11 C 62/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 4 447,15 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 800 Kč zastavuje.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 647,15 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení do 9. 6. 2021 ve výši 1 589,57 Kč, kapitalizovaný úrok do 9. 6. 2021 ve výši 4 450,59 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 10. 6. 2021 do 25. 5. 2022 ve výši 324,28 Kč, kapitalizovaný úrok od 10. 6. 2021 do 25. 5. 2022 ve výši 907,97 Kč, úrok ve výši 21 % ročně z částky 3 647,15 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 3 647,15 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 4 447,15 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 3. 2. 2011 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně souhrnného poplatku ve výši 8 360 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 306 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když uhradil toliko částku 8 920 Kč od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž poslední platba byla uhrazena dne 16. 10. 2012. Právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 9 440 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017 s účinností k 15. 5. 2017, což bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Za období od podpisu smlouvy postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný uhradil celkem 11 204,46 Kč a zbývá tak doplatit 4 447,15 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě dostatečných informací získaných od žalovaného, včetně nahlédnutí do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Majetkovou situaci žalovaného právní předchůdce žalobkyně ověřil z pracovní smlouvy, výplatní pásky, nájemní smlouvy a předložených dokladů SIPO, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobkyně tak zjistil, že žalovaný je zaměstnán jako horník ve [právnická osoba], jehož měsíční příjem činí 25 000 Kč, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá úvěr ani půjčky u jiné společnosti a s ohledem na jeho výši příjmů a výdajů dospěl k závěru, že schopnost žalovaného splácet tuto půjčku je dostatečná. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný dne 22. 3. 2018 podepsal uznání dluhu, čímž uznal předmětnou pohledávku ze smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaný se zavázal dlužnou částku splatit v měsíčních splátkách po 1 000 Kč, počínaje srpnem 2018. Žalovaný však ani poté dlužnou částku neuhradil řádně a včas.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil, a to tak, že vnesl námitku promlčení, neboť smlouva o půjčce byla uzavřena dne 20. 8. 2010. Dlužnou částku žalovaný odmítá uhradit s tvrzením, že dlužná částka je 100násobně vyšší díky úrokům, proto má za to, že požadovaná částka k úhradě je nesmyslně vysoká a je v rozporu s dobrými mravy.

4. Podáním doručeným soudu dne 30. 5. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 800 Kč, neboť žalovaný dne 25. 5. 2022, tedy až po podání žaloby, provedl úhradu dlužné částky ve výši 800 Kč, která byla zaúčtována na částečnou úhradu jistiny. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení částky 800 Kč zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o půjčce ze dne 3. 2. 2011 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou ze dne 3. 2. 2011, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2017 vč. přílohy [číslo] (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 15. 5. 2017 včetně podacího lístku ze dne 15. 6. 2017, předžalobní upomínkou ze dne 19. 2. 2018 včetně podacího lístku ze dne 19. 2. 2018 a dohodou o splátkách dluhu a jeho příslušenství ze dne 22. 3. 2018. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 3. 2. 2011 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které [právnická osoba] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 1 277 Kč, poplatek za zpracování a doručení 1 900 Kč a poplatek za inkaso splátek 5 183 Kč (celkem navýšené o 8 360 Kč) v 60 týdenních splátkách po 306 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní úvazek jako horník ve [právnická osoba] [obec], s čistou měsíční mzdou 25 000 Kč. Celkové výdaje měly činit v únoru 2011 částku 10 400 Kč měsíčně, která sestává z částek 3 500 Kč za nájem / inkaso, výdaje domácnosti 4 000 Kč, spoření/pojištění 700 Kč, telefon 300 Kč, splátky půjček/výživné 1 900 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 14 600 Kč. S tím, že žalovaný bydlí v nájmu. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO. Dopisem ze dne 15. 5. 2011, odeslaným dne 15. 6. 2017, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 19. 2. 2018 a odeslána 19. 2. 2018. Dne 22. 3. 2018 podepsal žalovaný se žalobkyní dohodu o splátkách dluhu a jeho příslušenství, přičemž žalovaný svůj dluh uvedený v této dohodě uznal co do důvodu i výše a zavázal se jej zaplatit v plné výši.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

8. Podle § 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

9. Podle § 563 o. z. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

10. Podle § 558 o. z. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

11. Podle ust. § 517 odst. 1 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. I přesto, že byla smlouva uzavřena ještě před 24. 2. 2013 (před nabytím účinnosti novely [číslo] Sb.), lze přijmout závěr o aplikování novelizovaného znění § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měl mít k dispozici pouze pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného ani skutečnost, zda žalovaný by měl žít s někým ve společné domácnosti a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel u žalovaného z čisté měsíční mzdy 25 000 Kč a blíže neověřených a pouze žalovaným tvrzených výdajů v celkové výši 10 400 Kč. S ohledem na skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně neověřil a nedoložil soudu skutečné výdaje ani příjmy žalovaného, nelze dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost týkající se posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 39 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 3. 2. 2011 neplatná.

13. Soud se dále také zabýval otázkou, zda lze platně uznat dluh vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 3. 2. 2011 listinou označenou jako uznání dluhu se splátkovým kalendářem ze dne 22. 3. 2018. Uznání dluhu je právem akcesorickým, závislým na závazku hlavním. Znamená to mimo jiné, že dohoda (listina) o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li také platně pohledávka (hlavní závazek), k jejímuž zajištění má sloužit. Z tohoto vyplývá, že z dohody o uznání neexistujícího (neplatného) dluhu, nelze spojovat účinky uznání dluhu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2000).

14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 457 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 3. 2. 2011 žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 20 124,46 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul (výrok II.).

15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno (zaplaceno po podání žaloby) v části týkající se zaplacení celkem částky 800 Kč, zatímco zbylá část jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 3 647,15 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 4 447,15 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 400 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 600 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).