11 C 185/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 18 937,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 778,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 778,60 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 17 159 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 389,40 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 6 619,35 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 840,75 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo variabilní symbol, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 18 937,60 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 6 619,35 Kč a poplatků ve výši 12 318,25 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaných poplatků ve výši 9 750 Kč (úroku ve výši 1 968 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, za administrativní činnost ve výši 3 243 Kč a částku za zpracování a doručení ve výši 4 548 Kč). Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 346 Kč, přičemž poslední splátka činila 345 Kč. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 9 221,40 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne datum, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 19 327 Kč (jako součtu jistiny ve výši 6 619,35 Kč a poplatků ve výši 12 707,65 Kč). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum s účinností ke dni datum, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě, vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci a označila důkazy k prokázání tvrzení skutečností. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne datum do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila.

4. K ústnímu jednání konaného dne datum se žalovaná bez předchozí omluvy nedostavila a žalobkyně setrvala na podané žalobě ve znění doplnění ze dne datum s tím, že navrhla, aby bylo podané žalobě v celém rozsahu vyhověno.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti ze dne datum vč. smluvních podmínek, standartními informacemi o spotřebitelském úvěru – ZELENÁ v hotovosti, zákaznickou kartou žalované ze dne datum, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum vč. seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne datum a výzvou k okamžitému splacení dluhu vč. podacího lístku ze dne datum, výpočtem smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení, výstupem z CEE, výplatními páskami za leden a únor rok a předžalobní upomínkou ze dne datum vč. podacího lístku ze dne datum. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne datum smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 4 548 Kč, úrok ve výši 1 968 Kč, za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 3 243 Kč (celkem navýšenou o 9 759 Kč) v 60 týdenních splátkách po 346 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná na plný pracovní úvazek na pozici jako strážná s čistou měsíční mzdou 13 000 Kč, další příjmy 4 000 Kč. Celkové příjmy žalované v roce rok tak měly činit 17 000 Kč měsíčně. Celkové odhadované výdaje měly činit v roce rok částku 9 000 Kč měsíčně, přičemž v zákaznické kartě byly uvedeny pouze interní splátky u právního předchůdce žalobkyně ve výši 5 685 Kč měsíčně. Další výdaje žalované nebyly zkoumány. S tím, že žalovaná bydlí„ ve vlastním“, je vdaná a má jednu vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, pracovní smlouvu a výplatní pásky 1-2/ rok. Dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena datum a odeslána datum.

6. Soud provedl toliko výše uvedené důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo, neboť označené důkazní návrhy nemohly sloužit k objasnění projednávané věci, a to výslech svědkyně jméno příjmení, zaměstnankyně právního předchůdce žalobkyně, ke skutečnostem týkající se vyplnění zákaznické karty, když tyto údaje nebyly v řízení nikým rozporovány (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005).

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze její pracovní smlouvu a výplatní pásky za období 1-2/ rok. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, a vzhledem k tomu, že měla žít ve společné domácnosti s manželem ani skutečnost, zda tento je výdělečně činný a jaká je výše jeho příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalované. U vyživovací povinnosti nebylo zkoumáno, zda je nezletilé dítě v péče žalované a zda je jí hrazeno výživné nebo zda je stanoveno výživné na nezletilé dítě žalované. Z výplatních pásek vyplývá, že žalovaná má průměrný měsíční čistý příjem ve výši 14 000 Kč, další tvrzené příjmy ve výši 4 000 Kč nebyly právní předchůdcem žalobkyně žádným způsobem blíže zjišťována, natož ověřovány. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel u žalované z čisté měsíční mzdy 13 000 Kč a blíže nespecifikovaných a neověřených dalších příjmů ve výši 4 000 Kč, přičemž výdaje žalované, vyjma interních splátek u právního předchůdce žalobkyně, nebyly žádným způsobem zjišťovány, a proto nelze dospět k závěru, že je žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet, resp. je nutno konstatovat, že žalovaná není schopna jakýkoliv úvěr splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

15. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne datum žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 9 221,40 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 1 778,60 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne datum, který jí byl doručován datum prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 16. 2. 2022 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula datum. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 1 778,60 Kč dne datum a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši 11,75 % ročně od žalobou požadovaného data datum do zaplacení, když prodlení žalované nastalo dříve, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok z dřívější doby, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

16. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 1 778,60 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 17 159 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

18. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 18 937,60 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.