11 C 225/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 48 437 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 7 545 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 538,30 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 599,22 Kč, úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 4 109 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 109 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 941 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 941 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni -) částku 15 049 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 419,84 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 569,06 Kč, úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 10 284 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 284 Kč od 16. 5. 2017 do 30. 6. 2017 a dále z částky 6 451 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, -) částku 20 902 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 472,55 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 707,33 Kč, úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 11 987 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 987 Kč od 16. 5. 2017 do 30. 6. 2017 a dále z částky 10 879 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 484 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 7 545 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 4 109 Kč a poplatků ve výši 3 436 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 11. 4. 2014 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 2 426 Kč s úrokovou sazbou 19,98 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 611 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 9 848 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 582 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 6. 2015. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 27 340 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 22. 9. 2015, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 7 545 Kč.

2. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 18 882 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 10 284 Kč a poplatků ve výši 8 598 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 27. 6. 2014 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 2 299 Kč s úrokovou sazbou 19,98 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 421 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 9 329 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 551 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 8. 2015. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 14 167 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 13. 1. 2015, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 18 882 Kč s příslušenstvím.

3. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 22 010 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 11 987 Kč a poplatků ve výši 10 023 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 4. 9. 2014 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 3 193 Kč s úrokovou sazbou 19,98 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 4 751 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 12 958 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 766 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 10. 2015. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 23 892 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 31. 3. 2015, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 22 010 Kč s příslušenstvím.

4. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Soud ve věci usnesením ze dne 25. 11. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 1. 12. 2022 do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

7. Podáním doručeným soudu dne 22. 11. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 7 545 Kč (jako součtu jistiny ve výši 4 109 Kč a poplatků ve výši 3 436 Kč) s příslušenstvím v podobě kapitalizovaných úroků ve výši 1 599,22 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 538,30 Kč, úroků ve výši 19,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 109 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 109 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a to bez uvedení důvodu. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení částky 7 545 Kč s příslušenstvím zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.

8. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce ze dne 27. 6. 2014 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 27. 6. 2014. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 6. 2014 smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce, podle které [právnická osoba] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 2 299 Kč, poplatek za hotovostní režim splátek 9 329 Kč a poplatek za administrativní činnost 3 421 Kč (celkem navýšené o 15 049 Kč) v 60 týdenních splátkách po 551 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na plný pracovní úvazek jako řidič u [právnická osoba] [obec] s čistou měsíční mzdou 17 000 Kč a dalšími příjmy žadatele byly uvedeny ve výši 2 000 Kč. Celkové příjmy žalovaného tak měly v červnu 2014 činit 19 000 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v červnu 2014 částku 14 600 Kč měsíčně, která sestává z částek 5 000 Kč za nájem / inkaso, 500 Kč za telefon, 6 100 Kč za interní splátky a 3 000 Kč za výdaje na domácnost. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 4 400 Kč. S tím, že žalovaný má vlastní bydlení, má víceropůjček u právního předchůdce žalobkyně, a má jednu vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu, doklad o platbě SIPO a výplatní pásky.

9. Dále soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce v hotovosti ze dne 4. 9. 2014 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 4. 9. 2014. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 9. 2014 smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce, podle které [právnická osoba] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 3 193 Kč, poplatek za hotovostní režim splátek 12 958 Kč a poplatek za administrativní činnost 4 751 Kč (celkem navýšené o 20 902 Kč) v 60 týdenních splátkách po 766 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na plný pracovní úvazek jako řidič u [právnická osoba] [obec] s čistou měsíční mzdou 17 000 Kč a dalšími příjmy žadatele byly uvedeny ve výši 2 000 Kč. Celkové příjmy žalovaného tak měly v září 2014 činit 19 000 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v září 2014 částku 12 400 Kč měsíčně, která sestává z částek 4 000 Kč za nájem / inkaso (o 1 000 Kč méně než 6/ 2014), 400 Kč za telefon (o 100 Kč méně než 6/ 2014), 5 000 Kč za interní splátky (o 1 100 Kč méně než 6/ 2014), a 3 000 Kč za výdaje na domácnost. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 6 600 Kč. S tím, že žalovaný má vlastní bydlení, má víceropůjček u právního předchůdce žalobkyně, a má jednu vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu, doklad o platbě SIPO, výplatní pásky a nájemní smlouvu.

10. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2017 vč. přílohy [číslo] (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 15. 5. 2017 vč. podacího lístku ze dne 15. 6. 2017, předžalobní upomínkou ze dne 21. 6. 2018 vč. podacího lístku ze dne 21. 6. 2018 soud zjistil, že dopisem ze dne 15. 5. 2017, odeslaným dne 15. 6. 2017, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužné částky mají byt uhrazeny do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena a odeslána 21. 6. 2018.

11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč a 25 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením všech tří úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

18. V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měl mít k dispozici občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu, výplatní pásky, doklad o platbě SIPO a nájemní smlouvu. U úvěrové smlouvy ze dne 4. 9. 2014 právní předchůdce žalobkyně sdělil, že ověřil i nájemní smlouvu, což je v rozporu s tvrzením, že žalovaný má zajištěno vlastní bydlení. Dále bylo v rozporu zjištění, že interní splátky, které byl povinen žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně platit, byly u poslední úvěrové smlouvy ze dne 4. 9. 2014 nižší než u předchozí úvěrové smlouvy ze dne 27. 6. 2014, ač je zřejmé, že žalobce v té době měl u žalobkyně také i úvěr ze dne 11. 4. 2014. Doklady označené právním předchůdcem žalobkyně byly bez jakékoli bližší specifikace a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, a vzhledem k tomu, že měl mít vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti, nebylo zjišťováno, zda a v jaké výši mu bylo stanoveno výživné, nebo zda se nezletilé dítě nachází v jeho péči. Dále nebyla zjišťována ani skutečnost, zda žalovaný žije sám nebo ve společné domácnosti s partnerkou. Jenom z těchto skutečností zcela jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného. Zda právní předchůdce zkoumal alespoň příjmy žalovaného nelze z předložených důkazů zjistit, když všechny uvedené částky byly zjištěny toliko z prohlášení žalovaného bez podložení jakýchkoli listin. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou smlouvy o úvěru ze dne 27. 6. 2014 i ze dne 4. 9. 2014 neplatné.

19. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 27. 6. 2014 žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 14 167 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 3 833 Kč. Podle smlouvy ze dne 4. 9. 2014 byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 23 892 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 1 108 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 15. 5. 2017, který mu byl doručován 15. 6. 2017 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 20. 6. 2017 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 30. 6. 2017. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částek 3 833 Kč a 1 108 Kč dne 1. 7. 2017 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužných částek v zákonné výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok III.).

20. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 4 941 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 43 496 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 48 437 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 938 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 484 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).