6. 2019, obchodními podmínkami právního předchůdce žalobkyně, výpisem z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně ze dne 17. 1. 2019, potvrzením o provedené platbě ze dne 3. 6. 2019, 10. 6. 2019, 13. 6. 2019 a ze dne 14. 6. 2019, obchodní bilancí právního předchůdce žalobkyně, výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, dohodou o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 2021, potvrzením o provedené platbě ze dne 10. 12. 2021, oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2021 včetně podacího archu ze dne 17. 12. 2021, oznámením žalobkyně o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 12. 1. 2022 a předžalobní upomínkou ze dne 7. 4. 2022 včetně podacího archu ze dne 11. 4. 2022. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaná dne 1. 6. 2019 ve znění doplnění ze dne 14. 6. 2019 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s příslušenstvím vrátit do 30 dnů, tj. do 3. 7. 2019, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrového smlouvy. Jelikož žalovaná neplnila své smluvní povinnosti řádně a včas, dostala se do prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení a zároveň zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním ve výši 50 Kč za každou písemnou upomínku. Posléze právní předchůdce žalobkyně dne 16. 12. 2021 oznámil žalované, že postoupil svou pohledávku za žalovanou žalobkyni v celkové výši 28 637 Kč včetně příslušenství a vyzval ji k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet, který byl odeslán dne 17. 12. 2021. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky nejpozději do 15. 4. 2022 výzvou před podáním žaloby učiněnou 7. 4. 2022, která byla žalované doručována dne 11. 4. 2022 prostřednictvím České pošty. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhá úhrady dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 701,37 Kč, zákonného úroku z prodlení z dlužné částky od 11. 12. 2021 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu výši 4 600 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 037 Kč, které následně dispozičním úkonem ze dne 28. 6. 2022 vzala zpět. Ze strany žalované nebylo na dlužnou částku ničeho uhrazeno.

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by úvěruschopnost žalované jakýmkoli způsobem zkoumala. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 1. 6. 2019 ve znění doplnění ze dne 14. 6. 2019 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 1. 6. 2019 ve znění doplnění ze dne 14. 6. 2019 žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná dosud ničeho nevrátila, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 20 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 16. 12. 2021, který jí byl doručován 17. 12. 2021 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 22. 12. 2021 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 3. 1. 2022. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 20 000 Kč dne 4. 1. 2022 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 10 % ročně od 4. 1. 2022 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, ve které nebylo řízení zastaveno, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojení s § 146 odst. 2 veta první o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 35 303,30 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 21 616,43 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 20 000 Kč + 1 616,43 Kč), jež představuje 61 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta, popř. řízení bezdůvodně zastaveno, činí 13 686,87 Kč (4 600 Kč + 4 037 Kč + 4 701,37 Kč + 131,50 Kč + 217 Kč), což představuje 39 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 22 %.

17. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 300 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby) a dále dle § 7 bod 4. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., částku 1 500 Kč (za jeden úkon právní služby po podání žaloby v podobě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 23. 6. 2022). Za tyto čtyři úkony jí náleží odměna ve výši 2 400 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (1 x 300 Kč), tj. 600 Kč a 21% DPH (počítáno ze základu 3 000 Kč) ve výši 630 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně soudního poplatku ve výši 1 230 Kč (984 + 246 Kč) by činily 4 860 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 22 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 1 069,20 Kč.

18. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 24 600 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 984 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 246 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).