11 C 21/2021

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul et titul Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 8 080 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 640 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 640 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 440 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 400,70 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 154,95 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a z částky 2 360 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 8 080 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 6 000 Kč a poplatků ve výši 2 080 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 10. 12. 2015 smlouvu o půjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 1. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 2 360 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 9. 11. 2019, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 8 080 Kč (jako součtu jistiny ve výši 6 000 Kč a poplatků ve výši 2 080 Kč). Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 13. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 4. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o půjčce ze dne 10. 12. 2015 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalovaného ze dne 10. 12. 2015, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 6. 12. 2019 vč. podacího lístku ze dne 7. 1. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 vč. podacího lístku ze dne 10. 5. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 12. 2015 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které právnická osoba poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč, úrok ve výši 840 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč (celkem navýšené o 4 440 Kč) v 58 týdenních splátkách po 180 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní poměr s čistou měsíční mzdou 20 000 Kč. Celkové příjmy žalovaného tak měly v roce 2015 činit 20 000 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v roce 2015 částku 13 000 Kč měsíčně, která sestává z částek 8 000 Kč za nájem / inkaso, výdaje domácnosti 4 000 Kč, splátky / půjčky / alimenty ve výši 7 00 Kč a výdaje na telefon 300 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 7 000 Kč. S tím, že žalovaný bydlí v nájemním bytě a má další půjčku u právního předchůdce žalobkyně. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu, výplatní pásky a nájemní smlouvu. Dopisem ze dne 6. 12. 2019, odeslaným dne 7. 1. 2020, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 7. 5. 2020 a odeslána 10. 5. 2020.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měl mít k dispozici pouze výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy ani výdaje žalovaného, ani skutečnost, zda žalovaný by měl žít s někým ve společné domácnosti a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Dále je soudu z úřední činnosti známo, že žalovaný měl vícero úvěrů od žalobkyně (resp. právních předchůdců žalobkyně) a které nebyl schopen splácen z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání úvěrových smluv (k tomu blíže řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka nebo sp. zn. spisová značka). Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 10. 12. 2015 neplatná.

12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 10. 12. 2015 žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 2 360 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 3 640 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 6. 12. 2019, který mu byl doručován 7. 1. 2020 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 10. 1. 2020 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 20. 1. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 3 640 Kč dne 21. 1. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,05 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

13. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 3 640 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 4 440 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.