11 C 254/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 29 062,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 29 062,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 062,08 Kč od 21. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 291 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111025425, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 29 062,08 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne 16. 3. 2023 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které poskytla žalovanému revolvingový úvěr s maximální výši limitu 12 570 Kč, který byl následně dodatky navýšen na 14 150 Kč. Finanční prostředky byly poskytovány bezhotovostně na účet žalovaného. Při uzavírání smlouvy žalobkyně zkoumala totožnost žalovaného, vlastnictví účtu i schopnost žadatele splácet poskytnuté finanční prostředky. Při ověřování nevyplynulo, že by úvěr neměl být žalovanému poskytnut. Žalovaný své povinnosti nehradil řádně a včas, a proto žalobkyně využila oprávnění ze smlouvy a ke dni 3. 9. 2025 úvěr zesplatnila. Žalovaná částka se sestává z jistiny ve výši 15 300 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 13 762,08 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby2. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoplnila, jaká celková částka byla žalovanému poskytnuta (celkové čerpání) a kolik žalovaný celkově za trvání smlouvy do podání žaloby uhradil. K úvěruschopnosti doplnila, že ověřovala příjmy žalovaného ve výši 25 700 Kč. U výdajů pracovala toliko s paušální částkou 4 000 Kč bez bližšího zkoumání.

3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že se žalobkyní uzavřel dne 16. 3. 2023 neplatnou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které mu žalobkyně poskytla v souhrnu částku 322 434 Kč, a proto by měl z titulu bezdůvodného obohacení tuto částku vrátit, přičemž žalovaný v průběhu uhradil (vrátil) 407 623,98 Kč. Úvěrová smlouva je jednak v hrubém rozporu s dobrými mravy a jednak nesplněním povinnosti žalobkyně, aby posoudila s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného. Závěrem požádal o náhradu nákladů řízení a zdůraznil, že je nadále ochoten smírně jednat.

4. Oba účastnici řízení vyslovili souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

5. Na základě provedeného listinné dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, že mezi účastníky byla dne 16. 3. 2023 ve znění tří dodatků uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jehož základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 12 570 Kč následně navýšen na 14 150 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného ve výši cca 25 000 Kč měsíčně výpisem z jeho účtu, ze kterého zároveň vyplynulo, že má půjčky u dalších subjektů za účelem pokrytí životních nákladů. Žalovaný do podání žaloby čerpal celkem částku 322 434 Kč. Žalovaný své povinnosti nehradil řádně a včas, proto žalobkyně dne 20. 8. 2025 upozornila žalovaného na zesplatnění úvěru. Žalovaný dlužnou částku ve výši 27 441,01 Kč neuhradil ani po odeslání předžalobní upomínky. Do podání žaloby žalovaný uhradil částku 407 623,98 Kč.

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 190 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně ani přes výzvu soudu netvrdila, jakým způsobem před nebo při uzavírání úvěrové smlouvy posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně vycházela z výpisu z účtu žalovaného, kde zjistila jeho příjem cca 25 000 Kč měsíčně a ve zbývajícím rozsahu s poskytnutými daty nepracovala, když u výdajů žalovaného počítala s paušální částkou 4 000 Kč měsíčně, která je v přímém rozporu s poskytnutým výpisem z účtu. Z tohoto důvodu má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 16. 3. 2023 (ve znění všech dodatků) neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 322 434 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 407 623,98 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.

11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měl úspěch žalovaný, kterému soud přiznal jeden úkon nezastoupeného účastníka po 300 Kč v souladu § 2 odst. 3 ve spojení § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

12. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 29 062,08 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 163 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 291 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).